Něco končí a něco začíná

Ono to vždy záleží na konkrétních lidech. S některými je dobré být v kontaktu i po mnoha letech, ale jiní o to prostě nestojí. Musí to být oboustranné. Pokud tedy obě strany chtějí, tak k sobě cestu najdou. I když žijí jinak a hodně od sebe daleko. Ale článkem jsem spíš chtěla říct, že někteří lidé se naším životem mihnou a něco pro nás udělají, ale pak se už žádné setkání neuskuteční, protože se zase každý vydá jiným směrem. A neznamená to, že by se neměli rádi, už si ani nevzpomněli, co zažili, nebo se nechtěli nikdy znovu setkat, ale třeba už jsou opravdu úplně někde jinde a mají od Boha odlišný směr, který je vede další cestou k dalším lidem. Některé kamarádky nebo přátelé nám zůstávají na celý život, ale je možné mít těch přátel stovky, se kterými se budeme scházet? Za celý svůj život, pokud budeme žít společensky a občas někde cestujeme, potkáme tolik lidí, že není ani možné se všemi udržovat tak blízký vztah, že se budeme ještě vídat. Ale je možné kontaktovat se po internetu nebo si občas zavolat, to ano, pokud tedy ti lidé chtějí. Nedovedu si ale představit, že bych s každým člověkem, kterého jsem v životě poznala, měla navázat znovu kontakt, protože by mi na to nestačil ani ten čas, který mám k životu. A který nyní potřebuji jak pro svoji rodinu, tak pro lidi, které nyní potkávám a mám kolem sebe. Mám lidi ráda, ale také člověk musí vědět, co zvládne a jakou má kapacitu. Někdy by to mohlo být na úkor těch blízkých, kteří nás potřebují zrovna teď, a to by nebylo dobré. Ale každý, koho jsme kdy potkali, nás mohl něčím obohatit, a nebo jsme se mohli poučit z těch špatných vztahů z minulosti. Každopádně musíme jít dál a naše cesta nás může zavést k dalším potřebným lidem, které můžeme zase my něčím obohatit. Každé období v životě nám něco přinese a něco třeba vezme. Jak jsem už psala, něco končí a něco zase začíná.

Tedy já jsem spíš pro setkání s bývalými známými a udržování kontaktu. Jistě, mění se okolnosti v životě, lidé přicházejí a odcházejí. Může se stát, že třeba někdo, kdo nám byl hodně blízký, už za pár let bude jen jedním z mnoha známých, a bližší nám jsou jiné vztahy, ale to přece není důvod odmítat setkání nebo kontakt s tím člověkem, i když samozřejmě jsme každý někde jinde. Ale třeba právě proto by mohlo setkání s ním obohatit i mě. Není přece nutné být stoprocentně na stejné vlně. 

A osobně jsem ráda, když se setkám s někým ze své minulosti a nevybavuju si člověka, který mým životem prošel a kterého bych už nikdy nechtěla vidět. Ale třeba takové situace jsou, třeba bývalí partneři nebo když se s někým rozejdeme ne zrovna v dobrém.

Měla jsem kamarádku, která mi hodně pomohla. Pak najednou odjížděla do ciziny. Řekla jsem jí, že je mi líto, že jí nemohu nijak odplatit to, co pro mě udělala dobrého. Ona na to řekla něco v tom smyslu, že to mám místo ní věnovat někomu jinému, že ona bude mít okolo sebe dost lidí, ale že já se mám věnovat těm, kdo jsou okolo mě. Jsme pořád v kontaktu v tom smyslu, že víme o sobě ty základní věci (co dělá, kde a s kým žije), ale každá žijeme svůj život s jinými lidmi kolem sebe. No, myslím, že by to takhle mělo fungovat.

Děkuji za vyčerpávající odpověď. Takto podobně to také cítím. Třeba bych i byla někdy zvědavá jak šel bývalým známým  život dál, ale kolikrát dojdu k závěru, že jsem už sama někde úplně jinde a dávno bych si z bývalými známými nerozumněla. A setkání by mi nemuselo být milé.

A máš též pravdu, že pokud bychom to moc cítili ve svém srdci, můžeme se za ně pomodlit, což také dělám.

Osobně tedy nám některé milé zkušenosti, ale jiné i nemilé. Když se mi ozval někdo z minulosti, koho bych už slyšet nemusela, tak to zrovna moc milé nebylo. Ale to mohlo připadat tak jen mně. Třeba svým životem a svou změnou jsem mohla svědčit právě tomu konkrétnímu člověku, kterému bych se sama asi nikdy neozvala, raději bych zapomněla. Některá setkání nám Bůh prostě připraví, i když o ně nestojíme. Jiná se zase neuskuteční vůbec, protože nám to nepřipadá po letech vhodné. Asi bych ze zkušenosti radila, že nejlepší je udělat to, co cítíme v srdci jako správné. A když si nejsme jisti, můžeme se za toho člověka modlit. Někdy nám může ležet někdo v mysli proto, abychom se modlili, protože potřebuje zrovna přímluvy. Může být v problémech, může být i v ohrožení života, ale ztrátou kontaktu o tom člověku už nic nevíme. I na dálku jsou ale naše modlitby mocné a Bůh si může použít zase další lidi, které mu v tu chvíli pošle do cesty na pomoc. Osobní setkání není vždy nutné, ale pokud o něj stojíme, určitě se nám to povede. V dnešní době internetu, facebooku a technických vymožeností je možné najít kohokoliv. Pokud to je ale vhodné, to už musíme posoudit sami. A navíc setkání musí chtít vždy obě strany. Když má člověk svoji rodinu a žije najednou úplně jinde, tak si už ani nemusí se všemi svými známými z minulosti rozumět. Takže některé kontakty nám mohou být milé, jiné nemilé. To je život.

Nádherné,upřímné a pravdivézamyšlení.Když tak srovnávám tyhle myšlenky s mímy,tak si vlastně musím říct,že je to to samé,co cítím,jen ještě obohacené o poznání.

Už kdysi my jeden velmi dobrý a moudrý kolega v zaměstnání ukazoval obdobně cestu k poznání,stejně nenásilně mi ukazoval proč se můj život točí jak bláznivý kolotoč,proč je dobré strádat,poznávat bolest a zklamání,proč lidé okolo mě prochází a zanechávají za sebou svou stopu.

A já si z toho vzala to,co je pro mě důležité,stejně tak jako z tohoto článku.

Věřím a vím,že vše,co mě ovlivňuje má svůj význam,vím,že má víra nabívá pevných obrysů a má i svůj stabilní základ a každé takovéhle zamyšlení,každé moudru vstřebávám a používám jej jako stavební kámen pro můj osobní chrám poznání.

Jako vždy pěkný a podnětný článek, který mám může mnoho dát. Nad každým tvým odstavcem se dá zastavit, přemýšlet a diskutovat o něm.

Také jsem už někdy nad něčím podobným přemýšlela. Naposledy tehdy, kdy jsem hledala kontakt na jednu známou osobu v mém deníčku s adresami,který mám už přes 20 let. A podle toho to v něm také vypadá, adres fůra a mnohé z nich už i neplatné. Přemýšlela jsem u toho také nad jednou věcí. U spousty dávných známých jsem přemýšlela jak se asi mají a jestli by bylo vhodné se jim po třeba 10 i více letech ozvat ? Je to takové zvláštní. Říkala jsem si, měly by radost nebo  tu dřívější společnou etapu považují za uzavřenou a nyní jsou zahlceni dnešními starostmi a okolnostmi a nějaké zavzpomínání nepovažují za důležité. Co myslíte, stalo se vám někdy, že se vám třeba někdo ozval po 10 i více letech? Nemyslím teď školní srazy, to je kapitola sama o sobě. Asi je odpověď i v tom, že záleží, jak tehdy jsme si byly s tou některou blízké.