Práce se seniory mě naplňuje

K seniorům mám pracovně velice blízko, před mateřskou dovolenou jsem pět let pracovala v domově důchodců. Abych neztratila kontakt s oborem, požádala jsem o rozhovor Bc. Barboru Barešovou, která se věnuje seniorům v Geriatrickém a Rehabilitačním Centru Kladno (dále GaRC).

Barbora Barešová vystudovala Vyšší odbornou školu sociálně právní a bakalářský obor Sociální politika a sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Začínala jako vychovatelka v Zahradě, poskytovateli sociálních služeb, a poté pracovala jako koordinátorka aktivit a dobrovolníků v Dobrovolnickém centru v Kladně. Jedním z míst, kam směřovala své dobrovolníky, byl také GaRC, soukromé zdravotnické zařízení, zaměřené především na rehabilitaci seniorů při neurologickém postižení, po úrazech a po operativních zákrocích pohybového aparátu. Kromě zdravotních lůžek je zde také osmnáct lůžek sociálních, určených pro klienty, kteří již nepotřebují zdravotní nebo rehabilitační péči v takovém rozsahu, avšak nejsou schopni odchodu domů, případně pro klienty, kteří čekají na umístění do domova pro seniory nebo do podobných zařízení.

1. Jak vypadá Váš pracovní den v GARCu?

Můj pracovní den vypadá přibližně takto: ráno mám vyhrazenou hodinu na kontakt s kolegyněmi, především fyzioterapeutkami GARC, se kterými se každý den pečlivě domlouvám ohledně plánovaných aktivit s klienty, ohledně vhodnosti daných aktivit pro jednotlivé klienty. V tomto časovém rozmezí se taktéž věnuji přípravě jednotlivých aktivit na daný den. Celé dopoledne je pak věnován přímé práci s klienty. Tato probíhá buď individuálně, nebo ve formě skupinové aktivity. Následuje nezbytná administrativní činnost. Po obědě se opět věnuji klientům, v těchto hodinách se na činnosti podílejí také dobrovolníci. Můj pracovní úvazek zahrnuje pozici sociální pracovnice, ergoterapeutky a koordinátorky dobrovolníků.

2. Co Vám práce se seniory dává, co je na ní zajímavé?

Setkala jsem se i s trochu jinak položenou otázkou v nechápavém stylu: „Jak tě to může bavit, co ti to může dát?„ Odpověď je pro mě jednoduchá: tato práce mi dává možná mnohem víc, než jsem i já samotná očekávala. Nejedná se o žádné materiální hodnoty, jde o ten dobrý pocit, který ze své práce mám. Tak jako je pro každou maminku asi největším oceněním, když se na ní její ratolest upřímně usměje, když vidí tu „jiskřičku“ v očích, která i beze slov dokáže říct, děkuji nebo mám tě moc rád/a. Tyto pocity (ač sama ještě dítko nemám) jsou pro mě ty nejpřínosnější a nenahraditelné. Co víc může být než fakt, když víte, že někomu do jisté míry pomáháte již svou přítomností, svým lidským přístupem nebo milým slovem.

A co je na mé práci zajímavé? Práce s klientem je podle mého vždy zajímavá, už jen díky tomu, že u mě dochází k přímé konfrontaci názorů dvou, mnohdy desítky let od sebe dělících, generací. Zajímavé je pro mě především setkání s lidmi, kteří mají za sebou již mnoho let plnohodnotného života a kolikrát i přes svůj těžký osud dokážou stále na svět pohlížet pozitivně.

3. Na co si senioři nejčastěji naříkají?

Nejčastěji..? Asi na svůj zdravotní stav, z pochopitelných důvodů. Mnohokrát jsem již z jejich úst zaslechla podle mě velmi pravdivou větičku: „Stáří by bylo tak krásné, nebýt zdravotních potíží, která s ním úzce souvisí."

4. A co je naopak dokáže potěšit?

Ve většině případů dokáže potěšit seniory, kteří jsou hospitalizovaní u nás, naprostá maličkost nebo věc, která je pro nás, mladší a bez vážných zdravotních obtíží, naprostou samozřejmostí. Největší radost mají vždy z něčeho, čeho dosáhnou sami, nejvíce je potěší právě ten pocit: „Já to zvládnu sám, ještě na to mám.“

5. Máte i skupinové aktivity, kterých se mohou zúčastňovat i senioři z "venku"?

Nabízíme široké spektrum skupinových činností, kterých se mohou senioři v rámci pobytu u nás účastnit. Mezi naše pravidelné a velmi oblíbené aktivity patří například Trénink kognitivních funkcí a paměti, Pečení, Tvořivé skupinové aktivity nebo Odpoledne Společenských a mírně hazardních her a další. Veškeré skupinové aktivity, které vyvíjíme, jsou však určeny pouze pro pacienty, kteří jsou u nás hospitalizovaní. Samozřejmě, když přijde za pacientem návštěva, které má chuť se do činnosti zapojit, nebráníme jí v tom. Ba naopak tuto iniciativu vždy vítáme. Ale skupinky, které by se výhradně zaměřovaly na práci se seniorem „zvenku“ nemáme.

6. Co mohou senioři trénovat i doma, aby se udrželi co nejdéle svěží po těle i na duchu?

Nejdůležitější je sociální kontakt s okolím. Senioři by se neměli zbytečně izolovat od svého okolí, měli by se snažit být v co nejčastějším kontaktu ať již s rodinou nebo přáteli, známými. Člověk nemusí docházet do specializovaných center, aby kupříkladu procvičoval svou jemnou i hrubou motoriku nebo trénoval svou paměť. Stačí se na většinu činností, které běžně vykonáváme v domácnosti, podívat z mírně terapeutického hlediska a každodenní velmi kvalitní trénink „těla i ducha“ je na světě. Většina z nás vidí ve čtení, luštění křížovek, sudoku nebo sledování různých televizních kvízů pouhé „zabíjení volného času“. Málokdo z nás však v těchto aktivitách vidí trénink paměti a kognitivních funkcí. Málokdo z nás by hledal za pletením, háčkováním nebo vyšíváním něco víc než jen ruční práce. Opak je však pravdou, není nad lepší trénink jemné motoriky, než kterého se nám dostává například při těchto činnostech. A takovýchto příkladů, kdy si z každodenních mnohdy až rutinních aktivit můžeme vytvořit aktivity terapeutické, bych mohla uvést další desítky.

7. Jaké máte zkušenosti s dobrovolníky ve vašem zařízení?

Dobrovolnická činnost je již pátým rokem nedílnou součástí služeb, které naše zařízení nabízí. Dobrovolnictví vhodně doplňuje odbornou péči, která je našim pacientům poskytována. Dobrovolníci docházejí buď na individuální návštěvy ke klientům tzv. „návštěvy přímo u lůžka“ nebo vedou „tvořivé skupinky“. S dobrovolníky mám v našem zařízení jen ty nejlepší zkušenosti.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů v další práci se seniory!