Dozrávání

Děkuji moc, určitě se do knížky hned začtu !!!!!

Tabi, taky moc gratuluji

Posílám velkou gratulku!

Přidávám se ke gratulaci a přeji příjemné čtení

tabi, gratuluji

Také se hlásím k manželstvím dvou velmi rozdílných osob.

Ještě když jsme spolu chodili, dostal manžel takovou vizi, ze které vyplynula důležitost našeho vztahu k Bohu pro vztah mezi námi. Myslím, že to platí v každém manželství, ale u tak rozdílných povah obzvlášť. Že totiž hrozně rychle poznáme, kdy jsme vzdálení Bohu - začneme se vzdalovat i sobě navzájem. A to není jen o hádkách, třeba nemusíme mít hned konflikt; ale i o ztrátě lidské blízkosti. Myslím, že jakmile člověk zapomene na Boha, na upřímnou obětavou lásku, a začne si hrabat pro svoje koníčky, svoje zájmy a na druhé zapomíná, hned se to odrazí na kvalitě života a vztahů. Takže moje rada zní: žít s Bohem, v souladu s Jeho vůlí. (Trojitý provázek se teprve nepřetrhne)

A krom toho praktické rady? Jak již tu zaznělo: tolerance, naslouchání, vyznání lásky...

A ještě něco, co pro nás znamená hodně: společná zábava, společný koníček. Ač jsme každý jiný, máme oba moc rádi přírodu. Když si spolu vyjdeme někam na výlet "do zeleně", připadáme si tak nějak jinak šťastní, spokojení, skoro by se dalo říct, že jsme si v přírodě blíž...

Uvědomila jsme si, že každý člověk je jiný , jiný typ, jiný charakter a vyrůstá v nějakém prostředí. Muž a žena spolu chodí a je vše o.k. protože jsou stále v tom "svém" prostředí. Později, ve společné domácnosti teprve uvidí, jak rozdílně věci dělají a tam je potřeba se sjednotit v mnoha oblastech. Vyjít ze zajetých kolejí a jít společnou cestou tak, aby oba byli šťastni. Pak je hodně potřebné komunikovat. Partneři můžou mít  problémy i mimo domov, v práci, s přáteli, s rodinou.Toto se také přenáší do vztahu. I v těchto "mimo" manželských trablíkách je potřeba podporovat jeden druhého, právě proto, aby partner rád chodil domů a cítil se jako v oáze. Manželství je práce, je potřeba na vztahu pracovat. Ta práce potřebuje váš každodenní čas. Zaopatřit tomu druhému jeho potřeby. Každý  máme  svou roli. ( zaopatřit rodinu, ochraňovat, milovat, empaticky se vžít do druhého a chápat jej apod.) Máme tělo, duši a ducha a ve všech třech složkách bychom si měli rozumět, tělesně, duševně i duchovně. Někdy to sjednocení a pochopení druhého v těchto jednotlivých složkách bývá kamenem úrazu.Já jsem vdaná 34 let a hodně mi pomohlo rozdělit si potřeby na fyzické ( práce, jídlo, sex....) duševní ( porozumění, tolerance, komunikace...) a duchovní ( tím, že jsme věřící sjednotíme se v modlitbě, chvále a studování bible...). Podle toho rozdělení je snažší najít problém, zjistit, kde to skřípe, kde vás "bota tlačí". Udělala jsem určitě hodně chyb, protože vše záleží na tom, jak myslíte, co řeknete a jak se rozhodnete. Takže radím: Při potížích: nejdíve si vše promyslet, volit správná slova a správně se rozhodnout. A to je těžké, protože, jak jsem napsala na začátku, jsme různí a každý z nás je úplně jiná osobnost s různými charaktery. Budovat vztah je pracné, celoživotní originální dílo....

 dobrý, že to tak funguje!

Knížku jsem si objednala a dnes přišla. Moc se na ni těším. Musím ale vydržet, protože ji dostanu oficiálně k svátku. Takže se budu ještě týden těšit

sirko, tak to je přesné! Nenapadlo mě to nikdy takto popsat, ale je to přesně tak - v autě si popovídáme nejlíp. Doma to prostě nějak moc nejde. A nebo když jo, tak v posteli - zase vedle sebe.

Myslím si, že v manželství je potřeba pořád se snažit spolu jakoby "držet krok", tzn. denně si sdělovat svoje zážitky a názory na ně, protože každý člověk se postupem času mění (ať chce nebo nechce, působí na něho zkušenosti a události zvnějšku) a pokud se začneme my dva v manželství měnit každý jiným směrem a nebudeme spolu "držet krok", vzájemně ten svůj vývoj sledovat a být při tom, tak by bylo po nějaké době dost těžké zase kráčet spolu.

   S manželem se o to snad snažíme a musím říct, že se nám spolu mnohem líp povídá  třeba v autě, nebo na procházce, než doma u stolu. Někde jsem četla, že se to i pro sdílení doporučuje, při povídání spíš sedět nebo jít VEDLE SEBE  než sedět naproti sobě, - že se pak člověk tomu druhému víc otevře, když je mu po boku než když sedí přímo naproti. A zdá se mi, že něco na tom bude, nebo alespoň na nás to tak platí.

Naprosto úžasný a silně oslovující úryvek! Přečetla jsem to jedním dechem a říkala jsem si, kéž by se nám podařilo něco podobného.

Jinak to mám(e) podobně jako holky. Zájmy máme zcela různé (vyjma rodiny), ale snažíme si je navzájem tolerovat. Každý večer, kdy to síly dovolí a nepadneme vyčerpáním do postele, trávíme spolu, třeba i jen díváním se na nějaký film či seriál u pc. Když je jeden z nás unavený, druhý ho nechá spát, zabavujíc dítě. O domácnost se dělíme skoro rovným dílem, skoro všechny práce děláme oba. No dobře, já neumím "kutit", ale jinak jeden druhého zastaneme, když nemůžeme. Každý den si snažíme říct něco pěkného, hlavně já hodně často říkám "Miluji Tě" nebo "Mám Tě ráda" a vždy to myslím upřímně.

Stejně mi to ale přijde jaksi málo. Chtěla bych, abychom vztahu dávali víc. Nejen nečekané drobné dárečky, milá překvapení, pomoc, když ji potřebujeme. Ale ještě něco. Jenže nevím, co by to "něco" mělo být... Ale možná i ty drobnosti stačí a pomáhají budovat celek...

u nás je to hodně o tolerantnosti a funguje to. Já bývám tolerantní k manželovým koníčkům ( i když to není moje parketa) a naopak.je fakt,že někdy spolu strávíme i 24 hodin v kuse několik dní za sebou a myslím si, že to vztah spíše upevňuje a posiluje. Ted se třeba už ani tak často nevídáme- někdy se potkáváme jen na chodbě a z úst vyjde jen "Ahoj" ( asi jako kdekoliv v rodině )ale když je možnost být spolu,tak ji využíváme plnými doušky.

U nás je to s koníčky tak, že se částečně manželovy koníčky staly mými (a byly to skuteční koníčci ) a obráceně - v mém případě jde zase o psy. Ale máme i zájmy, které ten druhý nesdílí, případně ani nechápu, ale necháváme si v tom svobodu. Ale ty společné nás vždycky držely pohromadě, v bouřkových časech i v těch slunečných. Ale jinak jsme na nějakou dobu pozapoměli, že se na vztahu musí pracovat a projevilo se to Byla to ale škola - nezabilo nás to, když s tím člověk začne pracovat a svěří to do těch pravých rukou může "se" i to špatné proměnit ve svůj opak...

Také nemám pocit, že bychom spolu museli být všude jako siamská dvojčata, máme společné zájmy i koníčky každý zvlášť, ale tolerujeme si je a neděláme vědu z toho, když jsme 2x, 3x v týdnu každý někde jinde. Ale ten zbytek času je o něčem.Mluvíme spolu.A posloucháme jeden druhého.

myslím že v manželství je třeba tolerovat jden druhého , úctu , umět naslouchat a také si povídat. S dědou jsme 40 let a každý jsme jiný povahově on je zachmuřený na všechno žbrblá a trochu nadává. Já to přehlížím ale povídáme si každý den dopoledne když vařím. Koníčky má každý svoje , děda fotbal a ryby a televizi.

Já háčkování , čtení , křížovky, kolo a procházky. Jeden syn bydlí u nás a ještě když  přijede druhý syn s rodinou jsem šťastná , že jsme se po dlouhé době všichni sešli a popovídali.

moc pěkný úryvek...zrovna včera jsem potkala v obchodě dvojici - stařík a stařenka..byli spolu ve velmi družném rozhovoru, stařenka se smála a jakoby flirtovala držíce staříka za rukáv...hlavou mi problesklo, jak je dvojice fajn veselá a že stáří zase není až tak smutné a neveselé...úplně mě ten pohled na staříky zahřál u srdce

A k budování vztahu manželství...jsme s manželem naprosto rozdílné povahy a zájmy máme rozdílné...dokážeme si své záliby tolerovat (já jsem člověk spíš přírodní a společenský, manžel je zase uzavřený technicky zaměřený a sportovní člověk).Možná proto si navzájem rozumíme, že jsme odlišní. Určitě největší pouto jsou děti. A jak ta naše tolerance vypadá v praxi..manžel, ač papoušky moc nemusí, pomohl mi vybudovat voliéry...sešrouboval mi je a potáhl pletivem, zavezl nás s rodinou přes půl republliky, abych se mohla podívat na největší papouščí výstavu ...já na druhou stranu zase respektuji jeho sportovní vlohy a jezdíme po horách na kolech (já se zatnutými zuby, protože jízda do kopce opravdu není moje kafe)...tak nějak si vycházíme vstříc i v maličkostech a teď po14ti letech soužití mi připadá náš vztah stále hezčí...Myslím, že ve vztahu se člověk musí vžít do druhého a tím se líp navzájem pochopit...a hodně spolu o svých pocitech mluvit a navzájem si důvěrovat...