Logopedie II. část

Před týdnem jsme se v rozhovoru s logopedkou Alenou Štěpánkovou věnovali dětem. Problémy s vadami řeči však postihují i dospělé. Proto se druhá část rozhovoru zaměří právě na ně.

1. Na hodiny logopedie však nedochází jen děti. Co nejčastěji potřebují "napravit" dospělí?
Máte pravdu, že logopedickou terapii máme spojenou s představou šišlavého dítěte. Byla byste až překvapená, kolik dospělých se rozhodlo zlepšit svůj řečový projev. Motivace je jasná - vedle nutnosti dané pracovní náplní a jistou kvalitou image, které s tím souvisí. Je to také snaha nepřenášet vadné řečové vzory na svoje děti, dopřát si ten komfort a zapracovat na sobě - to nemusí být jen v posilovně, u zubaře či na kosmetice - a rozpustit psychický blok daný vadnou mluvou. Tento blok se často v kontaktu s druhými objevuje a dospělí si jej jasně uvědomují. Častým důvodem je i porucha plynulosti a tempa řeči - klienti potřebují, "aby jim ostatní rozuměli". V neposlední řadě jsou to získané poruchy, ať už úrazem nebo nemocí, projevující se mnoha ukazateli - zhoršenou výbavností slov a artikulačními problémy po CMP, vychudnutím slovní zásoby v důsledku senilní demence, stavy po úrazu atd.

2. Aktuálně se nejvíce věnujete vadám řeči seniorů. Jak tato práce nejčastěji vypadá?
V Domově pro seniory se potkávám při logopedické terapii s lidmi po centrálních mozkových příhodách, se senilní demencí a Parkinsonským syndromem. Práce se seniory je velmi vděčná i nevděčná zároveň. Vděčná je v tom, že senioři velmi oceňují a pozitivně prožívají kontakt s jakýmkoli terapeutem, protože ten pocit "ještě jim za tu námahu stojím, ještě mě neodepsali a starají se o mě" je pro ně snad na celé terapii nejdůležitější. Dalším faktorem, který je při práci v Domově pro seniory velmi přínosný, je zavedení režimu a řádu v terapii. Co tím chci říct - nesprávně se domníváme, že lidem v "důchoďáku" bude vyhovovat situace, kdy nemají žádné povinnosti ani trable, nic nemusí a nikdo po nich nic nechce. Je až překvapivé, s jakým nadšením dostávají "domácí úkoly", jak pozitivně přijímají povinnost a řád. Nic naplat - jasné hranice, struktura a řád jsou pro život nezastupitelné i v seniorském věku. To, co posuzuji jako Nevděčné na práci se seniory je minimální terapeutické uspokojení. Musela jsem se naučit radovat i z malinkých krůčků kupředu. Dokonce i udržení stavu řeči na určité úrovni je u seniorů pokrok.

3. Má na Vás dopad profesionální deformace? Všímáte si vad řeči v běžném životě, na ulici?
Jistě, že všímám. Ale ovládám se a nenutím lidi v tramvaji, aby navštívili logopeda. Některým moderátorům či rozhlasovým reportérům bych však dala na hodinu výpověď.

4. Máte čtyři děti. Jak to je/bylo s vadami řeči u vás doma? Chodila kovářova kobyla bosa?

Moje děti a artikulace - to je kapitola sama pro sebe. Dcera mluvila skvěle. Proto jsem v počátcích své logopedické praxe plna nezkušené pýchy vybízela matky k důslednosti a režimu. Pak mi ale život ukázal. Já, která jsem vedla na Foniatrické klinice denní stacionář pro děti s opožděným vývojem řeči, jsem porodila chlapečka, o kterém si ještě pomalu ve čtyřech letech děti ve školce myslely, že je cizinec! Rozumělo mu jen pár zasvěcených, kvalitním tlumočníkem byl jeho o rok mladší bratr. Takže já jsem si se všemi třemi synky logopedie užila až do dna. Nemyslete si, že jsme pracovali sami doma. Ne - musela jsem začít chodit ke kamarádce logopedce, aby mě vědomí pravidelných návštěv přimělo k systematické práci. Proto vždy říkám - kdo nechodil se svým dítkem na logopedii, neví, co je život. 

Děkuji za velice příjemný rozhovor a přeji hodně osobního štěstí i pracovních úspěchů.