Můj oblíbený mistr

Nikdy jsem si příliš neliboval ve výtvarném umění. Všichni ti malíři, sochaři a vůbec kumštýři, kteří vytvářejí věci hezké na pohled, určené k tomu, aby se jimi člověk kochal, mi mnoho neříkají. Možná je to tím, že mám svého oblíbeného mistra, kterého přímo zbožňuji. Jeho dílo je o několik tříd výš než všech ostatních, a i ty nejdražší obrazy světových galerií obstojí ve srovnání s ním asi jako domeček předškolního dítěte proti Ladovým krajinkám.

Ptáte se, kdo je tím mistrem? Možná jste to už i uhodli - ano je to můj Otec Bůh. Můj obdiv k jeho dílu není dán pouze příbuzenským vztahem. Ještě jako nevěřící Tomáš jsem miloval výpravy do přírody a užíval si tu nádheru, která mne obklopovala. Jako mnoho jiných jsem utíkal pryč ze šedivého města, díla lidského génia, do přírody. Jak je osvěžující poslouchat zpěv ptáků, zurčení potůčků, šumění stromů, dýchat svěží vzduch, lehnout si do měkké trávy, vykoupat si nohy v řece, rozhlížet se po majestátných horách... Kolik krásy, harmonie, ale i rozmanitosti, pulzujícího života může člověk vnímat. Jaký je to rozdíl proti tomu, co je schopen vytvořit padlý člověk. Každý normální smrtelník tyhle kontrasty podvědomě vnímá a rád utíká do přírody, pryč ze svých sídlišť, aby načerpal nové síly. Ale není už mnoho těch, kteří si uvědomují, proč na ně právě příroda působí tak kouzelně. Neznají totiž Mistra, jehož ruce vytvořily tento umělecký skvost.

Ano, příroda zde na zemi je krásná, ale co je to proti tomu, co nás čeká na nové zemi, kterou nám zaslíbil náš Pán? Ta současná zem byla po pádu člověka prokleta a mnohé věci nefungují tak jako původně. Zvířata, která měla člověka poslouchat, se ho místo toho bojí. Místo, aby se živila rostlinou potravou, požírají se navzájem. Země, která měla snadno plodit jídlo, musí být pracně obdělávána, aby z ní člověk něco dostal. To, co mělo být věčné, propadá stárnutí a rozkladu.

A to jsou jen příklady. Ale přestože stvoření utrpělo následkem našeho pádu do hříchu, přesto stále vypráví o Boží slávě. Je to kázání, které můžeme vnímat všemi svými smysly, kázání, které nezní z kazatelny mezi kostelní lavice. Tuhle zvěst je možné zaslechnout na procházce v lese, při koupání v moři, když přivoníme ke květině, či když si naplníme pusu čerstvě natrhanými jahodami.

A co v té zvěsti zní? Že musí být někdo, kdo učinil tyhle nádherné věci, a že ten někdo je mocnější než vlnobití moře, nebo horské velikány. Že je neuvěřitelně moudrý, neboť nejsme schopni pochopit a pojmout, jak to všechno funguje. Že je zdrojem skutečné krásy, neboť člověk umí přírodu pouze napodobovat. Že onen tvůrce má moc nad životem, neboť dokáže život dát. Ale to hlavní, co na nás skrze stvoření dýchá, je láska tvůrce, který dal člověku tak nádhernou zem. Tak až někdy vyrazíš ven za město, tak se zaposlouchej do téhle zvěsti a poděkuj tomu, kdo nám dal tenhle nádherný dar.

Pro úplnost uvádím, že tento článek dal dohromady můj manžel.