Rozhovor: PhDr. Irena Lesová

Psycholožka a má spřízněná duše Irena Lesová je úžasný člověk. Úžasný natolik, že při představě o tom, s kým zajímavým, moudrým a milým udělat první rozhovor pro Mařinku, nemohl mi na mysl přijít nikdo jiný. Je to totiž žena, která má co říci a má co ostatním dáti.

Pracovní zkušenosti Ireny Lesové jsou opravdu bohaté. Od interního oddělení pražské nemocnice, přes léčebnu dlouhodobě nemocných, onkologické a psychiatrické pracoviště, domov důchodců a oddělení péče o rodinu a dítě, až po farní charitu. Ve Farní charitě pracuje v současné době na zkrácený úvazek, pořádá zde také přednášky pro zaměstnance i klienty. Věřím, že si brzy najde čas a tento článek bude pouze takové úvodní představení k vlastnímu článku, nebo článkům zde na Mařince. Irena Lesová má s publikováním již své zkušenosti, například ve formě poradenské činnosti v Katolickém týdeníku. Poradenské činnosti se věnovala také v poradně při Centru pro rodinu Arcibiskupství pražského. Za zmínku jistě stojí také to, že je členkou Hospicového občanského sdružení Cesta domů. Začněme od našeho seznámení.

Poznaly jsme se v Domově důchodců, kde jsi pracovala jako psycholožka. Co považuješ za nejtěžší při práci se seniory?

Je to spojení touhy pomoci s respektem druhé osoby, které pomoc poskytuji. Trpělivost a tolerance. Vše završuje a podmiňuje láska k bližnímu, a ta těžká pro mne není. Tu jsem prostě dostala do vínku.

Nakolik má pobyt v zařízení (např. domov důchodců) vliv na starosti seniorů? A jaký je rozdíl v psychice u seniorů, kteří žijí doma a těmi, kteří žijí a v zařízení? Ve stáří je člověk citlivější, nebo podle letory tvrdší. Potřebuje však mnoho sil na to, co dříve ani nevěděl, že je třeba vynaložit. Proto prostředí, na které je zvyklý, je vždy lepší variantou. Je však nutné, aby někdo taktně bděl nad jejich bezpečností. Například návštěvy, telefonický kontakt apod. Úrazů se starší lidé bojí, až když je prožijí. Jinak spíše mají představu svých sil z dřívějších zkušeností.

Přesun do jiného prostředí je vždy problematický. Starosti mohou být obdobné, například málo návštěv dětí apod., ale také odlišné. Senioři špatně snášejí organizaci jejich života. Je jen poměrně málo lidí, kteří touží po tom, aby jim volný čas někdo jiný organizoval. Mají své představy, které se často neslučují s představami mladých. Například aktivity. Je to pochopitelné, paměť už neslouží, cítí se ponižování, když se o tom stále přesvědčují před ostatními. Také starší lidé potřebují více klidu na rozvažování. Je to velmi individuální záležitost. Stejně tak i otázka konkrétních starostí.

Někteří senioři jsou pro DD přímo stvořeni, protože mají rádi společnost, a rádi spoléhají, že někdo za ně něco zorganizuje. Samotnému člověku je vždy těžko, ale každý se s tím popere jinak. Optimální je, když funguje rodina. Možná doplněná o asistenční službu, pokud se jedná o bezmoc.

Věnovala ses jak klientům, tak zaměstnancům. Nakolik myslíš, že je pro zaměstnance důležitá tato péče?

Pro zaměstnance je psychologická pomoc něco jako forma duševní hygieny. Potřebují své těžkosti ze zaměstnání s někým probrat, potřebují mít někoho, kdo jim vynahradí zpětnou vazbu, které se jim často při pomoci druhým nedostane. Znamená i prevenci před syndromem vyhoření. Pomoc je třeba i v interpersonálních vztazích, kde vzájemné propojení unese větší zátěž. Většinou se jedná i o projednávání problémů vzniklých, nebo trvajících ve vlastním rodinném zázemí.

Jakým klientům se věnuješ v současné době a co s nimi nejčastěji řešíš?

V současné době se věnuji klientům farní charity. Mou pracovní náplní je poradenská a psychoterapeutická pomoc pro osamělé matky s dětmi, muže, seniory a rodiny. Nejčastěji řeším s klienty hledání smyslu života, zvládnutí současného zátěžového období, pomoc ve formě psychoterapeutických sezení, konzultací a poradny. Také se věnuji zaměstnancům. V současné době je nejčastější problém otázka smyslu života, finanční nouze, chybění modelu rodinného zázemí. Také šikana dětí ve školách (do 15 let).

Měla jsi nebo máš k nějakým klientům (ať už jako sociální skupině, nebo k nějakému konkrétnímu jednotlivci) nejblíže?

Nejblíže mám k rodinným problémům, interpersonálním, celkově k dětem a seniorům.

Jakým způsobem relaxuješ, kde nabíráš energii?

Relaxuji v modlitbě, duchovním životě, přírodě, četbě, práci na zahrádce, procházkách s manželem a v přátelských setkáních. Energii mi dodává toto vše a také rodinné zázemí.

Jak ti víra pomáhá při tvé práci?

Víra je pro mne základ. Neumím si život bez víry představit. Bůh je láska. Láska je život. Jedno bez druhého nejde. Žiji život z víry, což znamená, že jsem praktikující katolička. Smyslem mého života je láska a to Ježíš Kristus. Z Krista čerpám skrze svátosti sílu a poznání, dostávám lásku jako výživu. Proto ji mohu rozdávat, mohu milovat lidi bez nějakého úsilí. Je to dar, který jsem dostala, a upevňuji praktikováním svátostí. Víra je pro mne nerozlučně spojena s mým životem, je to vše vnímání života skrze Boží milost, skrze Krista, kterého přijímám v eucharistii. Protože Bůh miluje všechny, dal mi milost, že např. neznám rasové předsudky apod. Pokud se jedná o špatné skutky lidí, odsuzuji skutky, ne lidi. Jestliže mi Bůh dává sebe sama, mohu milovat bez omezení. Srdce se rozšiřuje. Jsem však člověk jako kterýkoliv jiný, fyzické síly se opotřebovávají spolu s tělem. Víra pročišťuje vnímání často nepřehledných situací.

Děkuji za krásná slova a ještě jednu otázku na konec:

Můžeme se někdy těšit na tvůj článek pro Mařinku?

Ano, moc ráda něco napíšu.

Budeme se těšit - napočtenou a já osobně i naviděnou!