Kdy vlastně začíná stáří? Znáte to - někdo je starý ve třiceti, někdo je naopak v osmdesáti mladík. A moudrost? Přijde sama, automaticky s věkem? Myslím, že ne. Co to vůbec je, ta "moudrost stáří"? Je to vševědoucnost, která rozdává rady bez ptaní na každém kroku? Je to pocit, že já vím všechno nejlíp, protože já už jsem přece všechno prožil?

Je to nutkavá potřeba ke všemu se vyjadřovat a tím, čemu nerozumím, pohrdat? Je snad její nejoblíbenější frází "to za našich mladých let..."?

To určitě ne! Tyhle formy "moudrosti" ostatním spíše otravují život, než aby byly k užitku. Pravá moudrost by měla být laskavá, skromná, láskyplná, chápavá... Jistě sami doplníte ještě řádku pozitiv, které šedinám moc sluší. A nejen jim. Sluší všem bez rozdílu věku. Jak ale ty dobré vlastnosti pěstovat a neztrácet je s přibývajícím věkem? Občas slyším názor, že ve stáří se projeví, jaký byl člověk uvnitř po celý život. Třeba se uměl dobře ovládat a s postupujícím věkem tuto schopnost ztrácí, takže vyplouvají na povrch ty horší stránky lidského já. Kdo ví, jak to ve skutečnosti je... Přesto si troufnu "radit", abychom ta výše zmiňovaná pozitiva v sobě pěstovali už od mladších let, aby pak ve stáří vlastně nemělo co negativního vyplouvat.

A víte, co je na tom všem moc potěšující? Že na to nejsme sami! Bůh nás neopouští v žádné fázi našeho života. Věřím, že i onu "moudrost šedit" si můžeme u Boha vyprosit.

Už někdy na počátku 17. století nám zanechal sv. František Saleský krásnou modlitbu, která neztrácí nic ze své naléhavosti a aktuálnosti ani v jednadvacátém století.

Modlitba ve stáří

Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý.

Chraň mě před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci. Zbav mne velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých. Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nevrtal a neporučníkoval. Zdá se mi, že je škoda z přemíry moudrosti nerozdávat - ale ty, Pane, víš, že bych si rád udržel pár svých přátel.

Nauč mne, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Přibývá jich a chuťo nich hovořit roste rok od roku. Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé, když líčí své nemoci, ale nauč mě trpělivě je snášet.
Také se neodvažuji prosit o lepší paměť - ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť neshoduje s jejich pamětí. Nauč mě té podivuhodné moudrosti umět se mýlit. Drž mě, abych byl jak jen je možno, laskavý. Starý morous je korunní dílo ďáblovo. Nauč mě u jiných odhalovat nečekané schopnosti a dej mi krásný dar, abych se také o nich dovedl zmínit.

Mám vrásky a šedivé vlasy. Nechci si stěžovat, ale tobě, Pane, to říkám - bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas. Pociťuji, jak den ze dne ztrácím sílu a přicházím o bývalou krásu. Byl jsem pyšný na to, že se stále ještě mohu měřit s mladými. Teď cítím a uznávám, že již toho nejsem schopen. Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel.

Ale ty, Pane, říkáš: "Kdo věří ve mne, tomu narostou křídla jako orlovi.“ Dej mému srdci sílu, abych život přijal tak, jak jej ty řídíš. Ne mrzoutsky, ne lítostivě se skleslou náladou, ne jako odcházející, ale vděčný a připravený ke všemu, k čemu mě ty ještě povoláš. A k tomu mi dej všechnu sílu srdce. Amen.

Sv. František Saleský