V posledním díle jsme si přiblížili tradice uzavírání manželství v jeho rozmanitosti a barevnosti. Sňatek je však pouhým počátkem na společné cestě manželstvím. Ačkoli se jednotlivé náboženské pohledy na manželství liší, jedno mají společné: manželství je vnímáno jako chvályhodná instituce, která má pozitivní vliv na muže i ženu.

Ženě má být muž oporou a od ženy se očekává dodržení ženských rolí v jejich plnosti, tj. být zázemím manželovi, mateřská role a prvotní náboženská výchova dětí.

Judaismus

„Milujte se a množte se!“ Tato věta Stvořitele představuje základní pohled na muže a ženu, kteří by neměli byt jen atomizovanými jednotkami, ale představují a musí představovat základ společnosti. Proto judaismus nikdy nedal větší prostor celibátním a asketickým hnutí, která vnímal jako určité narušení řádu, který je tu dán samotným Bohem. V tomto kontextu představuje domov prvopočáteční posvátný prostor a rodina základní rituální jednotku. Uzavřít sňatek a zplodit děti je nahlíženo jako náboženská povinnost, nejvlastnější ženskou rolí je role manželky a matky, bez těchto rolí žena není celistvá.

Nejvyšší hodnotou domova je šalom bajit (pokoj domova), který v sobě zahrnuje samozřejmé zákony hierarchie a úcty k rodičům. Výsadní pozici zde má právě manželka a matka, která odpovídá za chod domácnosti včetně dodržování náboženských předpisů v oblasti stravy (košer), a předává dětem náboženské hodnoty. S tím souvisí i zvláštní role ženy při šabatu: žena zdraví nastávající šabat zapálením svící a vyslovuje nad nimi požehnání.

Nemůžeme zde nezmínit staletou (dnes již nepoužívanou) tradici levirátního manželství. Tuto povinnost zakotvuje Starý zákon a v praxi znamená, že pokud zemřel muž, a jeho manželství bylo bezdětné, jeho bratr byl povinen oženit se s vdovou. Prvorozený syn z tohoto manželství potom nesl jméno zemřelého. Odmítnul-li bratr takový sňatek, musel podstoupit obřad zvaný chalica (vyzutí), při kterém mu vdova před svědky zula pravou botu, plivla před ním a pronesla obvyklý text: „Tak se děje muži, který nechce zbudovat dům svého bratra.“ Tímto aktem byli oba zproštěni vzájemného závazku, žena se pak mohla znovu provdat a mít děti.

Výjimku opětovného sňatku tvoří vrstva kohenů (tj. příslušníků kněžského rodu). Takový můž se nemohl a dodnes by neměl oženit s vdovou nebo konvertitkou.

Islám

V islámu je rodina jednou z ústředních hodnot, je základním stavebním kamenem muslimské obce. Z tohoto důvodu je otázkám spojeným s manželstvím věnováno relativně mnoho prostoru v hlavních islámských zdrojích, v Koránu, v hadísech (výrocích proroka Mohameda) i v islámské právní vědě.

Manželství je svazek, který partneři vytvářejí nejen mezi sebou, ale i vůči Bohu. Žena je v tradičních islámských společnostech spojována především s domácím rodinným prostředím a veřejný prostor je (ovšem nejen v islámu) chápán jako především mužská doména. Tato norma měla zaručit ženě především ochranu před nejistým veřejným životem v pouštních oblastech a pozdější zneužívání tohoto pravidla (např. zákaz ženě vycházet z domu) je vnímán jako excesivní chování neslučitelné se vzájemnou podporou manželů.
V souvislosti s islámem se velice často zmiňuje pojem mnohoženství. Je pravdou, že jsou dovoleny až čtyři manželky, zároveň je ale přímo v koránu stanovena podmínka: „Berte si za manželky takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři, avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu.“ Ve své době byl tento krok vnímán jako jednoznačné omezení (předtím řád v otázce polygynie neexistoval), dnes někteří teoretici toto vnímají jako de facto zákaz mnohoženství, protože absolutní spravedlnost je nemožná. V Turecku a Tunisku je mnohoženství zrušeno de iure, v mnoha dalších zemích je zrušeno de facto. Mladší a městská generace se k této možnosti staví povětšinou záporně, což souvisí zejména s ekonomickou situací ve státech, kde věková struktura obyvatelstva je nerovnoměrně uspořádaná. Dle výzkumů tvoří polygamní manželství cca 1 % všech muslimských manželství.

Na závěr tohoto oddílu nechme promluvit předního českého odborníka na islám, Miloše Mendela: „Upřímně řečeno, jaký je rozdíl mezi muslimem, který si chce legálně vyřešit své citové nebo rodinné problémy, a přivede si druhou ženu, a mezi Evropanem, který se dopouští sexuální promiskuity často s vědomím své zákonné manželky? Jaký je rozdíl mezi citovým utrpením muslimské a „křesťanské ženy?“ ( Kol. autorů: Islám; ideál a skutečnost)

Hinduismus

V hinduismu manželství nepředstavuje romantický koncept lásky a vášně, ale partnerství pro život, jehož smyslem je spolupráce, výchova dětí a sociální bezpečí. Zplodit a vychovat potomky, a zvláště pak syna, je základní náboženskou povinností ženy, po jejímž splnění může doufat v lepší znovuzrození. Poznávacím znakem vdané ženy je bindí (třetí oko), znázorněný červený bod na čele. Dříve se maloval speciálními barvami, dnes jej Indky častěji kupují jako nalepovací kolečko.

V Indii je tradiční existence velkorodin. Již minule jsme psali, že žena se po svatbě automaticky stěhuje do domu manželových rodičů. Dle kasty a zaměření rodiny (liberální nebo tradiciózní rodina) je dům buď rozdělen na mužskou a ženskou část, nebo všichni příslušníci rodiny žijí pohromadě s výjimkou šestinedělek, popřípadě mladých manželů. Tyto domy pro celé rozvětvené rodiny jsou k nalezení také ve městech, byť dnes význam městských velkodomů upadá.

Nemůžeme zamlčet složitou situaci, které je mladá, zatím bezdětná, snacha vystavena po sňatku s vybraným partnerem. V mužské a zvláště pak v ženské části domu existuje striktní hierarchie. Od syna se očekává větší poslušnost a oddanost matce než manželce. Zároveň požadavky rodičů na manželku syna mohou postupně růst. Pokud novomanželka nesplňuje představy tchýně, může rodina ženicha po nevěstině rodině požadovat nedomluvené doplacení věna, občasné jsou i případy vydírání. Mimořádným a tragickým koncem je kriminální čin upálení „nevyhovujících“ manželek.

Buddhismus

Buddhismus nevnímá narozdíl od judaismu manželství jako náboženskou povinnost. Manželství je zde přijímáno jako vhodná společenská konvence, která člověku zajišťuje oporu a štěstí, a zároveň nejlépe muže i ženu uchrání od překročení třetího pravidla Pěti zákazů, které stanovil samotný Buddha - zdržet se nesprávného sexuálního chování. Z tohoto důvodu učení buddhismu nezná žádná pravidla, která by upravovala jak a s kým uzavřít sňatek, a jak by takové manželství mělo vypadat. Veškeré řády vyplývají spíše z mnohasetleté tradice, než z posvátných náboženských spisů. Ty povětšinou dávají před praktickými pozemskými otázkami přednost otázkám, které se vztahují k vysvobození z tohoto světa a přetnutí koloběhu znovuzrozování (nirvána). Stejně tak je buddhistům doporučován celibátní život mnicha či mnišky před partnerským životem v manželství. Obecně byl Buddhův pohled na manželství spíše skeptický, jak dokládá jeho následující výrok: „Manželství je přístřešek, do něhož při každé bouřce trochu zateče.“

Na manželství je v buddhismu nahlíženo jako na vztah muže a ženy, kteří se vzájemně podporují. Jejich správnou cestou - dharmou (nikoli však povinností) by mělo být zplození dětí, kterým by mělo být předáno náboženské učení a praxe. Zároveň by rodina měla podporovat mnišskou obec – jednak návštěvou a oběťmi (květiny, vonné tyčinky) v chrámech, dále dáváním almužny a v ideálním případě podporovat své děti, aby nastoupili na mnišskou cestu.

Příště: Náboženství a sexualita