Rozhovor o velké rodině a domácí škole

Helenka Zvonařová je pokorná, stále usměvavá žena se širokým srdcem. Se svou rodinou žije na středoevropské zvyklosti poněkud nestandardně. S manželem vychovává čtyři děti a páté je na ceště. Všechny potomky vyučuje první stupeň v domácí škole. Jak se žije lidem, kteří se rozhodli trošku plout proti proudu?

Helenka sama nám poodkryje trochu soukromí v našem rozhovoru pro Mařinku.

Helenko, jste oproti průměru v naší zemi docela velká rodina. To jsi vždycky chtěla mít hodně dětí, nebo jsi k tomu došla až během života?

Sama jsem ze čtyř dětí - mám o sedm let mladší bratry dvojčata a o čtrnáct let mladší sestru. A moji rodiče vždycky byli a jsou na nás všechny moc hrdí. Dokonce moje maminka lékařka, když kvůli poslednímu těhotenství si nestihla dodělat kandidaturu věd, hrdě prohlásila nad kočárkem: "Tohle je má kandidátská práce!" Pamatuju si to dodnes. I v tom málo čase, co na nás naši měli, se nám hodně věnovali, přisuzovali nám dětem velkou hodnotu, a tak jsem si to odnesla do života od nich. Později, zvlášť v těžkých chvílích, mi také pomohla má víra v Ježíše, který děti miloval a přijímal, s láskou bral do náruče a dával nám je v mnohém za příklad.

Jak se na tak početnou rodinu dívá okolí? Setkala ses s nějakými neobvyklými reakcemi?

No, reakce byly a jsou různé. Nejdřív se lidé okolo mne dost divili, že jsem kvůli prvním dětem nedokončila studia na pedagogické fakultě, ale prostě to nešlo, když jsem neměla hlídání. Řekla jsem si (nad kočárkem), že to je moje kariéra pro teď, a že na studium se můžu dát i později, až vyrostou. Pak, když jsem třeba jezdila na nákup ve městě s miminkem v kočárku a kolem mne ještě rok a půlroční dcerka na odrážecí motorce a skoro čtyřletý syn na kole, tak to bylo docela napínavé pro mne i pro kolemjdoucí. Do městské hromadné dopravy jsem se odvážila až později, hlavně kvůli kousavým pohledům a někdy i poznámkám, když jsem potřebovala pomoci, nebo jsem byla pomalá. Ale víckrát se mi stalo, že mne ženy ve středním věku chválily a říkaly, že byly taky s dětmi dlouho doma a že na tyhle roky života vzpomínají úplně nejraději, že těch "ztracených let" nelitují a že by to příště udělaly zrovna tak. To mne povzbuzovalo. Nejčastější reakcí na to, když prozradím počet našich dětí, je: "To teda máte hodně práce! Jak to můžete všechno zvládat?? " Hodně práce – to je pravda, ale také hodně radosti a obohacení. Nevím, jestli by mne nějaká kariéra (a že já asi neumím dělat věci "napůl"), teď i dlouhodobě uspokojovala víc. Je pravda, že tři těhotenství rychle za sebou mi daly zabrat, a byla mi nařízena zdravotní přestávka před případným dalším miminkem. Ale co byly nejmladšímu tři čtyři roky, začala jsem manžela uškemrávat ještě o další dvě. Mezitím si mé okolí už zvyklo, že jsem prostě "jiná", když ty své děti ještě i sama učím, a už mi to spíš jen přejí.

A jak se tak velká domácnost dá zvládat? Kde berete na to všechno energii, čas a peníze?

Mívala jsem na ledničce vtipnou ilustraci jednoho biblického přísloví : "Lepší jest krmě ze zelí, kdež jest láska, než dům plný obětních hodů a k tomu nenávist." To mám ověřeno, že je pravda. I v rodině, kde jsem vyrostla, se dával důraz spíš na ty neviditelné hodnoty, než na majetek a prestiž, třeba na vzdělání, kvalitně strávený čas spolu, a tak. V materiálních věcech věcech jsme si také nemohli moc vyskakovat, protože to ani plat špičkové lékařky a šikovného inženýra za dob totality a preferování dělnické třídy moc nedovoloval. To nás všechny naučilo skromnosti a po rodičích pracovitosti. Pravda, měla jsem méně bonbonů než spolužačky a také méně banánů a mandarinek, protože na ně naši nikdy nebyli ochotni stát dlouhé fronty, ale nějak mi to nevadilo. Po svatbě jsem musela jít se svou "životní úrovní " ještě trochu dolů, protože jsem ještě studovala, a pak vlastně hned nastoupila na mateřskou. Takže od začátku na nás vydělával jen manžel. A vlastně nevím, jak je to možné, že jsme tenkrát finančně vyšli, když při druhém dítěti skončil v zaměstnání a rozjížděl svou vlastní firmu pomalu úplně od nuly. Od té doby to je pořád čím dál tím lepší, myslím, že to je tím, že nám Bůh žehná. Když nepotřebujeme žádný luxus, spokojíme se i s použitými věcmi (zachovalými, samozřejmě!), dá se ušetřit opravdu hodně. Takže třeba už sedm let můžeme každý rok v létě k moři, máme svůj rekonstruovaný dům, velké auto,... nevím, připadám si bohatá, rozhodně bohatší, než to bylo za mého dětství. Času a energie máme pořád stejně. Teda té energie s věkem trochu ubývá (a to nejsme ještě staří , že?), ale zase umíme lépe hospodařit s tím časem, takže se to podstatné vždycky zvládne.

Taky je skvělé, když jsou naše starší děti už větší, a i díky domácí škole se měly možnost naučit většinu prací spojenou s provozem domu a domácnosti. A tak nám se vším pomáhají, a my už teď sklízíme ovoce v tom, že nemusíme všechno jen oddřít sami za ně. Pokud chtějí, abychom na ně měli čas, nebo aby dostali něco nadstandartního (třeba podkrovní pokojík), musí nám s tím pomoci.

Tím jsi nakousla téma domácí školy. Proč ses rozhodla právě pro tento model vzdělávání?

Vzdělání bylo, jak jsem zmínila, jednou z priorit mé původní rodiny. Musím říct, že jsem si vždycky moc užívala, když mi naši něco nového ukazovali nebo vysvětlovali. A asi tím, jak mne znali a měli rádi, tak jsem si to od nich vždycky zapamatovala líp a víc, než jen ze školy a z učebnic. Třeba nezapomenu na psaní výzkumných prací pro biologickou olympiádu na téma člověk - to mne mamka vzala do jejich laboratoře v nemocnici a nechala ne kouknout na krvinky v mikroskopu a na některé testy a přístroje, vyprávěla mi o své práci a pomohla mi i s formální stránkou psaní "vědecké výzkumné" práce, zpracování statistik a podobně. Naučila mne poznávat všechny kytičky na zahrádce i na skalce, naučila mne ušít si kalhoty i šaty do tanečních na stroji, vyšívat, a jiné praktické věci. Taťka mne zase bral do dílny i na stavbu zahradního domku, což se mi nesmírně hodilo, když jsme budovali vlastní bydlení. To, co nás mohli naučit ve škole při pěstitelských a technických pracech, při vaření a šití, to byl jen chaboučký odvar toho, co mne mohli a "stihli" naučit vlastní rodiče. Také mi říkali, že to, co se naučím, to mi nikdo neukradne. A to je taky pravda. Těšila jsem se, že tu biologii a matematiku a fyziku a češtinu a angličtinu a další věci budu minimálně jednou probírat zase se svými dětmi, že se to prostě jednou bude hodit. A opravdu. Nejstaršímu byly asi tři roky, když jsme se poprvé doslechli, že je už i v Čechách možné učit své děti doma. Následující roky jsme pak zvažovali a intenzivně hledali všechna pro a hlavně všechna proti, všechna rizika takového "experimentu" a vyšlo nám, že klady výrazně převažují, a že by bylo škoda to nezkusit. Teď už je to osmý rok, co své děti učím doma, a rozhodně toho nelituji. Někdy je to náročné, vše zorganizovat a udržet dosciplínu, ale kolik se tím ušetří času (první třída zabrala tak hodinu denně, páťákovi to i s příravou na přijímačky na gymnázium trvalo asi tři hodiny), který můžeme strávit spolu jako rodina, nebo na různých zájmových kroužcích, výletech, tvořením a hraním. Dva nejstarší již přešli na osmileté gymnázium a nemají čas skoro na nic. Těch výhod je pochopitelně víc, ale to by bylo na dlouhý článek.

Ti nejstarší už tedy mají možnost srovnání. Jak posuzují domácí školu oni, z pohledu dětí? A jak se aklimatizovali do „běžného“ školního režimu?

Od začátku věděli, že domácí školu nebudou mít na doživotí. A taky dobře sledovali závistivé povzdechy vrstevníků, kteří museli už od malička brzo ráno vstávat, sedět ve škole až do odpoledne a ještě dělat domácí úkoly. To oni nemuseli, ale věděli, že to přijde. Podle nátury se s tím vyrovnal každý po svém, vždycky nějak během prvního měsíce, nebo dvou. Víc měli strach z toho, že si ve třídě nenajdou kamarády, ale i to se ukázalo jako liché. Částečně to bylo snadnější i díky tomu, že to byla úplně nová třída – prima na osmiletém gymnáziu. Takže se seznámili velice rychle a nemají mezi vrstevníky žádné problémy. Už dřív přeci měli a mají dost kamarádů v sousedství, v Sokole, v církvi a ze zájmových kroužků. Oba jsou, myslím, za roky strávené v klidu doma rádi a nelitují toho. Dcerka dokonce jednou říkala, že bude své děti taky učit doma. A ráda mi pomáhá s hlídáním malých dětí při návštěvách i s vedením předškoláků v Sokole. Syn zase povídal do kamery pro dokument ČT24 něco v tom smyslu, že to doma bylo supr, ale teď už je prostě zas jiné období, a tak je spokojený i ve škole. (Pozn. redakce: Celý pořad obsahující reportáže ve třech rodinách s domácí školou je ke shlédnutí zde.)

Takže to máme pět dětí, domácí školu, Sokola, církev... Máš při tvém způsob života vůbec nějaký čas sama na sebe? Na svoje koníčky? Na nějakou seberealizaci? Na odpočinek?

To se ví, že odpočinek potřebuji, i "volno" na to, co mne jen baví, na nějakou změnu ze stereotypu. Oslovilo mne, co kdysi někde psal Karel Čapek, že pokud Vás vytáčí pampelišky na zahrádce, v záhonech a ve skalce, učiňte si z nich svoou nejoblíbenější květinu a nebudou Vám už tak vadit. Pravda, z mytí nádobí jsem si odpočinkovou činnost opravdu nezvládla udělat, ale zase mi můj hodný manžel koupil myčku a skládání nádobí do myčky je docela příjemný večerní hlavolam, aby se to tam všechno pěkně vešlo a ještě to třeba i hezky vypadalo. Možná se to nezdá, ale být "v domácnosti" nemusí být ani tak nudné a obtěžující, záleží na tom, jak k tomu člověk přistoupí. Já to mám s tou školou, církví, Sokolem a manželovou firmou docela pestré, takže je jedna práce vlastně aktivním odpočinkem od té druhé. A když jsem vyspalá a najedená, tak mi toho vlastně ani tolik nechybí. Neprohání mne žádný zaměstnavatel, jsem sama svým pánem a jaké si to udělám, takové to mám. Co už se mi nevejde na můj omezeně velký "pracovní stůl", to spadne prostě na zem. A buď mi s tím někdo pomůže, nebo to prostě není a svět se taky nezboří. Času úplně sama pro sebe, kdy jsem sama a mám možnost se třeba ztišit k modlitbě, opravdu nemám moc, ale nějaké ty chvilky se najdou. Předpokládám, že až děti odrostou, tak si ještě samoty a klidu užiju dost. Těch pár hektických let, které prožívám právě teď, utečou jako voda.

Své koníčky obvykle "schovávám" do té naší domácí školy a do rodinného života - třeba jdu s dcerkou na gospel koncert, slepujeme spolu vystřihovánky, luštím sudoku, poslouchám rádio BBC, ryjeme se v zahrádce, tvoříme dekorace z listí, s kluky upravujeme nábytek doma... V Sokole si zacvičím, v církvi zatlumočím z angličtiny, manželova firma mne nutí zůstat v obraze s novinkami v oboru, a to mne fakt baví, takže nevím, jestli je to moje práce, nebo koníček.
 

S manželem oba dost rádi cestujeme, a to nás zavedlo až do Chorvatska, kde pravidelně navštěvujeme a podporujeme rodiny českých misionářů v istrijském městečku Rovinj. Od mé záliby v dokumentárním fotografování (máme doma desítky fotoalb z rodinných a vzdělávacích akcí) to pak postupně přešlo k natáčení dokumentárních filmů, nyní právě i o této české misii v Chorvatsku... (Některé krátké filmíky můžete najít na www.zvonar.cz pod záložkou Rovinj.) To je opravdová výzva, zvlášť s opravdu amatérskou technikou. Ale právě takové výzvy mne nějak posunují dopředu, že pak mám pocit, že někam jdu, že jen tak nepřežívám a nezahnívám.

Helenko, já ti děkuji za rozhovor a přeji hodně Božího požehnání celé vaší krásné rodince!