Město žije 4. aneb Komediantský víkend (konec)

Je zase večer a přes město se přehnala pořádná sprška.
„Myslíš, že budou hrát?“ ptám se manžela.
„Za každýho počasí, psali...“ říká mi.

A opravdu, na oficiálních stránkách se vtipně oznamuje, že „...umělci slibují, že budou účinkovat za každého počasí a až do úplného setmění a vyčerpání...“ Jak příznačný název „Romeo a Julie v dešti“.

Přicházíme na malé Piaristické náměstí. Představení právě začalo. Hlavní hrdinka, Julie, je ve skutečnosti muž, ale na tu dálku byste to skoro nepoznali. Vlastně (až na tanečnici na plese) ženské úlohy hrají muži a moc jim to jde . Pro nedostatek herců, se někteří musí zhostit i několika rolí najednou. 

Nezapomenutelný byl souboj Tybalta s Merkuciem. Protože shodou okolností tyto dvě postavy hraje týž člověk, a jediným rozpoznávacím znamením je barva pláště (líc-červená, rub-bílá), při souboji má herec co dělat, aby stíhal přebíhat z jedné strany na druhou a přitom ctít barvu pláště postavy. 

Kdo neznal by balkonovou scénu? Tak aspoň kratičkou ukázku Juliiny „samomluvy“.

„Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo!
Jen tvoje jméno je můj nepřítel
Ty nejsi Montek, ty jsi prostě ty.
Co je to Montek? Ruka nebo noha?
Tvá paže, tvář nebo jiná část, co k tobě patří?
Nééé. Tak znič to jméno. Co na něm záleží?
Takzvaná růže, nazvaná jinak, bude vonět stejně.
A stejně Romeo i s jiným jménem byl by drahocenný jako bez něj.
Tak se ho zbav, Romeo. Pryč s tím jménem!
A místo něho, však tě neubude, si vezmi mě.
Říkej mi milý, a já se nechám překřtít.
Kdo jsi ty? Kdos tu ve tmě vyslechl mou samomluvu?

Principál pan Marčík, jakožto průvodce celou hrou často vstupuje do děje a hlouběji vysvětluje „důležité“ věci, které by nám mohli uniknout. Jako například právě v souboji Tybalta s Merkuciem, kde se snoubí španělská a italská škola šermu, což by neznalému oku diváka zbytečně uniklo.

Když je Romeo vyhoštěn do Mantovy, nemůžeme mít samozřejmě dostatečnou představu, jak vlastně daleko je od své Julie. „Je to přibližně jako z Doudleb do...“ (druhou, naprosto neznámou vesnici si nepamatuji). V každém případě jsme všichni měli mnohem „lepší“ představu o vzdálenosti.

Komerční přestávka... „Máte jedinečnou možnost zakoupit si svíčku...protože ji v druhé půlce představení budete potřebovat.,“ upozorňuje principál na nutnost koupě. „Pak tu máme nádherný obraz Romea a Julie pěkně v rakvičkách a zde,“ ukazuje na vyříznuté otvory v místě hlav, „tam strčíte se svou milovanou hlavinky a můžete se vyfotit.“

Principál junior zatím natahuje na tyči přidělané vemínko, a „dojí“ diváky. Velmi nenásilně... „No paní, viděla jste? Vy jste se nedívala? Dívala? No vidíte...“ třese vemínkem před smějící se paní, která ochotně hledá drobné.

Je po přestávce.

„Přátelé, mám pro vás dvě zprávy...jednu dobrou a druhou špatnou,“ uvádí principál druhou část kusu. „Ta dobrá je, že jak už to bývá, druhá polovina představení je kratší...a ta špatná, že většina z nás ve druhé části zemře...a tak bych teď rád držel minutu ticha k uctění památky budoucích zesnulých, protože pak už na to nebude čas...“ Vyvolává to samozřejmě výbuchy smíchu, ne ticha.

Když Romeo slyší, že Julie jest zesnuta, jde si koupit jed do krámku jistého obchodníka. Obchodník ujistí Romea, že jed, který chce na sebe použít, je 100% a loučí se s ním se slovy: „...a přijďte zas.“

Abychom společně vytvořili atmosféru hrobky, kde Julie leží, vyzývá principál majitele svíček, aby si je zapálili. Sám zapaluje dvě pochodně na střeše jevišťátka. „Kuřáci automaticky pomáhají nekuřákům...alespoň budou na sklonku života užiteční,“ nabádá originálně k půjčení zapalovačů.

Někdo v hledišti si stěžuje, že mu svíčku neustále sfoukává silný vítr, který se náměstím už chvíli prohání.

„Jak nejde? To musí jít, koukněte, jak mě to pěkně hoří...“ ukazuje na dvě pochodně, které vítr neuvěřitelně rozfajroval. Smějeme se, protože improvizace je fakt dokonalá. „Si to musíte chránit rukou,“ nevzdává se principál.

Celé představení je vtipně udělané. Úžasně se vykreslují stíny na kostele, před kterým se hraje, takže i když sedíme docela daleko, slyšíme dobře, a co nevidíme v detailu, nám ukazuje právě ten vržený stín.

Chvíli před koncem odcházíme. Chceme stihnout ještě aspoň kousek hudebního představení „skoro vedle“ na Sokolském ostrově, které probíhá paralelně s divadlem.

Procházíme kolem boku pódia. Fanoušci si hudbu opravdu užívají. Jenže hned po písničce přichází pořadatel a zdrceně oznamuje, že na anonymní udání přijela policie a akci zastavuje. Nezajímá je, že akce jsou městem povoleny. Nezajímá je, že v tomto místě není obydlená část, takže koncert až tolik nerušil. Nezajímá je, že zvuk není nijak hlasitý, že by se mohl nést někam příliš daleko do města... Není povolena ani poslední píseň.

Velmi, velmi zklamaní a rozzuření fanoušci (po asi čtvrthodinovém skandování) odcházejí. Někteří se zastavují u policistů a ptají se: „Proč?“

Další proudí do ulic města. A my si s manželem říkáme, jestli nebylo pro policii lepší, když je měla spokojené a soustředěné na jednom místě, než teď nepříčetné vzteky a po celém městě, kde s největší pravděpodobností budou chtít dovybít zbytek energie.

No co se dá dělat.

Poněkud hořce-vtipnou dohrou bylo, když jsme se druhý den šli podívat na poslední představení komediantů (žel, pro velký déšť nehráli a zastihli jsme je při balení). Moc se omlouvali, že už nemohou hrát a moc je to mrzí. Mezi řečí nám řekli, že v sobotu na ně přišla policie, pro rušení nočního klidu. Víte, že si někdo stěžuje na hlasitou hudbu...inu, to se dá pochopit. Ale že si někdo stěžuje na hlasitý výkon herců, kteří byli slyšet tak maximálně do tří čtvrtin malého Piaristického náměstíčka a to jste ještě museli natahovat uši. To je podle mě opravdu hořká komedie.

Na to zlé zapomínáme a neseme si jen vzpomínku na to, jak pěkně nám to naše město žije.