15. Přední hlídka - Instruktoři

V minulém článku jsem vás seznámila se vznikem 15.PH Royal Rangers a s prvními akcemi pro děti. Postupem času se oblast zájmů začala rozšiřovat, přibývali noví lidé. S Royal Rangers přišli do styku mladí i starší, každý si vybere činnost podle svého zájmu.

Mnoho lidí skrz tuto službu uvěřilo v Pána Ježíše a dnes jsou jeho služebníky. Cílem vedoucích je s nimi pracovat stále dál, vést je a nenechat je spadnout zpátky.
Vedoucí Tomáš zvládal krušné začátky. Jedna účastnice vzpomíná na vodácký tábor, kde bylo strašné vedro, řeka skoro suchá, ve vlaku se ztratily dvě lodě, nečekaně museli shánět nocleh pro 30 lidí... To vše zvládal jediný vedoucí. Postupně se situace začala měnit. V roce 1999 proběhl první ročník tábora 'Ve dvou se to lépe táhne'. Každý zdravý schopný účastník dostal na starost postiženého mladého člověka. To mnohé zasáhlo a začali se víc zapojovat do práce s dětmi, hrát s nimi hry, a brzy sloužili i jako pomocní vedoucí na táborech. Tím jejich život nabíral zcela nový směr a oni se rozhodovali, zda to myslí vážně, zda chtějí naplno pracovat s dětmi, věnovat se jim bez nároku na odměnu, ukazovat jim na Krista.
V roce 2005 pořádali první ročník tábora XED – outdoorový mezinárodní tábor pro mládež, tábor přes všechny hranice. (Bližší informace v nějakém dalším článku.) Tehdy bylo osloveno několik možných adeptů - dospívající členové 15.PH - aby se rozhodli, zda chtějí patřit do týmu instruktorů. Musí však počítat s dalším následným vzděláváním. Tak vznikla myšlenka výcviku instruktorů. Je to velmi specifická akce, která se opakuje 5x až 6x do roka. První výcvik byl jednodenní a konal se krátce před XEDem. Šlo vlastně o fyzickou a psychickou přípravu ve stylu vojenských výcviků.

Později začaly skutečné výcviky. Během těchto víkendů musí instruktoři plnit rozkazy svého velitele, dodržovat časové limity, mít předepsanou ústroj a výstroj. Každá chyba nebo odmítnutí rozkazu je sankciováno fyzickým cvičením navíc. Součástí výcviků jsou zrychlené přesuny, různé druhy orientace či přežití v přírodě za každého počasí. Také mnohé specifické činnosti – speleologické lanové techniky, plavání, přístrojové potápění, ovládání raftu a kanoe, záchranná činnost na vodě i na souši, pohyb ve sněžnicích, sjezdové, běžkové i skialpové lyžování.
Kromě toho se instruktoři zdokonalují také v komunikačních technikách a dovednostech, ve vedení lidí, týmové spolupráci, psychosociální pomoci, speciální pedagogice, zážitkové pedagogice a zátěžové psychologii.
Tyto akce však nejsou přístupné každému. Kdo chce být částí instruktorského týmu, musí počítat s tím, že přijde na každý výcvik a že bude naučené dovednosti dále využívat v práci s dětmi a mládeží. Instruktoři totiž nepracují jen na XEDu, ale podílejí se na všech pořádaných akcích. O tom zase příště.

Na závěr vzpomínky na výcvik od jedné instruktorky:
'V tmavé místnosti uprostřed noci se ozývalo klidné oddechování několika postav zachumlaných do spacáků. Náhle se dveře rozletěli dokořán a spolu s paprskem světla se dovnitř vedral křik 'Vstávat! Budíček! Za 5 minut nástup venku s plnou polní!' Postavy se začaly rozespale štrachat ze spacáků, hledat své svršky a pokřikovat na sebe: 'Nevšimli jste si jaké měl tričko? Kde mám druhou ponožku? Nejde mi zapnout pásek!' Pět minut po budíčku už stála přede dveřmi řada stejně oblečených postav postav vyrovnaná v pozoru a s batohy na zádech. Ale všechno se nikdy nepodaří jak má. Už je to tady: Instruktor Nováková, vy nepoznáte pět minut? 20 kliků! Instruktor Svoboda, jak to, že máte jinou barvu trička, než velitel? To je ústrojová nekázeň! 30 kliků. Instruktor Malý, co ten knoflík? 30 kliků! Neumíte odpovědět? Tak čtyřicet!!!...
Já vím, zní to hrozně, ale ve skutečnosti je to tak, že pokud tím dokážete projít, hodit za hlavu svoje ego a svojí pýchu, naučit se pokoře a poslušnosti, je to obrovský přínos do celého vašeho života.

Jaké mám konkrétní zážitky? Třeba plížení pět kilometrů otevřeným prostorem,tak, aby nás nikdo nespatřil. Stavění přístřešku z celty, který byl následně testován prudkou "bouří od východu" představovanou několika kyblíky vody, navigace podle nejrůznějších typů map v mnoha a mnoha rozličných terénech, tažení parťáka na zádech bažinou pod palbou z paintballky, ranní osvěžení pod "sprchou" z hadice, výjezd na kole na 10 kilometrů dlouhý kopec, nácvik komunikace před kamerou (videotrénink), kopání zákopů pro ležícího střelce, rozcvičky trvající 2 hodiny, skoky z 10 metrů vysokého mostu do vody, zimní výcviky... A to nemluvím o desítkách hodin lezení po lanech, plavání, potápění, jízdy na lodích, raftech, motorovém člunu...

Asi pro mě nejkrásnější výcvik, byl tento: Po prvním nástupu, při kterém jsme si všichni klasicky zacvičili za nedostatky na své ústroji a výstroji, případně svém chování či tváření se, jsme se vydali k malému rybníčku, ve kterém plavalo několik živých kaprů. Byli jsme rozděleni do dvojic, a každá si musela jednoho chytit a připravit jako jídlo na cestu. To nějakou chvíli trvalo, ale nakonec se mohlo vyrazit. Jeli jsme dlouho autem, nevěda kam, asi kolem jedné hodiny v noci jsme postupně po dvojicích vystoupili, dostali mapu, cílový bod a čas. Náš cílový bod byl vzdálený asi osm kilometrů a měli jsme tam být v devět ráno. Drobný detail: na těch osmi kilometrech jsme museli zvládnout kilometr převýšení. Náš cíl se totiž jmenovat Jezerní hora - vrchol. I přesto, že některé skupinky ráno museli poslední stoupání kvůli časovému limitu vybíhat, sešli jsme se. Upekli jsme si kapra a šli dál. Po sestupu téměř kolmým svahem jsme najednou dostali další bod a další časový limit - tentokrát takový, že se to dalo zvládnout skutečně jen klusem. Povedlo se, s jazyky na vestách jsme se dostali namísto určení a těšili se na odpočinek. Sotva jsme se posadili, zazvonil telefon. Další bod, o dva kilometry dál, čas 15 minut. Musím se přiznat, že tady už jsem limit nedodržela.
Takže konkrétních zážitků mám stovky, ale hlavně si pamatuji ten dobrý pocit, že jsem to zvládla, a především desítky a stovky situací na různých akcích, ať už pro děti, mládež, či dospělé, kdy jsem dokázala řešit všechny možné situace právě proto, že jsem už věděla, jak na to. Dokázala jsem skočit z mostu bez zaváhání a zespoda povzbudit svou skupinu, že je to legrace. Dokázala jsem jít desítky kilometrů před svým unaveným družstvem a s úsměvem je povzbuzovat, aby došli. Nechci se chlubit, ale ukázat na to, že výcviky nejsou nějaké plané trápení instruktorů, ale opravdová příprava pro život. A nejde jen o akce, protože i v každodenním životě člověk potřebuje notnou dávku všeho, co je do nás na výcvicích pod tlakem nahušťováno.
Mnohokrát se mi během výcviků derou slzy do očí, mnohokrát jsem to již téměř vzdala, ale nevzdala. A děkuju za to Bohu.'