pohádka

Víla a zahradník

Kdysi dávno žila v dalekém, lidmi zapomenutém království jedna laskavá a roztančená víla. Ač ji lidé neviděli a někteří v její existenci ani nevěřili, ovlivňovala jejich životy a zasahovala do lidských osudů. Tu někoho povzbudila, tam napomenula, někomu dalšímu nastavila zrcadlo, tuhle pomohla smířit znepřátelené strany, jinde dodávala novou sílu.

O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce VI

Jak se z nich stali králové a královna

Za nějakou dobu se všichni s Pánem Ježíšem na chvilku vrátili na zem a pomohli mu dát na zemi všechno do pořádku. Potom bylo na zemi všude čisto, nikdo se k nikomu nechoval ošklivě a nikdo nebyl nemocný.

O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce V

Jak tábořili na nebi

Jednoho dne, bylo to už v létě, se Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka probudili a nasnídali a pak honem pospíchali ven, protože sluníčko pěkně svítilo a oni si chtěli udělat závody k tomu největšímu stromu a zase zpátky.

O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce IV

O tlusté myši

Když si děti každé ráno četly z Bible, všechna zvířátka, to se ví, poslouchala. A některá, zvlášť veverky, protože veverky jsou hrozně zvědavé, se taky na všelicos vyptávala: "Kdo to je, ten Pán Ježíš? Jak vypadá? Kde bydlí? Proč si o něm pořád čtete?"

O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce III

Jak přišla zima

Hned druhý den ráno začal padat sníh. Padal celý den a celou noc a zase celý den, až měly všechny stromy, všechny pařízky i jejich domeček krásnou bílou čepici. Děti měly radost, že se budou moct klouzat, koulovat a stavět sněhuláky.

O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce II

O chlupaté housence                                                          Když děti domyly domeček, byl už večer. Sluníčko zapadlo a rozsvítily se hvězdičky. Děti si tedy vzaly něco k jídlu a protože už byly umyté, oblékly si rovnou pyžamka a vlezly si do postýlek. Každý den vždycky jeden z nich povídal pohádku a druzí dva ho poslouchali.

O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce I

Příběh první ˗ O bílém domečku

Byly jednou tři děti a ty bydlely úplně samy v lese. Jmenovaly se Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka a nebyly větší než hrnec na polívku.
Nejdřív neměly vůbec žádný domeček.

Pohádka o mařince IV.

Za chvilku jste mohli vidět na kraji lesa černou čáru na zemi. Kdybyste se ale podívali pěkně zblízka, poznali byste, že to není opravdová čára. To mravenci si vykračovali jeden za druhým od mraveniště k lánu voňavých kytiček s bílými kvítky. Teď už všichni věděli, že se ta rostlina jmenuje mařinka, a že nosí dobrou náladu a dobře se po ní usíná.

Pohádka o mařince III.

Netrvalo dlouho, a čížek Kája přistál i s mravenečkem Honzíkem na silné větvi starého stromu. „Tak co, jak se Ti líbí létání?“ zeptal se ptáček svého mravenčího kamaráda. Honzík si vzpomněl na krásný pohled dolů, ale i na lechtání v bříšku, a tak vlastně ani nevěděl, jestli měl víc radosti nebo strachu.

Pohádka o mařince II.

„Tak co,“ ptal se vesele druhý den, „jak se ti včera spalo?“ „No, to víš, že se mi po tom tvém čtení krásně usnulo,“ odpověděla chůva, a Honzík se hned zaradoval. „Jenže asi za hodinku jsem se zase probudila, a pak už se mi spánek znovu nepodařilo přivolat.“