Máme konec měsíce června a opět se setkáváme, abychom si shrnuli, které cibuloviny nás těšily.

V tomto měsíci nám kvetly nebo začaly nakvétat tyto rostlinky: bouloně, begonie, hymenocallisy, lilie, tritelei a kaly.

Achimenes – Bouloň

Tento rod obsahující 26 druhů má domovinu v tropech. Rostlinky mají podzemní šupinaté oddenky (rhizomy). Listy jsou kopinaté nebo podlouhle vejčité s vroubkovanými okraji, vstřícně postavené na stonku. Z paždí listů vyrůstají trubkovité, nepravidelné pětičetné květy s rozšířeným lemem koruny. Začínají kvést již po vytvoření dvou párů listů. Podle druhu dorůstají do výšky 15-40 cm. Rostliny nejsou mrazuvzdorné, proto se rhizomy vysazují v únoru do nádob a truhlíků do propustného substrátu a začnou se mírně zalévat. V květnu se rostliny umístí venku, v srpnu, kdy se zkracuje den se zmenšuje i zálivka a rostliny postupně zasychají. Po celkovém zaschnutí se odstraní nadzemní část a oddenky se uskladňují nejlépe v rašelině, při teplotě 20-25°C. Rostliny se mohou pěstovat i bez vegetačního klidu, ale v zimě stejně nekvetou. Množí se rhizomy nebo řízky. Rostlina vhodná do květináčů a truhlíků. Na listech mohou škodit třásněnky.

Begonie

Známých zástupců tohoto bohatého druhu je až 1000! Botanici je dále dělí do 65 sekcí podle příbuznosti. Rostou v tropech a subtropech. Jen některé z nich jsou rostliny hlíznaté. Již 130 let se hlíznaté begonie šlechtí a vznikly tisíce odrůd, které se dělí do 17 pěstitelských skupin.

Z hlízy vyrůstají vzpřímené dužnaté stonky nebo převislé výhony se zelenými listy vejčitého nebo srdčitého tvaru se zašpičatělými konci a zoubkovaným okrajem. Květy jsou jednoduché nebo plnokvěté různých velikostí, tvarů a barev – všechny odstíny růžové, žluté, červené, oranžové, bílá a zajímavé kombinace. Begonie milují pohostinné chráněné polohy. Na stanoviště se vysazují v druhé polovině května. Předpěstovávají se od začátku března, kdy se vysazují do mělčích nádob s rašelinou a mírně se zasypou zeminou, zavlažují se. Po narašení se vysazují hlouběji do květináčů, v nichž se dopěstují. Aby krásně kvetly, podle potřeby zaléváme a přihnojujeme hnojivem na květ. Vegetaci ukončí první mráz. Hlízy se pak vyjmou z půdy, očistí a skladují v rašelině při teplotě 10°C. Množí se semeny (je to zdlouhavé), častěji se kupují mladé rostlinky nebo na jaře hlízy. Nejčastěji se používají do květináčů a truhlíků. Begonie nevysazujeme na slunné stanoviště!! Na rostlinách mohou škodit mšice a třásněnky. Z chorob virová kroužkovitost, padlí a bakteriální skvrnitost.

Hymenocallis – lír, peruánský narcis

Dnes rod zahrnuje kolem 60 druhů, pocházejících z amerických tropů a subtropů. Protože jde o rostlinu nemrazuvzdornou, vysazuje se v březnu – dubnu do propustného, humózního substrátu tak, aby horní část cibule vyčnívala. Na venkovní stanoviště se umísťuje koncem května. Během vegetace se rostlina vydatně zalévá a přihnojuje. Před příchodem chladného počasí se opět rostlina umísťuje do chladného prostoru, kde odpočívá až do jara. Omezuje se zálivka. Množí se dceřinými hlízkami nebo semenem – to je ovšem velmi zdlouhavé.
Jedná se o velmi exoticky vyhlížející rostlinu, používá se nejčastěji do květináčů nebo do speciálních tropických záhonů.

Lilium – lilie

Více než 100 původních druhů lílií lze nalézt na severní polokouli. Botanických druhů je jen nepatrný zlomek, protože byly vyšlechtěny tisíce odrůd těchto nádherných a oblíbených rostlin. Cibule je složena z jednotlivých masitých šupin postrádajících slupku. Z podpučí cibule vyrůstají silné bazální kořeny, které rostlinu kotví v půdě. Stonek roste většinou vzpřímeně. Listy mohou být úzce čárkovité až široce kopinaté. Postavené střídavě nebo v přeslenu. U některých druhů rostou v paždí listů pacibulky. Stonek může být vysoký pár centimetrů až 3 metry. Květy vykvétají na konci stonku uspořádané v květenství – hroznu nebo okolíku. Paleta barev květů zahrnuje kromě modré všechny odstíny. I tvar květů je rozmanitý, květy mohou být – turbanovité, miskovité, trubkovité, vzpřímené, visící nebo skloněné. Nejčastěji mají jednoduchý tvar, složený ze šesti okvětních plátků, ale setkáváme se i s plnokvětými odrůdami. Lílie vyžadují pro dobrý růst živnou půdu a dostatek vláhy ne však přemokření, proto se dává pod cibule drenáž z hrubého písku. Cibule se vysazují poměrně hluboko, 3-4násobek výšky cibule. Nejvhodnější doba na rozsazování a vysazování cibulí je podzim. Při jarní výsadbě je potřeba mít cibule v chladnu, aby nerašily a pak je vysadit do prohřáté půdy. Měly by mít kolem sebe dostatek prostoru. Snáší dobře slunnou polohu, i mírný polostín. Během vegetace je potřeba zavlažovat a přihnojovat. Na zimu je vhodná přikrývka z chvojí, zvláště u choulostivějších druhů. Některé druhy nejsou mrazuvzdorné, proto se hlízy zimují v rašelině nebo pilinách v chladnějších místnostech. Množí se jednoduše oddělením dceřiných cibulí, u některých druhů výsadbou pacibulí,, vysazováním jednotlivých šupin do množárenského substrátu, nebo výsevem semen. Používají se do záhonů, menších skupin nebo menší druhy do nádob. Mohou trpět chorobami: mozaika lilie, virová pestrokvětost, fusariová hniloba cibulí, penicilinová hniloba, plíseň líliová, tulipánová a šedá. Ze škůdců mohou škodit: cibulovka narcisová a zhoubná, chřestovníček liliový, mšice a třásněnky.

Triteleia

Rod zahrnuje 15 druhů, které rostou na západě Severní Ameriky a v Mexiku. Z drobné cibulové hlízky ukryté v síťkované slupce vyrůstají 1-3 kopinaté nebo úzce čárkovité listy a dutý oblý stonek, který nese okoličnaté květenství. Květy jsou často na dlouhých stopkách, jsou trojčetné. Tvar květu může být úzce nálevkovitý, zvonkovitý až plochý hvězdičkovitý, často s tmavším proužkem uprostřed květních plátků. Barva bílá, purpurová a odstíny žluté a modré. Nejsou plně mrazuvzdorné, proto lze zimní výsadbu provádět jen v nejteplejších lokalitách a použít přikrývku z chvojí, provádí se na podzim do hloubky 6-8 cm na slunné stanoviště. Nebo se pěstují v nádobách. Množí se ochotně dceřinými hlízkami nebo ze semen.
Vysazují se ve skupinách, aby vynikly.

Zantedechia – kala

Osm druhů tohoto rodu má domovinu v tropické Africe. Kaly vytváří v půdě hlízy nebo hlízovité oddenky, z kterých raší dlouze řapíkaté listy s pochvami a čepelemi středovitého až kopinatého tvaru. Z paždí listů vyrůstají masité stonky nesoucí květenství ve tvaru palice které je chráněno barevným toulcem, květenství jemně voní a vábí opylovače. Po odkvětu toulec zezelená a chrání vyvíjející se plod – bobuli. Podle vlhkostních podmínek prodělávají rostliny různě dlouhé klidové období, nebo vegetují po celý rok. Kaly jsou teplomilné rostliny, proto se nemohou pěstovat po celý rok venku. Kvetou především podzim – zima. Teplota by měla být kolem 15°C, jsou to statné rostliny a proto potřebují v době vegetace pravidelnou závlahu a přihnojování. V době vegetačního klidu květen – červenec se vůbec nezalévají a teplota by měla být kolem 20°C. Dělí se na konci vegetačního klidu a na výsadbu se používá živný slabě kyselý substrát, nejvíce se jí daří ve volné půdě ve sklenících. V obchodech se často setkáváme s menšími druhy kal, ty se kupují již předpěstované a nakvetené v květináčích, nebo na jaře hlízky. Vysazují se do nádob nebo truhlíků v dubnu a v druhé polovině května se umísťují na venkovní stanoviště. Nebo se vysazují v květnu přímo na chráněné slunné stanoviště do výživné půdy. I tyto kaly potřebují hodně vody a přihnojování. Na podzim se cibule vyryjí a uloží do sucha při teplotě 12°C. Množí se dělením na konci vegetačního klidu, nebo semenem. Používají se do záhonů, truhlíků, květináčů i jako řezaná kytka do váz. Na rostlinách mohou škodit, houbové choroby a ze škůdců třásněnky.