Vajíčka

Když se ráno probudila, ucítila nepříjemný závan studeného vzduchu, který sem pronikal otevřeným oknem. Pohlédla na prázdné místo vedle sebe. „Škoda, že to byl jenom sen,“ povzdychla si. Pomalu vstala z postele a zamířila do koupelny.

V zrcadle se odrážely její napuchlé hnědé oči, pod nimi byly jasně vidět šedé kruhy. Umyla si obličej studenou vodou a odešla do kuchyně. Tam to vypadalo jako po výbuchu. Pomyslela si, že to uklidí později. Odhrnula rukou špinavé nádobí, uvařila si kávu a sedla ke stolu. Její pozornost přitáhl strom se žlutým listím za oknem. Do očí se jí začaly drát slzy. Rozbolavělou hlavou jí vířily vzpomínky na včerejší noc, kdy se nepohodla s Martinem. Kvůli takové maličkosti! Nechápala, jak se to všechno mohlo tak rychle odehrát. Najednou práskl dveřmi a byl pryč. Proč za ním neběžela? Proč musela být tak umíněná? Proč nikdy neumí řešit věci s chladnou hlavou? Šlo přece jenom o nákup. Kdyby to přešla bez komentáře, tak tu teď nemusela sedět sama s mobilem v ruce. Neosobní hlas operátorky oznamující nedostupnost volaného ji doháněl k zoufalství. Co když se mu něco stalo?

Tok jejích myšlenek přerušil zvuk zvonku. Přehodila přes sebe župan a spěchala otevřít. Kéž by to byl on! Za dveřmi stála sousedka. Chtěla půjčit pár vajíček. Své zklamání skryla za strojený úsměv a odešla do kuchyně. Jasně, že to Martin být nemohl - má přece klíče. Otevřela lednici, byla tam poslední dvě vajíčka. Automaticky pro ně sáhla. Vtom si všimla přiloženého popsaného papírku. Dychtivě po něm sáhla a četla zprávu od Martina: „Prosím, nezlob se, vím, že jsem to včera přehnal. Jel jsem nakupovat. Vrátím se brzy. Tvůj Martin.“ Její tvář se rozzářila štěstím. Přece jen to nebyl sen. Martin se v noci opravdu vrátil. Teď už s nehraným úsměvem předala sousedce vajíčka a přidala přání hezkého dne. Byla tak šťastná! Kdyby sousedka nepřišla, kdoví jak dlouho by ještě seděla nešťastná s hlavou v dlaních...

Autorka: Sabina, 17 let