Charta práv dětí v nemocnici

Až se mi sebřel žaludek při té vzpomínce, byla to moje nejhorší chvíle v životě, když mi 15měsíční synek omdlel (později diagnostikováno jako febrilní kolaps) v kočárku v lékárně. Jelo se sanitkou a hned šel na JIPku, pobyli jsme si tam tři dny, z toho naštěstí na JIPce jen den a noc. Mohla jsem u něj být, ale byl k dispozici i pokoj na spaní vedle, který jsem na nabrání sil na chvíli využila. Přístup byl dobrý, já se tedy na hodně věcí sama ptala, na což často asi nejsou zvyklí, ale ochotně mi odpovídali. Je to o lidech, což dokázala jediná "nemilá" sestřička. Tu jsem po příjezdu požádala, aby mu změřila teplotu v konečníku ona, protože ho to bolí a já mu chci být v nemocnici oporou a náručí a ne mu dělat bolest. Obořila se na mě, ale nakonec to udělala. Stejně tak pak při podávání čípku, on ho totiž silně vytlačoval a sestřička, že prý to asi neumím. No, ta pak koukala, když jí ho stále vystřeloval ven! Byla to ta jediná, ale přesto to bylo nepříjemné a těžko na to zapomenout.

Také jsme si to prožily. Dcera měla cca 2 a 3/4 roku. Přístup nic moc. Měly jsme obrovské štěstí, že jsem s ní mohla zůstat - zrovna byl volný poslední pokoj. Některé sestřičky super, ale těch bylo jen pár. Na většině už bylo poznat, že už mají své práce dost, že ji nesnáší.

Pár příhod: Při příjmu: "Tohle podepište." "Co to je?" "To je, že jste seznámena s právy dítěte." "Ale mě s tím nikdo neseznamoval!" "To si pak přečtete na nástěnce, teď to podepište." Trochu naruby, že?

"Zavedeme jí kanylu do žíly, počkejte venku." "Proč?" "Rodiče se na to nechtějí dívat." Přeci ale svou dceru neopustím! Sama je k smrti vyděšená, v neznámém prostředí, s neznámými lidmi, v cizím pyžámku, a ještě jí budou dělat díru do ruky! Dcera řvala jak tur, ale tohle byl zoufalý pláč, pláč příšerně vyděšeného dítěte. Copak v takovéhle chvíli můžu čekat za dveřmi? Celou dobu jsem stála u ní, jemně ji držela, hladila, říkala slůvka útěchy a zadržovala pláč. Tohle přeci není o mně, ale o ní! Jak můžou rodiče čekat venku???

"Sestřičko, můžete mi ji prosím pohlídat? Skočím si jen na oběd. Malá si  tu zase, jak včera, sedne na židličku, ano?" "Jo, klidně." Po návratu jsem zjistila, že dcera se krátce po mém odchodu rozplakala, tak ji šouply do postýlky a zavřely ji tam. Aby měly klid. Celých 20min brečela. Když jsem přišla, už jen vyčerpaně vzlykala a brzy únavou z pláče usnula. Už jsem na oběd nešla.

Při odchodu. "Co ji tak utěšujete? Copak se jí dělo něco zlého?" "Ano, jdeme domů, já jsem už oblečená na ven a odešla jsem od ní. Měla strach, že jí odcházím, že se nevrátím." "Vy naděláte!" (značně pohrdavě).

Doufám, že už do nemocnice nebudeme muset jít.

Poprvé jsem s dcerou byla v nemocnici, když jí byly cca 2 měsíce. A teda děs a hrůza! Byly jsme na dětském, ale vozili nás po vyšetřeních. Když jí chtěli dát kanylu (u tak malých dětí se dává do hlavičky), prostě mi ji odnesli a pak jsem slyšela jen řev. Neřekli mi, co budou dělat No a takových zkušenosti jsme měli více, i později. Ale mám od té doby jednu zásadu - NIKDY bych se od ní nevzdálila, nedala ji z ruky, ať se sestry vztekaly, jak chtěly. Už je jí 15 a chodí k lékaři i sama (tedy k dětské s chřipkou), ale když byla menší, vždycky jsem se narvala do ordinace, žádné čekání v čekárně a přešlapování, co se vevnitř děje...

Korálovko,

také doufám, že do žádné nemocnice nebudeme muset.

Na nás byli hodní i ve FN. I když, co jsem slyšela už od mé mámy, pokud nejsi na DK FN případ s velkým P, tak je asi přístup o něco horší.

Ale je pravda, že čekat tam 3h s dítětem s horečkou pře 39°C, to by jí bylo líp doma. Naštěstí tehdy měli dost plno a po zjištění, že ještě kojíme (malé bylo asi necelých 1,5 roku) a skoro nic jiného nechce pít, když jí není dobře, tak jen vyloučili zápal plic a poslali nás domů s tím, aby manžel přinesl ráno moč.

V té malé nemocnici jsme byli jen ambulantně, ale taky jsem slyšela spíš chválu.

Ale když jsme leželi ve FN s mrňouskem a viděla jsem, co tam některé ty děti vyváděly i když tam měly mámu a na pokoji byly zhruba 2. Tak jsem si říkala, kolik barbiturátů navíc museli nacpat do nás jako dětí, když se tam nesmělo ani na návštěvu a na pokoji nás bylo i .

Každopádně vám všem přeju, abyste mohli chdit i k lékaři jen na preventivní prohlídky a jinak jste tam nemuseli (Já byla zrovna dnes a v pondělí nás čeká neurologie.)

My jsme jednou museli dát Bekynku na kapačky, když byla při střevní chřipce dehydrovaná. A rovnou jsme jeli na malou soukromou kliniku, která je vyhlášená milým postojem vůči rodičům a zavrhli jsme fakultku, která je sice super-moderní a vybavená nejspeciálnějšími přístroji, ale přístup k dětským pacientům... darmo mluvit. Tak jsme tedy aspoň slyšeli z mnoha stran. Jsem ráda, že jsem se to dozvěděla předem - mimochodem, není marné si zjistit zkušenosti maminek v okruhu bydliště. A v té malé nemocničce jsme byli mooooc spokojení! Manžel tam ležel s ní "na samotce", my byli s Miuškou doma, a že už Bekynka dál nezvracela, tak nás tam i pouštěli na návštěvy. Bylo to moc milé. Tedy, ono je lepší samozřejmě nemarodit. Ale když už se stane, pak ten rodinný přístup lékařů je k nezaplacení...

Bohužel už mám dvě zkušenosti s pobytem svých dětí v nemocnici - první s Čendou, když mu nebyly ještě ani 3 roky, absolvoval operaci nosní mandle - zákrok mu prováděli mimo naše město a já byla v nemocnici s ním - tři dny...neměla jsem své lůžko, tak jsem dřímala na židli vedle něho (první den jsem přikrývala všechny odkopané dětičky, protože jich na pokoji bylo spousta a všechny na noc bez maminek), druhý den, jsem byla ráda, že jsem byla ráda...

S ani ne tříletým Danečkem jsme se dostali do nemocnice kvůli střevní viroze a dehydrataci...byl na kapačkách...zase nám neposkytli lůžko a jedna sestřička byla docela ironická, když jsem v noci chtěla u jeho postýlky zůstat, aby ne, budil se a plakal, byl špatný z cizího prostředí a ještě z napíchnutí na kapačku...tak jsem držela u jeho postýlky noční služby a při každém probuzení jsem ho uchlácholila...přes den jsem se chodila vyspat domů a manžel trávil den s probuzeným Dandou...některé sestřičky byly ohleduplné, ale jiné nechápaly, proč od něho nechci v noci odejít....jejich přístup mi vadil ...malé děti potřebují rodiče, co jsem se naposlouchala brečících miminek a batolat bez rodičů