Já za deset let - Alžběta

Moje krátké možná…

Když se dnes podívám z okna, vidím jen spěch a hluk. Zničení lidé se vrací pozdě domů a snad proto, že jim nezbývá čas se víc poznat, vznikají konflikty.

Billboardy a letáky jim nabízí jen umělé a krátkodobé zlepšení, proto už zapomněli. Ještě před pár lety to mohli být oni, kdo tu shlížel z okna a pozoroval dav a ruch, aniž by se sám stal součástí. Nezbývá než položit si otázku, jak i já budu vypadat za deset let.

Že podobna bych měla být rodičům? To tvrdí fakta. Avšak v dnešní době, za pár let… kdo ví? Možná sama budu tak jako oni jen utíkat a uzavírat se do stereotypu života. Záleží kam zapadnu, jakou cestou se vydám. Zdalipak zvládnu zkoušky a jak se rozhodnu. Kdo mi poradí, pomůže? Mám slabý hlas a krátké nohy, a přeci slyší mě, kdo chce. Pouze má-li někdo uši a zda je zapnout chce. Za chvíli třeba zmizím v dáli a už mě více nenajdou. Žít či nežít? Toť otázka! Rozhodně být, a když tak se vztyčenou hlavou. Třeba starosti a chmury se na mně podepíší, každá starost na nás nechá znamení. Tak jednou otočím se zády ke všemu svému trápení. Nechci být cynik ani romantik, já na to nemám povahu. V blízkosti přítomnosti však ztrácím odvahu. Kde jen ta jistota teď je! Chtěla bych se zeptat, na chvíli se zastavit. Jak v tomhle novém světě mohu žít?
Budoucnost je pro mě vzdálená, ale i zítřek teprve bude. A možná jednou napíšu knihu a nikdo, nikdo si ji nepřečte. Nebo budeme znát všechno a člověka tu třeba nebude. Tak skončím jako starý šrot, co někde v rohu reziví. Budu tam spolu s ostatními pátými koly, která někdo vyhodil, protože slovo láska již víc nebude vyřčeno. Však všechno zlé k něčemu dobré. A další generace vrátí se zpět. Snad až k momentu, kdy já tu koukám z okna a vidím celý svět. Ještě je brzy a můžu bojovat, či na stranu míru se postavit. Až poznám, co je dobrota a co v životě budu chtít.
Já nejsem básník ani spisovatel, snad jenom kousek vesmíru, co tu teď z okna hledí. Za deset let tu třeba zrovna moje děti budou stát a já jim nechci lhát, že jsem nemohla nic udělat. Chci, v zájmu zachování, k druhým se dobře mít, aby i oni, až budu stára, se chtěli o mě postarat. Přála bych si, abych i za ta léta tu stála a viděla, co dobrého jsem za tu dobu všechno vykonala.

Alžběta, 15 let