Největší úkol seniorů je děkovat

Rozhovor s paní Vendulou Fišerovou

Vendulku, jak hostu tohoto rozhovoru říkají spontánně všichni u nás doma, jsem poznala před možná více než dvaceti lety. Moje děti jí tenkrát daly ještě další hodně výstižné jméno „kouzelná babička“.

Setkání s ní vás opravdu rozpohybuje k dobrému, rozesměje i rozpláče a zároveň je vám dobře. Vím o ní, že sama sestavila a napsala několik knížek. Protože hodně ráda pracovala s mládeží a ve skautingu, patří mezi ně knížky: „Přijď ke mně, Pane!“, „Mladí jdou s Kristem“ a „Značky na prázdninové cestě“. Část svého života se věnovala také výuce cizinců, pro ně sestavila k učebnici češtiny Modelová cvičení tvaroslovná, lexikální, syntaktická a stylizační. Dospělým čtenářům věnovala knížku modliteb křížových cest – „Cestou za Kristem“. Protože paní Vendulka bydlí se svým manželem na druhém konci republiky, setkáváme se spolu na stránkách dopisů. V době, kdy jsem ji oslovila s prosbou o rozhovor, doprovázela péčí svého manžela v nemocnici a odpovědi na naše otázky sestavovala večer po návratu domů, kam se vracela jen na noc. O to víc jsme v redakci vděční za její řádky a přejeme všem čtenářům, aby na ně dýchla atmosféra nasazení pro dobro a pro Pána, jaká u Fišerů doma vždy byla, a aby i paní Vendulce Dobro, o které se celý život snažila, dodalo sílu na současné obtížné cestě.

Za co, při ohlédnutí zpět, můžete s manželem poděkovat?

Kdybych měla naše společné díky vyjádřit hudbou, asi by to bylo velké Te Deum, jaké napsal A. Dvořák. Bylo by to mohutné a jásavé, jiskřivé, plné vybuchující radosti a vděčnosti. Oba s manželem jsme měli dobré rodiče, od obou jsem přejala hluboký duchovní život, kantorské schopnosti a dovednosti a lásku k hudbě, která trvale obohacovala celý můj život i v nejtěžších chvílích. Po smrti dcerky jsem si přehrávala Dvořákovu Stabat Mater, až jsem gramofonové desky skoro zničila.

Děkujeme za ochranu manžela Zdeňka, vždyť to nebylo často vůbec lehké, díky za stálé sbližování a vzájemné poznávání – za společné chvíle v přírodě i na výletech po krásách uměleckých děl a historických staveb.

Osobně moc děkuji za to, že jsem mohla – s nucenými přestávkami – prožívat skauting a službu v něm a za poznání velkého množství skvělých bratří a sester, což přetrvává dodnes.

Jsem vděčná i za to, že jsme se s manželem v Praze v našem spolču potkali s dobrými přáteli. S mnohými těmito manželskými páry jsme udržovali kontakt celý život. Trvale zůstává také velká vděčnost, že se za války i po dobu totality našli kněží, kteří nám předávali sílu a moderní pojetí víry a nadšení pro každý den, prožívání mše sv. a sílu pro výchovu dětí atd. Zvlášť výraznou osobností byl otec MUDr. Ladislav Kubíček, který v nás odstartoval úsilí o vytváření manželství jako jedinečného manželského díla. Určitým vyvrcholením byla Manželská setkání, kterých jsme se účastnili a která dotvrdila všechno to, co jsme už přijali od otce Kubíčka. On hovořil o manželství jako o originálním uměleckém díle, které má dávat, jako každé umění, krásu a pravdu. To byla velká pobídka a inspirace. Ať sám Pán otci Ladislavovi odplatí i to, kolik lidí dokázal oslovit. I teď po své mučednické smrti stále oslovuje – svými knížkami, které vycházejí z obyčejného lidského života a inspirují, jak žít denní život s Bohem naplno!

Děkuji i za to, že jsem se po léta mohla věnovat ve farnosti dětem ve vyučování náboženství. Účastnila jsem se mnoha celostátních setkání katechetů a načerpala v nich mnoho pro předávání víry těm nejmladším.

Manžel v současné době nemůže mluvit a já si stále víc u jeho lůžka uvědomuji, jak jsme si blízko, co všechno mi předal, co jsme spolu prožili, včetně těch nejintimnějších chvilek, kdy byl vždy obdivuhodně vynalézavý v tom, čím by mi mohl způsobit radost, včetně společného prožívání mešní liturgie a vůbec liturgie celého církevního roku, což nás vždy povzbuzovalo. Síla Kristova pokrmu nás drží stále!

manželé Fišerovi

Jakou změnu prodělaly v běhu času vaše životní priority?

V prvním roce manželství jsme se především sbližovali a učili se vytvářet to jedinečné dílo manželství. Velkou zkouškou pro nás bylo úmrtí naší první dcerky Marie Zdislavy. Do konce života budu nesmírně vděčná manželovi, že mě tehdy v té veliké bolesti opravdu podržel a pomohl mi znovu se vzchopit. Naše sbližování pokračovalo, a protože se nám brzy za sebou narodili dva chlapci, věnovali jsme se společně péči a výchově svých synků. Když jsem po mnoha letech nastoupila do práce, bylo velmi náročné skloubit zaměstnání, které mne velmi zajímalo, s péčí o rodinu, kde přibyl třetí syn. Nebylo to lehké, protože bych byla ráda zvládla oboje, díky otci Ladislavovi jsem se naučila spoléhat na pomoc Ducha svatého, a to je mi velkou inspirací i dnes. Výchova dětí zůstávala stále středem pozornosti nás manželů a zároveň jsme se snažili růst i ve vzájemném vztahu k sobě i k Pánu my dva. Účast na Manželských setkáních v Kroměříži byla našimi druhými líbánkami. Opravdu je doporučuji všem a jsem ráda, že se rozšířila prakticky po celé naší zemi.

Nebylo to lehké období, kdy postupně od nás odcházeli naši synové a vytvářeli si své vlastní domovy. Nebylo pro nás oba lehké naplno přijmout, že už všichni synové žijí své vlastní životy. Alespoň pro mne to bylo nesnadné, musela jsem znovu hledat… Ještě víc jsme se s manželem sblížili, mohli jsme se denně účastnit mešní oběti, hodně jsme spolu mluvili a byli ve stálém písemném a občasném osobním kontaktu s mnoha blízkými známými. Poslední dva roky, po manželově mozkové příhodě, kdy nakonec přestal i mluvit, si stále více uvědomuji, jak jsme spolu spjati. Ať sám Pán mu dodává sílu k překonání tak náročných dnů.

Myslíte, že Bůh má nějaký speciální úkol pro seniory?

Škoda, že teď nemůže manžel promluvit, on by na tuto otázku mohl dát dobrou odpověď. Při této příležitosti prosím všechny manžely, všechny, kdo čtou tyto řádky: „Mluvte spolu s partnerem, v rodině s dětmi, s nejbližšími, co nejvíc! Dokud můžete! Mluvte o všem, co prožíváte, vracejte se k tomu krásnému, co jste už společně prožili, říkejte si dobrá, povzbudivá, laskavá slova! Mohu říct, že manžel mi za společných 55 let života nikdy neřekl drsné, natož hrubé slovo. O lecčem jsme spolu diskutovali, ale myslím, že jsme se vždy dohodli. Mám od něho 252 dopisů z vojny a spoustu drobných zamyšlení, úvah a modliteb, které mi dával jako dárky. A za to všechno jsem mu skutečně vděčná.

Myslím, že ten největší úkol seniorů je děkovat za všechno hodnotné, krásné, nezapomenutelné, co v životě přišlo. A to poděkování může člověk dělat třeba už v bezmoci na lůžku, všude…

Stáří je nemoc, říkává jedna známá zdravotní sestra. Ano, bývá tomu tak, ale stáří je taky světlo a radost, když si můžeme stále znovu a znovu uvědomovat, co cenného a vzácného jsme v životě prožili a objevili. A tato jistota by měla být také s každým starším člověkem, aby mohl, pokud se najde příležitost, povědět známým a vnoučatům, co tvoří a tvořilo tu jeho životní jistotu. Každý z nás to má jiné a děti a mladí lidé obvykle rádi poslouchají povídání o tom, jak to bylo dřív, jak jsme co prožívali, co si myslíme a tak. Někdy třeba nikdo nemá zájem poslouchat, ale vždy by měl být starý člověk takové malé slunce pro okolí. Znám ty, kdo to dokázali i třeba v těžké nemoci. I když je to nesmírně těžké, právě pak je to dar, který může dávat druhým, a své prosby za druhé, denní nepříjemnosti, oběti, bolesti… jako dar za druhé Pánu.

paní Vendula Fišerová

Manžel napsal dvě knihy věnované seniorům – co jej k tomu vedlo a co bylo jeho cílem?

Nejlepší by bylo, kdyby tuto otázku mohl zodpovědět můj manžel sám. Ale jak už víte, Zdeněk už delší dobu nemluví a nemůže ani psát. Pamatuji si, že nejdříve sbíral myšlenky, citáty, verše i příběhy, které se nějak týkaly seniorského věku. Dneska je situace jiná, ale tehdy nebyly k dispozici publikace přímo pro starší čtenáře. Proto chtěl Zdeněk dát dohromady takovou knížku, po které by mohl starší člověk ve volné chvíli sáhnout, otevřít ji prakticky kdekoliv a načerpat něco pozitivního pro každý obyčejný den. Z ohlasu našich známých vím, že toto se mu, díky Bohu, podařilo. Přeložil také několik publikací z němčiny a jezdil do společenství na několik míst hovořit o manželství a o důchodcovském věku.

Prožili jsme s manželem opravdu krásný život.

S paní Fišerovou si povídala a za rozhovor děkuje Marcela Řezníčková

S laskavým svolením převzato z rodinnyzivot.eu