Rozhovor s Kateřinou Venzarovou, představitelkou kontaktního rodičovství

Jo jo, jako antikoncepce je dítko v posteli dobré

Já jsem po včerejšku dokonce byla tak vyřízená,že mrńousek asi dudal u prsa v noci 3h (vím, že se vzbudil kolem třetí a když odpadnul, koukám že je 6:15 )

Jé, tak to ani nevím, že jsem již před 17lety při Marušce používala nějaké KR

Ale je fakt, že když přišlo druhé dítko a pak další, že jsem stanovila větší hranice. Ohrádku jsme neměli, po stavbě jsme jednu dobu 3měsíce neměli ani schody do podkroví, děti lozily po žebříku- Péťa měl 3roky a nespadli, jak jsm dodělali schody sletěli hned oba 2x, nůž, sekeru, pilky, kladivo používáme běžně,ale Marťu by to s atrapama nebavilo, já ho upozorňuji, ale nechávám a v duchu se modlím...a bylo to tak od mala, ne až teď v 8 letech

A kamna? Taky se mi nikdy nespálili, cítili ten žár a asi stačilo...měla jsem způsob, že když jsm viděla, že je to ke kamnům láká, vzala jsem jim ruku, přiblížila k ohni a říkala pálí...a ono to kupodivu stačilo...

Jen to spaní jsem nezvládala. Měla jsm zkušenost, že se mi Máří budila častěji unás v posteli než v postýlce, ale je fakt, jak které dítě. Marťa byl asi kvůli těžkému porodu na spaní s námi fixovaný hodně....

Na druhou stranu: Neznám lepší přirozenou "antikoncepci" Vy jo?

No mně to přijde skoro stejné jako postýlka. My jsme asi dva měsíce měli v obýváku ještě cestovní postýlku, kam jsem ale malého dávala když lezl jen na vyndání plechu z trouby a podobné činnosti. Moje mami na ohrádce jen sušila plenky, já jsem v ní strávila asi 2 minuty a výrazem " to jste se asi zbláznili, tady v tom mám být, to teda nemyslíte vážně"

I když kamarádka s dvojčaty o ní uvažuje - jen ještě nevědí, jestli tam budou dávat dvojčata nebo se tam budou zavírat sami, aby na ně děti aspoň chvíli nemohly

No soudě podle jejich starší dcery asi nebudou tak akční jako ty naše...

Suma sumárum: je fajn, že si dneska člověk může aspoň částečně vybrat, jak své dítě bude vychovávat

Mimochodem Effi - už mi delší dobu nejdou smajlíci, mám někde chybu já?

Za sebe můžu říct, že jsme ohrádku nechtěli, neměli a nikterak nám nechyběla. Přijde mi to dost proti srsti Navíc bych se stejně bála, že se bude pokoušet přelézt

Já taky nijak nezatracuju postýlku ani kočárek. Malý váží asi 10,5kg a pokud rozhodně se s ním netahám víc, než je nutné. V postýlce dcera spala většinu noci asi do dvou let (k ránu přišla ke mně do postele). Malý krásně usínal skoro i sám do 8 měsíců, než začaly rýmy. Pak v podstatě přesídlil ke mně do postele a pak do manželovy. Ale dočasně a nevadí nám to. Ale dcera asi do 4 let usínala s někým a bylo pro mě jednodušší si s ní na půl hodinky lehnout do velké postele (na gauč, kde spala), když potom spala zpravidla až do rána. Než aby rozčilená usnula sice sama, ale probudila se za dvě hodiny...

Asi všeho s mírou a taky podle dítěte kdo co snese. Naše děti si nikdy nechtěly hrát v postýlce a znám děti, které si tam vyhrály hodiny.

Zelená - to znám taky u malého tu chuť vrhnout se střemhlav ze schodů, přestože z nich neumí chodit. Na to jsou většinou holčičky opatrnější.

Moc nechápu takové to zatracování postýlek a ohrádek. I já jsem zpočátku byla odpůrce ohrádky, ale když jsem pak viděla, jak si dcerka v ohraničeném prostoru krásně vyhrála, jak se mnohem víc mohla zaměřit na jemnou motoriku (zatímco ve veolném postoru neustále jen chtěla někam lézt a vytahovat věci bez ladu a skladu), změnila jsem názor. A postýlka? Mám lehké spaní, s dcerkou jsem v jedné posteli spala asi jen třikrát (na návštěvě apod.) a kromě hrozných kruhů pod očima a nevrlého dítěte nám to nic nepřineslo. A nošení? O prázdninách jsem občas nosila dítko v krosničce, ale přestože je malá (11 kg), záda z toho moc nadšená nebyla. Nic proti jinakosti (nebo návratu k tomu co zde bylo, chcete-li), ale já razím heslo: spokojený rodič=spokojené dítě.

Díky za pěkný a milý rozhovor!

U nás je to s volností malého tak, že se sice snažíme jej nějak moc neomezovat, nicméně, jak už tu některé čtenářky psaly, nejde to ani u nás stoprocentně. Pojistky na skříňky a šuplíky jsme pořídili poté, co jsem přišla o několik váz a několik uložených dokumentů, vrátka na schodech jsme připevnili okamžitě, jakmile se prcek začal pohybovat... Do schodů sice vyjde krásně, dolů se však vrhá střemhlav. A nechat ho skočit do přízemí po hlavě asi není nejlepší nápad. Taky se mu moc nelíbí, když ho nenechám batolit se venku, je-li mokro. To nese hodně těžce.

Takže o volnost k přirozenému vývoji se sice snažíme, zároveň se však také pokoušíme zachovat si zdravý rozum a prckovo zdraví.

Tento článek je velmi zajímaví,v mnohém s ním souhlasím,ale...Asi bych bezvíhradně nesouhlasila se vším,co je zde psáno a co se paní Kateřině daří praktikovat každý den.Mám již dospělého syna a rok a půl holčičku.Obě děti  měly a mají volnost,jsme bez ohrádky a postýlka je více či méně ozdobou pokoje.Zas ale vím,že pokud malé hrozí nebezpečí při pokusech vlézt kam nemá,zkoušet jestli něco unese a podobné aktivity,tak ji nenechám dovést danou věc do konce bez mé pomoci.Stejně jako u syna i malé ukážu,že bez mé pomoci to ještě nezvládne a až třeba za čas to půjde líp a nebude ji hrozit nebezpečí ůrazu,pak ji nechám.Obě děti jsou vědátoři a badatelé,malá je navíc všetečka neposedná a určitě bych neměla nervy pozorovat,jak se snaží šplhat po kamnech aby zjistila,že na to nemá a spadla při tom dolů.Ale je to jen o pohledu na věc,o vlastním cítění a vlastních zkušenostech.Paní Kateřině mnohokrát děkuji,že se s námi podělila o své zkušenosti a do budoucna ji přeji mnoho rodičovských ůspěchů a hlavně hodně radosti ze svým synkem

Paní Kateřině přeji, aby se jí i dále dařilo vychovávat děti v lásce.

Ale z mých zkušeností mám dojem, že úspěch je Velmi podmíněn osobností dítěte. My jsme u dcery taky neměli pojistky na skříňky a šuplíky, ohrádku jsme nepořizovali, v postýlce toho taky zase tak moc nenaspali (zvlášť mrňous). A u malého jsme museli dát zarážky (stejně se je brzy naučil sundavat, ale aspoň na pár měsíců to zabralo, než měl trochu rozum). Snažím se jim postupně hranice rozšiřovat podle schopností. Ale u mých dětí by to bez nich v určitém věku nešlo - myslím, aby si je stanovovali sami. Hlavně malý je povaha zkoumatele - řekne pá (pálí), ale stejně si jde na troubu sáhnout. Prostě některé věci nesmí dělat vůbec, některé děláme jen spolu apod.

Nejhůř se mu vysvětluje, že nesmí něco, co může starší sourozenec. Jsem zvědavá, jak se Vám bude dařit tyto postupy uplatňovat u dalších dětí. Ráda si za několik let počtu

Mně to moc blízké není, ale každý máme jiné názory, jinou osobnost a jiné děti ...

Tak musím se přiznat, že já osobně holkám raději hranice stanovuji. Ale je fakt, že Miuška je jako miminko neustále ignorovala, zato dnes je opatrnější a šikovnější. Zatímco Bekynka si nikdy moc nikde netroufla, všechny zákazy respektovala, ale dneska jí napadne kolikrát tak riskantní věc, že si říkám, kde nechala rozum... a padat se taky moc nenaučila Ale myslím, že to opravdu do značné míry je o vrozené povaze.

Ovšem mám kamarádku, ta své děti odmalička nechá krájet chleba ostrým nožem, lézt je po kuchyňské lince apod. Když vidím roční dítě s ostrým nožem, tak mě to zvedá ze židle, ale těch dětí kamarádka vychovala pět, všechny měly podobnou volnost, a žádné si prst neuřízlo Tak ono to asi taky má co do sebe...

Jinak už jsem to tu jednou psala, kontaktní rodičovství je mi hodně sympatické. Nenásleduji tuto formu výchovy bezvýhradně, ale mám k němu velmi blízko.

Děkuji paní Venzarové za příjemný rozhovor a krásné fotky!

pěkný a zajímavý článek. Pro mě to je něco nového , dítě bez kočárku, ale asi maminka a dítě jsou stále spolu.