Smysl života

Každý si někdy položil otázku, jaký má jeho život smysl. Můžeme ho vidět různě. Stejně záleží na tom, v jakých podmínkách vyrůstáme, záleží i na tom, co nám bylo dáno, v čem nás Bůh obdařil. Kdo se narodil např. s hudebním sluchem, bude vždy vnímat hudbu jinak než ten, kdo k ní nemá vztah, ale umí zase cokoliv technického, třeba opravit auto nebo počítač.

Život nám byl dán, určité charakterové vlastnosti také, ale pak záleží i na nás, jak budeme žít dál a jak s těmi našimi schopnostmi naložíme. Pokud se budeme litovat, že nám něco nebylo dáno nebo dopřáno umět, pak upadneme nejspíš do deprese a uzavřeme se do sebe. Myslím, že na to je život příliš krátký, abychom se stále zabývali sami sebou a propadali strachu z toho, že se nám nedaří a máme problémy, když jiní jsou třeba úspěšní. Nejsou všechny dny růžové, přesto se dá vždy najít něco dobrého.

A znovu se můžeme sami sebe ptát, zda skutečně má náš život nějaký smysl či jsme tu jen proto, že jsme se narodili svým rodičům a máme ten čas tady na zemi odžít. Pro někoho je dokonce jeho vlastní žití utrpením, ale tak by to být nemělo. Samozřejmě, že někdo je vždy úspěšnější než my, nebo je krásnější, nebo se mu vše daří a nám nic nevychází podle představ, ale záleží spíš na našem postoji, jak se na život díváme. Jestli se umíme na věci dívat pozitivně nebo jen hledáme to negativní.

Bůh nás každého něčím obdaroval. Stačí to jen najít. Pokud se budeme denně litovat, že nám něco chybí a jinému ne, nikam nedojdeme a spokojeni nebudeme zřejmě nikdy! Žádný člověk totiž nemá všechno. Jen má někdo víc a jiný méně. S tím se musíme smířit. Ale nemá cenu nadávat na život. Buďme vděčni za to, co máme. Třeba i za nový den, protože není samozřejmostí, že se ráno probudíme, že máme co jíst, že v naší zemi není válka, že máme svobodu a můžeme se rozhodovat, co budeme dělat. Pro to, aby se nám lépe žilo, se můžeme třeba  rozhodnout, že každý den uděláme nějakou radost někomu dalšímu. Někdy stačí milé slovo, úsměv či povzbuzení, nemusíme dávat jen hmotné dárky.

Často si to ale člověk uvědomí, až když něco ztratí. V období složitých životních zkoušek a problémů se teprve zastavíme a zamyslíme se nad smyslem života a jeho hodnotami. Někdo onemocní, jiný zkrachuje, dalšímu najednou zemře blízký člověk. Nám se třeba narodilo dítě s postižením. Osobně se mi toho stalo ještě mnohem víc, ale momentálně nejvíc prožíváme situaci s postižením naší dcery. Když jsem byla hodně mladá, tak jsem vždy říkala, že bych nikdy nemohla mít postižené dítě, a přesně to se mi za pár let stalo. Neuměla jsem si to ani představit. Asi nikdo s tím dopředu nepočítá. Mohla bych se tedy ptát, proč to Bůh dopustil, že se zrovna nám takové dítě narodilo. Jenže otázky typu „proč zrovna my?“  nebo „ kdyby to bylo bývalo jinak…“ nemám ráda. Nic neřeší a vedou nakonec k sebelítosti. Lepší je postavit se k problému čelem a se skutečností se smířit a dělat, co je potřeba.

Musím říct, že právě za Jolanku jsem tolik vděčná! Díky ní se mění celá naše rodina. Změnila nám pohled na život,  změnila nám hodnoty. Co bylo dřív důležité, tak nyní není a naopak. Najednou jakoby se zastavil čas. Nevíme, co bude zítra, neznáme budoucnost, zda bude Jolanka chodit někdy do normální školy, jestli se naučí mluvit, zda bude schopná žít samostatně. Hodně lidí plánuje dětem život už od jejich narození. Vybírá jim vysněné školy, chce si splnit svá nesplněná přání z dětství. Pokud to jejich dítě nesplní, stává se pro své rodiče často nedostatečným a špatným. Často si stěžují, co jejich dítě neumí, že není chytré nebo na něco nadané. Je potřeba se smířit se skutečností, že naše dítě asi nebude nikdy takové, jaké jsme ho chtěli mít my, jako jeho rodiče, ale zkusme ho chválit v tom, co mu jde, nečekat nemožné, přijmout ho s jeho nedostatky, milovat ho i se špatnými známkami. Milované dítě se cítí šťastné, radostné, určitě se bude i víc snažit, samozřejmě dle svých možností. Nemusí mít každý vysokou školu, každý má své místo ve společnosti a své schopnosti může uplatnit i jinde než na právech nebo medicíně.

U Jolanky s její diagnózou, kterou nyní má, což je dětský autismus s mentální retardací a nemluvící, tedy těžká forma, bych mohla být denně v depresi – pokud bych myslela na to, co bude zítra a co jí vlastně čeká za život. To ale neví nikdo. Její vývoj se nedá odhadnout dopředu. Budoucnost patří do Božích rukou. Vždyť nikdo neví, co ho doopravdy čeká a jak dlouho kdo bude žít. Někomu ani nemusí zbývat do konce života moc času, přesto to teď ještě netuší. Přesto – nebo možná právě proto – by ten čas nyní v přítomnosti měl prožívat s radostí. Můžeme děkovat za každý den, který nám byl dán. Můžeme lidem okolo dávat lásku, úsměv, pohlazení. Takto prožijeme každý den s vděčností Bohu za to, že žijeme.

Když mi bylo opravdu mizerně, nevěděla jsem jak dál a myslela jsem si, jak jsem na tom špatně, zahlédla jsem na ulici člověka, tedy ne celého, měl jen půlku těla, bez nohou, byl na vozíku. Najednou jsem prožila, že je na tom fyzicky mnohem hůř, ale i takový člověk může vykonat mnoho věcí! Četla jsem jednou pravdivý příběh o ochrnutém chlapci, který sice nemohl vstát z postele, ale Bůh si ho přesto použil. Ten chlapec měl totiž víru v Boha a chtěl, aby lidé taky Bohu věřili, tak psal verše na papírky a házel je z okna. K různým potřebným lidem se slova z Bible dostala a oni opravdu svůj život změnili. A to je ten smysl života. Dělat lidem radost, mít někoho rád, nesoustředit se jen na sebe, dávat ostatním to, v čem máme požehnání.

„Žijme proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda.“ (Ef.5,9)
„Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“ (Fil.2,4)
„Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte…“ (1.Tes.16-18)