příběh

Oběd v bufetu

Procházela se po ulicích velkoměsta. Byla právě pauza na oběd. Zahlédla svůj odraz ve skle výlohy a usmála se na sebe. Ano, daří se mi moc pěkně, pomyslela si. Mám skvělou práci, cítím se báječně v mém novém kostýmku, žiji v centru dění – zkrátka, nemám na co si stěžovat. Já vím, možná byla trochu neskromná, ale to víte, mládí...

Banán a Okurka: Jako pole ke žni

"Nazdar děti!"

Hm, kdo to byl?

"No ahoj! To jsme my, Banán a Okurka!"

No ano, vydali jsme se zase spolu do kouzelné zahrádky. Ale že by už o nás naši kamarádi věděli?

Jak jsme se seznámili

Vzpomínáte si ještě, jak jste se seznámili se svou láskou? Kdo by si to nepamatoval... My dva se čas od času rádi k těm našim historkám se smíchem vracíme - buď sami, nebo je vyprávíme přátelům či dětem. Tak například, abychom se my dva Češi poznali, museli jsme ujet bezmála patnáct set kilometrů...

Josefův zvláštní dar

Živil se jako malíř oblaků. Nemaloval je na modrou nebeskou báň, to by byl příliš těžký úkol, jen dobarvoval ty, které se na nebi objevily. Na objednávku. Když například o svatebním dnu bylo nebe příliš šedivé, oživoval ho jemnými a veselými barvami. O náboženských svátcích přibarvoval mraky jiskřivými nebo zlatavými odstíny a o pohřbech zase uklidňujícími odstíny nebo jemně zelenými tóny naděje. Byl to vážený umělec.

Zmatený serafín

Stalo se to v tichém údolí zavlažovaném potůčkem, ve kterém rostla měkká tráva a voňavé byliny. Stáda se tam mohla napást do sytosti, zatímco si pastýř trhal kytičku na ozdobení košile nebo třeba za ucho. V noci tam pořádaly veselé koncerty místní žabky.

Bohatství

Krátce před Vánocemi položila učitelka dětem dvě otázky: „Co myslíte, kdo z vás je chudý? Kdo by měl dostat vánoční dárek?“

Děti, které se považovaly za chudé, zvedly ruku.

Kázání na hoře

V horkém letním dopoledni se skupina třinácti mladých mužů vydala na vysoký kopec daleko za městem. Výstup byl namáhavý, protože na příkrý kopec vedla jen nerovná a kamenitá cesta. Slunce žhnulo a žádný větřík nezafoukal a nezchladil upocená čela mladíků.

Víla a zahradník

Kdysi dávno žila v dalekém, lidmi zapomenutém království jedna laskavá a roztančená víla. Ač ji lidé neviděli a někteří v její existenci ani nevěřili, ovlivňovala jejich životy a zasahovala do lidských osudů. Tu někoho povzbudila, tam napomenula, někomu dalšímu nastavila zrcadlo, tuhle pomohla smířit znepřátelené strany, jinde dodávala novou sílu.

Adventní pohádka - Svítko XVIII.

Ranní sluníčko posvítilo příštího dne na docela jiný obrázek než včera. Pravda, mnoho balvanů i skalních stěn zůstalo. Mnohé však zmizely a všude bylo volněji a prostorněji. I stropy se na mnoha místech provalily a přicházeli velcí andělé, aby se podívali, co tu tak dlouho zůstávalo skryto, a zda by nemohli něčím posloužit.

Adventní pohádka - Svítko XVII.

Slavnost, k níž se lidé chystali, se zatím stále blížila. Vlastně už měla nastat zítra. Dospělí lidé z toho byli stále nervóznější a stále častěji po sobě házeli kamením, ale čím byly děti menší, tím víc se těšily a naplňovalo je radostné vzrušení.