Je jasné, že neexistují nějaká všeobecná pravidla, jak ženy prožívají stárnutí. Mnozí však říkají, že ženy stojí před zcela specifickými úkoly. Pro ženy hraje „biologický rok“ významnou roli, tedy léta přechodu a s tím spojené rozloučení s plodností.

Jiné pociťují zvlášť intenzivně „syndrom prázdného hnízda“, když děti odcházejí z domu. Jistou roli hrají i ideály krásy, které propagují média a reklamy, avšak i změny ve vztazích: když partnerství trvá již dlouho a třeba se dostává i do krize, která má za následek, že muži se poohlížejí po mladších ženách. Často je i péče o staré rodiče tématem, jež se žen obzvlášť týká.

Mnoho žen, které se výrazně definují svým zevnějškem a pro něž je důležité, aby je společnost vnímala jako mladé a krásné, má problémy se stárnutím. Vrásky v obličeji nebo šedivé vlasy vyvolávají obavy. Stárnutí je cosi nebezpečného, když ženy cítí, že se musí rozloučit s touhou líbit se ostatním. Obava ze stárnutí je výzvou k zamyšlení nad skutečnými hodnotami. Nejhlubší hodnota člověka nespočívá v tom, aby se líbil ostatním, aby jej ostatní přijímali, aby ho nebo ji hodnotili jako pohledného či půvabnou. Člověk musí být sám sebou. Musí si uvědomovat bohatství své duše. Pak takové obavy ustupují do pozadí.

Ženám dělá starosti často jen první fáze stárnutí. Jakmile se se svým stářím smíří, dokážou v sobě často rozvinout úplně jiné hodnoty. Feministické hnutí obrátilo znovu pozornost na archetypické představy o moudrých stařenkách a znovu objevilo obraz vědmy: ale ne vědmy v negativním smyslu, nýbrž jako ztělesnění moudrosti čerpané z přírody, vnitřní svobody a schopností lidi začarovat a řídit.

Situace starších žen se liší podle toho, zda žena má děti, nebo zda zůstala bezdětná, zda je vdaná, vdova nebo žije sama. Mé mamince bylo jednašedesát let, když jí zemřel manžel. Pak žila ještě třicet let. Svého muže velmi milovala. Po jeho smrti však jen netruchlila. Objevila v sobě nové schopnosti. Rostla vnitřně a stále více objevovala vlastní identitu. Mnohé staré ženy se smířily se svým údělem – ať už to byla smrt manžela, smrt syna či dcery, bezdětnost – a rozvinuly své přednosti. Jsou však také ženy, které zlomí, když je muž opustí ještě ve stáří a najde si mladší ženu. Jedna žena udělala pro svého muže, co mu na očích viděla. Poskytla mu doma dobré zázemí, aby zvládl svou zodpovědnou práci v podniku. A on ji nyní po odchodu do důchodu opustí a najde si mladší ženu. To je hluboká rána. Žena se přes to nedokáže přenést. Je pochopitelné, že taková zranění člověka dokážou těžce zranit. Leckterá žena pak zahořkne a zoufá si. Stále si něco vyčítá nebo trpce lituje toho, co všechno v životě propásla. Nebo se vnitřně souží a zlobí se na muže, který ji opustil. Avšak i na základě těchto zranění člověk dokáže vnitřně růst. Žena musí nalézt svou vlastní identitu, vlastní hodnotu. Žila pro svého muže. I to je výkon. Nyní se může začít starat o sebe a žít. Její úděl jí pomůže zrát a možná se právě díky svému zranění stane moudrou ženou.

Osamocené ženy mají často obavy, jak se jim ve stáří povede. Nikdo se o ně nepostará. Životu v domově důchodců nemusí vždycky snadno uvyknout. A tak doufají, že budou moci co nejdéle zůstat u sebe doma a že se o sebe samy postarají. Ale když potom odcházejí staří přátelé a přítelkyně, nebude snadné smířit se s vlastní opuštěností. Jiní si už předem zajišťují místo, buď v nějakém domově důchodců, nebo v domě „s poskytovanou péčí“. Dnes existuje celá řada způsobů, jež umožňují osamělým ženám dobře prožít podzim života. Rozhodující však není jen vnější situace – bydlení a péče –, nýbrž vnitřní ochota smířit se s vlastním životem. Jsou fáze, kdy se člověka zmocní smutek ze všeho, co nemohl zažít. Měl třeba životní sen, že založí rodinu, ale z toho snu nakonec nic nebylo. Život je však přesto hodnotný. Jde pak o to, abychom se nevzdávali, ale zůstali vnitřně vitální, abychom se zajímali o život, byli otevření pro své bližní a pro Boha. Pak budou takové ženy požehnáním pro druhé. Je mnoho moudrých žen, které manželství naučilo moudrosti, je však i hodně takových, jež k moudrosti dospěly samy.

Ukázka z knihy Život je teď

Anselm Grün: Život je teď

Podtitul knihy zní: Umění stárnout
Autor o stárnutí a stáří hodně ví a hodně ví i o lidské psychice a lidských osudech. Nenabízí však čtenáři pouze své vlastní myšlenky a návody ke zvládnutí různých životních situací. Grün čerpá ze spirituality otců pouště stejně jako z tradice západního mnišství nebo poznatků hlubinné psychologie. Vždy ovšem uvádí své zdroje nebo se odvolává na příslušnou autoritu. S jistou nadsázkou lze říci, že Grünovy knihy jsou jakousi ušlechtilou kompilací v dobrém slova smyslu, souhrnem poznatků z kvalitních knih, které tedy méně pilný čtenář nemusí již brát do ruky, poněvadž Grün mu z nich vybere vše podstatné a předloží a současně obohatí o své originální postřehy.
Anselm Grün je jedním z nejúspěšnějších spirituálních autorů dneška. Jako benediktinský mnich žije a pracuje v německém opatství Münsterschwarzach, kde píše a vydává knihy, vede poradenskou službu a je ekonomem kláštera. Jeho knihy dosáhly ve světě už milionových nákladů. V nakladatelství Portál vyšla jeho kniha Deprese jako šance (2009).

Vydalo nakladatelství Portál, 2010