Procházíme jednotlivými obdobími života ženy ve čtyř světových náboženstvích. Role matky je ženě ve všech tradičních společnostech nejvíce vlastní – proto se žena narodila, aby porodila a vychovala děti, které přispějí k zachování tradice. Žádná výchova nemůže být ve vztahu k náboženství a hodnotám „neutrální“.

Rodiče své děti socializují a dávají jim na cestu životem své hodnoty a svá náboženství. Dítě se prostřednictvím rodičů seznamuje s náboženskými rituály, osvojuje si povinnosti a zákazy, participuje na náboženském životě.

Judaismus

Pro judaismus je rodina doslova základní stavební jednotkou a každý člověk by v ideálním případě měl založit rodinu. Vždyť první Boží příkaz člověk v knize Genesis zní: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi.“ (Ge 1, 28) Judaismus je náboženstvím rodinného krbu. Právě v rodině se prvně formuje pohled člověka na náboženství a jeho obřady. Dítě se nenásilně učí základním modlitbám, náboženským povinnostem a rozeznává košer stravu. Náboženská výchova se má primárně dít v rodině, až posléze nastupuje náboženské vyučování ve školách při synagogách.

Archetypem k tomu, jak vychovávat, je biblický příběh Jákoba a Ezaua. Ezau je v něm líčen jako vesměs hrubý a materiální člověk, který si neváží Izákovy přízně a z ní vyplývajících výhod. Jedná až příliš přímočaře a nedokáže odpustit. V protikladu k tomu je stavěn Jákob, jemuž jde primárně o vyšší cíle, za něž je ochoten riskovat, pokořit se před Bohem a nechat jím proměnit své srdce.

Judaismus uznává židovství po matce, tzn. příslušnost k vyvolenému národu se dědí po ženské linii. Liberální směr oproti ortodoxnímu navíc uznává také adopci nežidovského dítěte (v raném věku) židovskými rodiči jako možnost nabytí židovské identity. Rodiče pak musí záhy podat žádost o jeho zařazení do komunity. Samostatnou kapitolou by pak byl proselytismus (konverze).

V ortodoxním židovství jsou ženy vynechány při předčítání Tóry, nesmějí vykonávat některé náboženské funkce, není jim dovoleno účastnit se některých náboženských rituálů. Nepřekvapí proto existence modlitby, ve které se žid modlí a děkuje Bohu, že se nenarodil jako žena. Zajímavá je reakce novodobého židovského rabína M. Sterna: „[Žena] Nemá méně úkolů než muž, nýbrž má jiné úkoly, které jsou mnohem těžší (...). To všechno je vypočítáno v chvále ženy v knize Přísloví v kapitole 31, verše 10-31. Muž děkuje Bohu, že není ženou, protože mu nebyly uloženy žádné tak těžké úkoly jako ženě. Jeho úkolem je v rámci manželské dělby práce jeho povolání a modlitba. Žena od toho má být uvolněna.“

Islám

Také v islámu je rodina zvláště ceněna. Nezastupitelnou roli zde hrají velkorodiny. Jednotlivé vazby mezi jejími příslušníky jsou pevné a takřka neměnné. Žena většinou žije v rodině svého manžela, méně často žijí manželé sami a téměř nikdy muž nežije u rodiny své ženy. Logicky pak na správnou výchovu dítěte dohlíží tchýně (ale též sestry manžela a manželky jeho bratrů). Vztah mezi tchýní a snachou má pevně stanovená pravidla, která jsou odvislá od toho, kolik potomků (zvláště chlapců) snacha porodila. Matka je pro syna ženou, kterou by měl upřímně obdivovat a zahrnovat ji rozhodně větší pozorností než svou manželku.

Je známou skutečností, že v islámu je syn jakožto pokračovatel rodu ceněn více než dcera. Na druhou stranu se muslimská tradice dívá příznivě také na dcery s tím, že otec dcery má větší šanci přijít po smrti do ráje. Toto pozitivní oceňování dívek mělo zamezit zabíjení novorozeňat ženského pohlaví. Tato praxe byla v Muhammadově době běžná. Sím Muhammad se proti tomu důsledně vyhraňoval, jak o tom svědčí mj. tento úryvek z koránu: „Nezabíjejte děti své z obavy před zchudnutím, vždyť my jim i vám obživu uštědříme. A jejich zabíjení je hříchem velkým.“ (17, 33/31) Nicméně tradice podporuje přísnější vychovávání dívek než chlapců, správně by také měly být zejména v období puberty drženy poblíž otcovského domu.

Výchova dítěte se má odvíjet v duchu islámu. Základním průvodcem je rodičům samozřejmě Korán a sbírky hadíthů (výroků Muhammada). Jeden z výroků Proroka například důsledně nabádá (nejen) rodiče, aby poskytovali svým dětem správný příklad: „Každý služebník, kterému Alláh svěří do zodpovědnosti nějaké lidi a on je podvede a umře tak, neucítí vůni Ráje.“

Péče o děti a zodpovědnost za ně je rozdělena mezi otce a matku tak, že matka by se měla starat a zodpovídat za malé dítě, a v jistém věku zodpovědnost za dítě přebírá muž, což se děje nejpozději v období puberty.

Hinduismus

V hinduismu má žena nezastupitelnou funkci matky, přičemž její “náboženskou povinností” je přivést na svět syny. Syn má vyšší status než dcera, neboť pouze syn může zapálit pohřební hranici a provést obřady za mrtvého. Tím je mrtvému dovoleno vymanit se z své tělesné schránky a odejít do nebe či se znovu narodit. Z tohoto důvodu se v hinduismu považuje za dobré, aby žena ve čtvrtém měsíci těhotenství podstoupila určité obřady, které mají zajistit narození chlapce. Pokud si k náboženské roli syna přičteme fakt, že rodiče musí dceři obstarat věno, jež zajistí kompletní vybavení domácnosti novomanželů, nepřekvapí nás výmluvné indické přísloví: „Porodit dceru je jako zalévat sousedovo pole“.

Toto silné lpění na synech má v souvislosti v možnostmi ultrazvukového zjištění pohlaví plodu za následek výraznou disproporci v poměru žen a mužů. Průměrně připadá v Indii na 100 žen 108 mužů, v některých státech to je ale až 125 mužů (tzv. fenomén holých větví). Cedulky na některých soukromých klinikách hovoří za vše: „Zaplaťte 5000 rupií dnes (cena interrupce) a ušetříte 50000 rupií zítra (průměrná cena věna)“. Vlády v tomto směru mohly pouze vsadit na osvětové kampaně a sociální programy, např. ve státě Rádžastán dostanou rodiče novorozené holčičky od státu 1.500 rupií (600 Kč).

Hinduistické děti jsou vychovávány tak, aby dodržovaly pět každodenních povinností: aby prováděly jógu nebo meditaci, aby projevovaly úctu rodinnému bohu a uctívaly ho (dívky by se měly s matkou podílet na přípravě obětin), aby chovaly bezpodmínečnou úctu vůči starším a předkům, aby nabízely pohostinnost všem chudým i svatým mužům a ženám a aby měly respekt ke všem živým tvorům (princip ahinsá).

Buddhismus

Buddhova rada rodičům je jednoduchá: podporovat své děti, aby se staly štědrými, soucitnými, cudnými, odpovědnými, vzdělanými a soběstačnými bytostmi. Jednou větou: měly by se učit, jak zachovávat dharmu (správné bytí). Jak Buddha věřil, není třeba dětem speciálně vštěpovat buddhistické učení, pokud budou podpořeny dobrým směrem, najdou si buddhistické pravdy samy.

Dítě je rodičům jen krátkodobě propůjčeno v tomto životě, a proto není výchova svěřena pouze do úzkého kruhu rodiny. V přeneseném slova smyslu se na výchově každého jedince spolupodílí celá náboženská obec (sangha).

V tradičních společnostech je při výchově chlapců je doporučováno, aby část svého dětsví strávili v klášteře, kde by se naučili meditační praxi, střídmosti a obětavosti. Dívkám má být vštípena štědrost k mnišské obci, která je na darech laiků závislá.

Příště: Žena a rozvod