V minulém dílu jsem si povídali o vstupu dívky do života a o období jejího dospívání. Nyní se zaměříme na další důležitý práh v životě většiny lidí: na svatbu. Mějme však na paměti, že tradice i průběh svatebních obřadů se liší jednak v souvislosti s místem bydliště, a zejména pak podle toho, zda se rodiny snoubenců hlásí spíše k reformní či tradicionalistické skupině daného náboženství.

Judaismus

Před samotnou svatbou je třeba, aby rabinát prozkoumal doklady snoubenců. Existují totiž některé náboženské překážky ke svatbě (např. potomek kněží – s příjmením Kohen – si nemůže vzít konvertitku, ale pouze rozenou židovku). Dříve se svatby domlouvaly jen mezi osobami stejného společenského stavu a ženich viděl nevěstu krátce před svatbou nebo až ve svatební den. Tato praxe zůstala v některých ortodoxních kruzích zachovaná, nicméně mezi sekularizovanými židy dochází k seznamování stejně jako v západní společnosti.

Velmi důležité je připravení smlouvy (ketuba), která obsahuje především slib manžela, že se bude ke své ženě chovat, jak se sluší, a nikdy ji nenechá nezaopatřenou. Dále je v ní zaznamenána výše věna a upřesňuje podmínky rozvodu, včetně případného vyrovnání. Manželku ochraňuje rovněž v případě rozluky nebo úmrtí manžela. Ketubu podepisují dva svědkové a někdy i ženich. Je výhradním vlastnictvím manželky. Zajímavostí je, že v současném Izraeli nemůže být uzavřen civilní sňatek.

Svatba oficiálně začíná odpoledne, kdy oba nastávající provedou rituální lázeň. Vykonavatel obřadu přečte odděleně snoubencům svatební smlouvu a svědci jí podepíší. To se opakuje při obřadu samotném se sedmi požehnáními. Muž pronese svatební formuli „tímto prstenem jsi mi zasvěcena podle zákona Mojžíše a Izraele.“ Ženich s nevěstou se poté napijí vína a u aškenázského proudu judaismu ženich rozdupne sklenici vína na připomínku smutku nad zničením Chrámu, u sefardů se rozbije pohár i s vínem (na znamení hojnosti). Obřad se má provádět za soumraku, kdy jsou vidět hvězdy (připomínka toho, že Bůh slíbil Abrahamovi rozmnožit jeho potomstvo, které bude nespočetné jako hvězdy), ideálně v úterý (v knize Genesis se úterního dne, třetího dne stvoření, dvakrát opakuje „Bůh viděl, že je to dobré“).

Zvláštním pravidlem je vychvalování nevěsty a častování ženicha, tančí se svatební tance a novomanželé jsou zvaní k přátelům, kde se znovu opakuje sedmero požehnání.

Islám

V islámu je svatba vnímána jako smlouva mezi mužem a ženou, která byla předjednána rodiči, přičemž pozice ženy se značně liší podle konkrétní oblasti a sociálního zařazení. Dodnes nejsou neobvyklá ani zasnoubení v dětském věku, byť od této praxe se většinově upouští. Je umožněno, aby si muslim vzal také židovku a křesťanku, opačná praxe není žádoucí. Svatební obřad bývá povětšinou prostý, o to slavnostnější jsou však oslavy, které se v některých státech konají odděleně pro obě pohlaví. Součástí svatební smlouvy je věno pro nevěstu od ženicha (tzv. mahr) a vymezení výše pojistky v případě rozvodu. Muslimové si vysoce cení panenství, což na jednu stranu klade na dívku pozitivní morální závazek, na druhou stranu však vede k podivným gynekologickým operacím a dokonce k excesům, jakým jsou „vraždy ze cti“.

Hinduismus

V minulosti bylo doporučováno, aby byla dívka provdána co nejdříve, nejpozději po první menstruaci. Dnes jsou dětské sňatky zakázány, v praxi je ale nařízení přestupováno; určitý věkový posun při uzavírání sňatků je ale nepřehlédnutelný. Například je pro rodinu výhodné, pokud dívka má vystudovanou vysokou školu (sarkasticky řečeno: stoupne tak její cena ve „sňatkovém průmyslu“). Sňatky z lásky jsou řídkým jevem, dominantní postavení zde mají rodiče. Na venkově jsou často snoubenci seznámeni prostřednictvím „dohazovače“, ve městech k tomuto slouží inzeráty, případně internetové inzeráty.

Od rodiny nevěsty se očekává zajištění věna, tj. kompletní vybavení domácnosti. Výše tohoto věna je přímo odvislá od kasty, ke které dívka patří (průměrně asi 20000 Kč, ale někdy až stovky tisíc). Zde platí přímá úměra: čím větší věno nevěsta má, tím větší šance je, že se provdá. Vymáhání věna bylo sice zákonem zakázáno, a přestože indická společnost většinou chápe škodlivost povinného věna, je těžké „odvěkou“ tradici přetnout.

Následně je snoubencům astrologem sestaven horoskop a určeno datum svatby, pak jsou odeslány bohatě dekorované pozvánky na svatbu (tradičně s obrazem boha Ganéši, který je bohem dobrých začátků). Pozvání na svatbu je považováno za poctu a odmítnutí za nezdvořilost.

Pravá indická svatba je impozantní, plná hudby, veselí a hodování a často trvá pověstné tři dny.

Samotný průběh svatby se liší dle jednotlivých indických států, ale rámec zůstává zachován: ženich nejprve přijíždí k nevěstě na koni či na slonu, v domě nevěsty je pak obřadně přijat matkou a ženskými příbuznými. Na samotný obřad je ženich obřadně oblečen, nevěsta je v červeném, neboť červená je barvou veselí. Nevěsta je sedmkrát obnesena kolem ženicha, následuje „šťastný pohled“ (první – často doslova – spatření nevěsty). Poté si snoubenci vymění květinové věnce a knězem je zapálen obřadní oheň, kolem kterého ženich s nevěstou učiní sedm společných kroků, přičemž jejich zápěstí a oblečení je svázáno. Následuje bujará hostina a třetí den nevěsta opouští otcovský dům.

Buddhismus

Tak jako v mnoha tradičních společnostech, také v zemích, kde je dominantní buddhismus, zůstává výběr vhodného protějšku a zprostředkování svatby v rukou rodičů. Ti využívají pomoc prostředníků (mnichů i astrologů).
Buddhismus de facto nezná svatební obřady a rituály; pouze tradicí se ustálil určitý obsah svatebního obřadu, který ovšem není nikterak závazný. Většinou dochází jen k prostému požehnání snoubencům mnichem, snoubenci skládají svatební slib, někdy je čtena Sigalovada sutta, kde se popisují povinnosti manžela a manželky. Sňatek je uzavírán nejčastěji v domě nevěsty a následně by měl být ohlášen v nejbližším buddhistickém chrámu.

Praxe se může lišit v oblastech, kde převažuje theravádový proud buddhismu, či ve státech s větším vlivem hinduismu (např. Nepál). Zde jsou obřady i následné hostiny pompéznější a nechybí při nich dohoda rodičů ohledně výše věna nevěsty, obřadné svázání rukou snoubenců při samotném obřadu či třídenní hostina. 

Příště: Podoby manželství