S Kazatelem o čase maminkovském

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas…“ Vím, že jsem člověk mnohdy zapomnětlivý, nesystematický a roztržitý. A to je důvodem mého marného shánění se po volném čase. Prostě není. I těchto pár řádků je zoufalým výkřikem v každodenním boji o urvání si trošky pro sebe.

Všechno má svůj čas. Ale nezapomněl Pán Bůh při svém stvoření na čas pro nás? Kde se poděl maminkovský čas? Aspoň hodinku navíc denně, kdyby nám přidal! Ale ruku na srdce - neskončily bychom stejně u sporáku, žehlicího prkna nebo v řešení dětských sporů?!

Co Bůh učinil, dobře učinil. Nechci tu zpochybňovat jeho dokonalé stvořitelské dílo, jen marně pátrám po čase, který mi byl určen. Nemám ho. Nohy hore na stůl, pilovat nehty s droždím na pleti, dočíst před léty započatý rozečtený román, pustit si Čtvero ročních dob, vyplácnout se na dvoře na dece bez jakýchkoliv požadavků okolí. Nereálná představa. Jsem uvázána a spoutána neustálým atakem rodinných příslušníků, kteří mají jasno v tom, že veškerý můj čas je jejich časem a oni jsou středobodem světa. Bdím nad nimi, aby každou volnou chvíli ve svém životě smysluplně využili - byli čistí a upravení, hodní a poslušní, aby jedli zeleninu, pucovali boty o rohožku a pomáhali potřebným. Výsledek? Nejistý.

„Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění?“ „Všechny věci jsou tak únavné…“ Ocení to někdo? „Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění se za větrem….“

Jenže - má rodina, která mě tak neúnavně vyžaduje a potřebuje, manžel, děti, stárnoucí rodiče, investice do zlepšení zdraví dětí, investice do jejich vzdělávání a ježdění do kroužků, péče o kručící břicha a slušivý zevnějšek - ne, tohle nemůže být jen vítr! Tohle přece nemůže být ta pomíjivost a marnost! „Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně…“ Bingo!

My čas tady na zemi máme opravdu jasně vymezen. Náš čas je čas rození, sázení a budování, čas kamenů sbírání, sešívání, objímání a opatrování. Čas pokoje. Až přijde čas odhazovat, kameny rozhazovat a ztrácet, ruku znovu na srdce. Stejně pak přijdeme třeba i s Vivaldim a droždím na obličeji na to, že: „…pro člověka není nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.“ Dobro pro své nejbližší. A nejen pro ně.

Takže? Čas maminek žádný, volný, chybějící? Náš čas je jen jeden. Čas milovat.

Ukázka z knížky Magdaleny Strejčkové Životnosti