Léčba láskou

Už jsem si myslela, že to snad ani nezvládnu. Nevybrala jsem si, že zůstanu doma a budu se starat o postižené dítě. Prostě se mi narodilo. I když je autismus vrozený, příznaky se objeví až později. U mé dcery se tato diagnóza potvrdila v jejích třech letech.

Do té doby jsem byla přesvědčená, že je zdravá, jen asi pomalejší ve vývoji – což bylo znát po druhém roce jejího života, kdy už mají mít děti určité dovednosti a tehdy se nějak přestala vyvíjet dál. Člověk stále doufá a věří, že se vše obrátí v dobré, ale najednou se zjistí vrozené postižení, o kterém skoro nikdo z lidí neví nic, možná jen z filmu. Nikdy předtím v životě jsem se s autismem nesetkala. Najednou stojíte tváří v tvář skutečnosti, která je potvrzena na papíře a čtete si to jakoby to byl sen, ze kterého se ale už nejde probudit.

V takové chvíli se člověk začne nejdřív obviňovat a dávat si otázky, co bylo příčinou, že se to stalo. Ale vlastně příčinu nikdo nezná a co je vrozené a dané, s tím se nedá dělat nic. Jedině se s tím smířit a začít se zajímat víc o to, jakým způsobem se dá tato nemoc léčit a zlepšit, když je to postižení trvalé na celý život. Musíte se v tu chvíli vyrovnat se spoustou skutečností. Nejenže se vám váš život obrátí naruby a vše musíte přizpůsobit potřebám dítěte. Ale často se cítíte jako matka úplně bezmocná a bezradná - když nic z výchovných prostředků u vašeho autistického dítěte prostě nefunguje; když vám přerostou jeho záchvaty vzteku doslova přes hlavu a nemůžete je nijak ovlivnit... Pak si teprve říkáte, zda se s tím dá něco ještě dělat! Jen se díváte ve dne i v noci na vaše vztekající se dítě, které je schopné mlátit hlavou o zem a křičet vytrvale a dlouho. Když dítě vypadá normálně, ale chová se jinak, tak lidé nevěří, že je postižené. Prostě si myslí, že ho špatně vychováváte a odsuzují vás svými pohledy, často i nepříjemnými komentáři. Chce se vám odletět někam pryč, daleko od společnosti a být někde v izolaci.

Pak už jsem jen volala k Bohu o pomoc, ale modlitby jakoby nikdo neslyšel. Pod tíhou vyčerpání a zoufalství, nevyspání a pocitů bezradnosti, dostala konečně Jolanka léky, které zabraly. Ty jí postupně pomohly alespoň k částečnému zklidnění, zvýšení pozornosti a trochu snížily počet těch záchvatů vzteku, které se nedaly normálně zvládat. Nejdřív člověk vnitřně odmítá veškeré nevyzkoušené léky, které nechce svému dítěti nadmíru podávat. Ale v okamžiku dalšího afektu už si přejete, aby něco zafungovalo a jste moc rádi, že medicína v 21. století už tolik pokročila. Věda jde dopředu, stejně jako výzkum v oblasti psychiatrie a psychologie. Jsem vděčná za takové pokroky a za léky, které lidem pomáhají.

Přesto jsem přišla na další a asi nejcennější lék, který potřebujeme my všichni, a tím zázračným lékem je LÁSKA!!! Lásku nekoupíte, nenajdete na ulici, pravou lásku musíte hledat ve svém srdci. Kdo má nedokonalé dítě a přijme ho takové, jaké je, denně mu ukazuje, jak je důležité pro náš život a jedinečné, pak se skutečně stane zázrak. Dítě to cítí, láska proudí do jeho srdce a ono se z toho raduje, začne se hodně mazlit, usmívá se víc než dřív... prostě se ta láska na něj přenáší. Láska je největším lékem, který může dát člověk druhému člověku. A pokud známe Boha a Boží lásku, pak víme, jak velká může být; protože nikdo z nás není dokonalý a všichni potřebujeme bezpodmínečnou lásku. Takovou, která nás přijme i s našimi nedostatky. Být k sobě milí, pozorní a vstřícní pomáhá nejen všem v okolí, ale i nám samotným. Léčit se láskou, která vychází ze srdce, to nic nestojí a přece má takovou cenu, která se ani nedá vyčíslit! Proto bych závěrem napsala jeden verš z Bible, který se k tomuto tématu hodí: "Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne...." (1.Kor.13,7n) Kéž nás láska provází celým životem.