Nebojte se mluvit o rakovině prsu I.

Prakticky každý, kdo je konfrontován s diagnózou ,rakovina', je psychicky otřesen a tuto ránu musí zpracovat. A to i v případech, kdy lékař jeho šance hodnotí velmi pozitivně.

Většina pacientek říká, že neměly těžší moment v životě.

Jiné kritické stavy, které se v lidském životě vyskytnou (jako problémy s partnerem, finanční potíže, problémy s dětmi nebo v práci) ustoupí do pozadí. Žena je mentálně a emočně ochromena.

Je užitečné rozebrat důvody pro tuto reakci, protože porozumění těmto důvodům je předpokladem pro její zpracování. Přitom je nutné si uvědomit rozdíly mezi pocity pacientek a pocity ostatních lidí v jejich okolí.

Pocity pacientek

Citát pacientky: „Když jsem slyšela slovo ,rakovina', dostala jsem úplný ,black out', nic z toho, co lékař dále říkal, jsem nevnímala."

Když žena poprvé slyší, že má rakovinu prsu, zažívá velmi silný pocit šoku a také nedůvěry. Není na tuto skutečnost připravena. I tehdy, když se již nějakou dobu bojí, že by mohla mít rakovinu, moment oficiálního potvrzení tohoto strachuje vždy vysoce traumatický.

Pocit šoku má mnoho důvodů. Nejen to, že máme co dělat s velice vážným onemocněním, které může ohrozit náš život, ale také zklamání vlastním tělem, strach z agresivní a dlouhotrvající léčby, strach z bolesti a strach být jiným na obtíž. Pro každou ženu, která dostane rakovinu prsu, je souhrn těchto aspektů jiný, ale pro každou platí, že v ní vznikne psychický zmatek.

Rada žen nemůže této diagnóze uvěřit a vůbec si ji nepřipouští. Bylo mnoho napsáno o tom, že tato negace skutečnosti je škodlivá a má být hned potlačena. To však není zcela na místě. Tuto reakci je třeba pokládat za zcela normální první spoutání reakci na ohrožující a zdrcující zprávu, kterou žena teprve postupně může zpracovat.

Pouze v případech, kdy toto popření diagnózy přetrvává mnoho týdnů až měsíců a je na překážku komunikace o nemoci a její léčbě mezi pacientkou a ošetřujícími, případně členy rodiny, stává se nebezpečným problémem.

Nedělejme si proto starosti, když se tato reakce vyskytne hned po sdělení diagnózy rakoviny. Každá žena potřebuje nějaký čas na zpracovaní této ohromující zprávy.

Šok, nemožnost uvěřit diagnóze a její negace, toto vše brání také tomu, začít o nemoci hovořit. Je zde ještě další faktor, který tomu může bránit, a sice to, že většina žen není zvyklá hovořit o příliš osobních věcech. Obzvláště ty ženy, pro které bylo vždycky obtížné vyjadřovat své emoce, se najednou nezmění.

Je ještě mnoho dalších důvodů, proč se každému těžko o této nemoci mluví. Některé ženy si dělají starosti s tím, jak budou samy reagovat, když o tom mluvit začnou, například se bojí, že se rozpláčou (i když toto ve skutečnosti komunikaci pomáhá). Nebo si dělají starosti z reakce okolí, přátel a členů rodiny, bojí se, že je nepodpoří a že jim nepomůžou. Také pověra, že mluvení o nemoci urychlí její průběh, je u některých lidí silně zakotvena a je brzdícím faktorem sdílnosti. V neposlední řadě mnoho žen nerado mluví o svých potřebách. Až příliš často jsou vychovávány k tomu, že pro sebe nemají mnoho žádat.

Máme-li rakovinu, je často řada lidí připravena nám pomáhat. Záleží tedy na nás, abychom se tomu nebránily a o svých potřebách mluvily. Pro ty, kdož nám chtějí pomáhat to znamená velké ulehčení.

Pocity ostatních

V naší společnosti se vážná onemocnění, jako rakovina, nepovažují za vhodné téma k rozhovoru. Takže to není chyba přátel a členů rodiny, že je jim zatěžko s nemocnou ženou o rakovině prsu hovořit, nýbrž je to společenská realita. Lidé většinou nevědí, kde začít, co by té ženě měli říct, a z toho mají problém a zároveň i pocit viny, že nevědí, jak s ní mají hovořit. Často se úporně snaží najít slova, která by jí udělala dobře, ale nedaří se jim je vymyslet. Důsledkem toho je, že se jí raději vyhýbají, aby jí nemuseli nic říkat.

Většina lidí také nemá potřebnou zkušenost pro takovéto rozhovory. V mnoha případech je ta žena první z těch, které blíže znají, kdo má tuto vážnou a ohrožující nemoc. Další příčinou, proč lidé s nemocnou ženou o její nemoci nemluví může být i strach z vlastní reakce, že se rozpláčí a tím vše ještě zhorší.

Přednosti toho, že se o nemoci mluví

Když je to tak těžké jak pro pacientky, tak pro jejich přátele a členy rodiny o rakovině mluvit, nebylo by tedy lepší mlčet? Odpověď na tuto otázku je jasně ne. O nemoci je potřeba mluvit. Probereme nyní přednosti, které to přináší.

Psychické ulehčení

Možnost mluvit o svých pocitech, obavách a úzkostech přináší úlevu. Ne nadarmo se říká: sdílená starost je poloviční starost.

Již jednoduchý fakt, že tě někdo vyslechne a nesnaží se ti vyhnout, uklidňuje a pomáhá ti uvědomit si, že tvoje strachy a úzkosti nejsou tak zfídkavě a bizardní, jak si možná myslíš.

Tím, že o svém strachu mluvíš, můžeš ho lépe zvládat. Jinak hrozí nebezpečí, že tvé úzkosti se budou stupňovat a nakonec vážně ohrozí tvůj duševní stav.

Komunikace o něčem hluboce osobním může vytvořit zvláštní pouto mezi lidmi. Toto pouto má samo o sobě nesmírnou cenu.

„Kontrola" nad novou situací

Člověk by měl rád kontrolu nad svým zdravím a nad nemocemi, které toto zdraví ohrožují. Když tuto kontrolu mít nemůžeme, chceme alespoň mít kontrolu nad léčbou, kterou dostaneme.

Často se stává, že ženy s diagnózou rakoviny mají pocit, že nemají kontrolu ani nad nemocí ani nad její léčbou. Bohužel, v mnoha případech nebývá moc alternativ léčby a nemají na vybranou, než přijmout navrhnutou léčbu. Tento pocit, že „nemají na vybranou" s sebou dále přináší pocit naprosté bezmocnosti.

V této situaci je možno pomáhat dvěma způsoby:

- získáním co nejvíce informací o nemoci a o možných léčebných přístupech

- hovořením o těchto získaných informacích

Čím více bude pacientka vědět o své nemoci a čím více bude schopná o ní mluvit, tím menší bude její pocit bezmocnosti v nastalé situaci a tím více bude též schopná spolupracovat při léčbě. Toto ji, do určité míry, může přinést pocit „kontroly nad věcí".

Paulina Iványiová MSc, Mamma HELP Brno

... pokračování zítra ...