Ejpovické jezero

Přišlo jaro a s ním i volání přírody. Nechali jsme se jím zlákat a vydali jsme se s dětmi na spoustu krásných výletů. A protože Miuška už povyrostla a cestování snáší o mnoho lépe než v miminkovském věku, rozhodli jsme se vyjet tentokrát vlakem – pro Miušku tedy poprvé v životě. Po důkladném zkoumání mapy i jízdních řádů jsme nakonec naplánovali cestu k Ejpovickému jezeru.

Jednak se náš cíl nachází v blízkosti výstupní stanice, a také se stačíme vrátit domů na odpolední spinkání. Zkrátka, idylka pro rodinu s malými dětmi.

A tak jsme jednoho krásného slunného dne vyrazili s batohy na zádech a dobrou náladou – směr Hlavní vlakové nádraží. Už cestou holky vesele poskakovaly jako malá kůzlátka, radost na ně pohledět. Na nádraží pak byly jako u vytržení, pořád se na něco ptaly a všechno chtěly vědět. Přišli jsme k našemu překvapení asi o 20 minut dříve, ale ty nám uběly jako voda. Po celou dobu jsme pozorovaly ostatní vláčky, pískání průvodčích, přestupování cestujících, dokonce i rozvoz pošty do vagónů – nejprve z nástupiště, ale pak už z pohodlného posezení ve vlaku u okna. Odtud se neustále ozýval jeden dotaz za druhým.
„Tatí, můžou se ty okýkna otevírat?“
„Kdo je ten pán na obrázku?“ (Všude je teď spousta předvolebních plakátů.)
„Mami, na co je tohle?“ (Ukazovala na odpadkový koš u mých nohou.)

A pak jsme zaslechli zapískání průvodčího a vlak se dal do pohybu. Za dobré nálady jsme z okna pozorovali ubíjhající krajinu. Za necelou půlhodinku už jsme si holky podávali ze schodů na perón v Ejpovicích.
V této zemědělské vesničce nás hned po pár krocích uvítal lán kopretin na malém paloučku. Pak jsme k velké radosti našich ratolestí podešli most, po kterém před chvílí odsupěl náš vlak. Kráčejíce po silnici, míjíme asi tři zahrády, a potom odbočujeme na pěšinu k lesíku. Nikde ani noha. u malého boru manžel navrhuje opustit hlavní cestu a prozkoumat malé vyšlapané cestičky. Ten nápad se mi líbí. Stromy šumí, ptáci zpívají, holky vesele pobíhají, za chvilku dokonce prosvítá mezi stromy hladina jezera... a já pomalu cítím, jak roztávám, jak mě opouští všechen stres, který už jsem si ani neuvědomovala, a kochám se v hlubokém štěstí. „Tady je teda božský klid!“ libuji si nahlas. Manžel mě ale upozorňuje: „Teď ano, ale v létě sem kvůli koupání určitě jezdí víc lidí.“ To mi nijak nevadí, stačí, že dneska si užíváme ticho lesa.

U břehu jsme se ocitli co by dup. Bekynka toužebně shlíží dolů na břeh. „Tatí, budeš si se mnou házet kamínky do vody? Prosím!“ Kdo by odolal? Miuška se samozřejmě také nadchla, a tak to pod námi žbluňkalo a cákalo, až měly holky mokré rukávy a špičky bot. Vůbec se jim odtamtud nechtělo. Já zatím beru do ruky foťák a po dlouhé době mám pocit, že je to zbytečné. Tu krásu a prožívané pocity obrázek nemůže vystihnout. Je to kouzelné místo.

Po chvilce přemlouvání jsme se odebrali dále podél břehu. Holky šly dobrovolně jen díky příslibu dalšího břehu se spoustou kamínků. Cestou jsme si hráli na schovávanou mezi stromy, občas jsme při tom zakopli o nějakou tu píchavku. Mimochodem, vzduchem to krásně vonělo po houbách! Každou chvíli se nám otevíral jiný úhel pohledu na jezero, a my žasli znovu a znovu nad tou nádherou.

Lesní cestičky nás na chvíli zavedly na cyklistickou stezku. Tam jsme potkali pár skupinek cyklistů, kteří se tu zastavovali a obdivovali přírodní scenérii stejně nadšeně jako my. Pak jsme sešli na malou pěšinku, vedoucí na pláž, lemovanou další záplavou kopretin. Pustila jsem se do trhání, abych holkám uvila věnečky do vlasů. S kyticí v náručí scházíme dolů na pláž, rozkládáme pláštěnky na sezení a vytahujeme slaný koláč k obědu. Však už nám taky pěkně vyhládlo! Já přitom žasnu nad trsem planých kosatců. Po jídle se Bekynka natáhla na pláštěnku a po vzoru kovbojů si přikryla hlavu kloboukem. Musíme se smát, vypadá moc legračně. Miuška zase sešla co nejníž k vodě a házela do ní kameny – přece se nebude jen tak válet na pláži! My dva pozorujeme laškující konipásky, zjevně zvyklé na lidskou společnost, soudě podle toho, jak blízko se odváží přiletět.

Pomalu se blíží čas k návratu. A tak se po polední siestě zvedáme, balíme věci a stoupáme zase z pláže na asfaltku. Ze zpáteční cesty jsme měli trochu strach, že budou děti v mezidobí od oběda do spánku trochu mrzutí. Ale dělali jsme si starosti zbytečně. Holky se opět předhánějí a závodí spolu, jen Miuška už se neobejde bez dudlíku.

Na nádraží jsme tímto tempem opět dorazili s předstihem. Tak se aspoň pustím ještě do těch věnečků. Už jsem je nepletla celá léta, a na tom prvním je to docela znát. Zato druhý věneček vypadá k světu!

Ve vlaku jsme si povídali o tom, jak se nám na výletě líbilo. A já znovu cítím vděčnost Bohu za tak krásný den, jaký jsme mohli prožít. Už teď vím, že se sem rádi budeme vracet. Možná v létě na koupání, nebo třeba na podzim obdivovat barvy stromů. Každopádně jsme tu určitě nebyli naposledy!

Další fotky a povídání v mém blogu...