Úzká a široká cesta

Sluneční paprsky pronikaly do temné venkovské kuchyně malým okénkem a pod jejich září zřetelně vystupovala kresba dřeva na prostém nábytku. Dva muži se pokoušeli uložit hromadu jídla, kterou někdo připravil v úhledných hromádkách na stole, do svých zavazadel.

Jeden z nich, statný muž nápadně vysoké postavy klidně ukládal do velkého režného vaku sáčky ovoce, balíčky pečiva v jemných plátěných ubrouscích, do proutěného koše skládal opatrně pečené ryby důmyslně zabalené do velkých zelených listů. Druhý s divoce kudrnatými vlasy i vousy netrpělivě kontroloval velký kožený vak s vínem. Oba měli podobně tvarované tmavé oči, byli si podobní i některými rysy v obličeji. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsou bratři.

„Tak pospěš, Ondřeji,“ oslovil ten kudrnatý svého bratra, aby ho popohnal. „Víš, že Ježíš říkal, že tam máme do večera být.“ Ondřej na něj pokojně pohlédl: „Kam tak ženeš? Vždyť do večera je ještě spousta času, Petře.“ A dál pečlivě rovnal balíčky v koši. Petr si připoutal dlouhým úzkým řemínkem vak s vínem k boku a byl celý žhavý vyrazit na cestu.

„No jo, ale já bych tam chtěl být přece jen dřív. Ježíš určitě začne kázat už odpoledne a já bych ho chtěl slyšet.“ nechápavě zavrtěl hlavou: „Copak tebe to nezajímá? Vždyť jsi to byl přece ty, kdo mě k Ježíšovi dovedl.“ Ondřej se konečně zdál spokojen. Zkoumavě potěžkal koš, jestli je správně vyvážený a nic se nebude mačkat a odbroukl: „No jo. Ty máš řečí.“ Přehodil si dlouhé držadlo koše přes rameno, podložil je přeloženým pláštěm, aby se mu nevřezávalo do ramene, protože koš byl opravdu těžký.

„Tak vezmi ten pytel s jídlem a můžeme vyrazit. Já ponesu ten koš. Mám tam chlebové placky, rybičky a cibuli. Tobě jsem nechal ten lehčí, když ještě neseš víno. Máš v něm fíky, datle a ještě nám tam ta hodná paní přibalila medové koláčky, protože prý Ježíšovi minule tak chutnaly.“

Petr si hodil režný vak na záda: „Dobře, beru ho.“ Ve dveřích se otočil: „Kudy půjdeme?“ ani nečekal na odpověď a rázoval napřed. Cestou hlasitě rozumoval: „K jezeru vedou dvě cesty: ta pohodlná široká, kudy jezdí doprava, všichni ti obchodníci s naloženými osly, náklaďáky tažené voly a ti blázniví závodníci na velbloudech. Jezdí jako šílení a vůbec nedbají na dopravní předpisy. A pak tam ještě vede ta uzoučká klikatá cestička přes kopec. Je dost zarostlá, protože tudy skoro nikdo nechodí. Možná tam kolem budou hadi. Brrr.“ Ondřej se ještě naposledy pozorně rozhlédl, jestli na něco nezapomněli a vyšel za bratrem ze dveří. Snadno jej dohonil a srovnal s ním krok. Protože se blížili ke konci vesnice a rozcestí bylo už na dohled, zeptal se: „Kterou cestou se teda vydáme?“

Kolem nich právě přešla skupinka asi pěti žen s koši plnými ovoce na hlavách. Všechny spolu štěbetaly a hlasitě se smály. Dvou mladíků na kraji cesty si nevšímaly, jak byly zabrané do svých hovorů. Kousek za nimi běžel pes.

„Já bych šel tou širokou. Vždyť tudy chodí všichni. Je udržovaná, má zpevněný krajnice a jsou tam sem tam stánky s občerstvením,“ navrhoval Petr a díval se za ženami.

Ondřej namítl: „No ale pamatuješ, co nám tuhle vykládal Ježíš? O těch cestách?“

„Připomeň mi, co to bylo? Možná jsem měl zrovna službu v kuchyni a neslyšel jsem to nebo jsem na to už zapomněl.“

„Říkal něco o široké a úzké cestě. Jak to jenom bylo?“ Ondřej v zamyšlení zpomalil v chůzi, ale to se Petrovi nezdálo: „Můžeš si na to vzpomínat po cestě. Pojď, ať tam dorazíme.“

Ondřej se zastavil docela. Na propocených zádech si nadlehčil koš a zaprotestoval: „Ne, počkej, nemůžeme přece spěchat, když nevíme, která cesta je ta správná.“

„Jak to, která je správná?“ podivil se nechápavě Petr a obrátil se na Ondřeje, „obě přece vedou k jezeru. Tak je to jedno, ne?“

I když šli teď oba bratři pomalejším tempem, přece už opustili vesnici, minuli rozcestník s ukazateli a zvolna se přibližovali k tomu místu, kde se cesta rozdvojovala. Mohli se vydat přímou širokou cestou, dobře udržovanou a zaručující pohodlnou chůzi, která obíhala kopec širokým obloukem. Mohli však také odbočit doprava na uzoučkou klikatící se stezku, která se ztrácela pohledům z hlavní cesty v hustém houští a stoupala v prudkých zatáčkách do příkrého vrchu. Váhavě se zastavili. Širokou cestou se do vesnice ubíral starý muž ženoucí stádo ovcí. Některé z ovcí měly na hrdlech přivázané kovové zvonce a ty působily značný hluk. I když se pastýř pokoušel stádo hnát v sevřeném houfu, ovce se rozbíhaly po celé šíři cesty. Petr s Ondřejem museli uhnout až k travnatému kraji. Muž jim pokývnutím hlavy poděkoval a bez zastávky pokračoval v cestě.

„To právě není jedno. Přesně o tom Ježíš mluvil. Jedna z těch cest se nakonec ukázala jako zrádná. Myslím, že dokonce vedla do zahynutí.“

„Nestraš, Ondřeji! To opravdu říkal? Ale vždyť po té široké cestě jde tolik lidí, to mi chceš tvrdit, že ti všichni by šli do zahynutí? To vypadá jako nesmysl, ne? Bůh je láska, tak přece by nenechal zahynout tolik lidí! Aspoň by je varoval…“ Trochu polekaně se na bratra podíval: „Tak si přece vzpomeň, co přesně Ježíš o těch cestách říkal?“

Ondřej přehodil držadlo přes hlavu a postavil koš na zem. „Mě to tehdy taky zarazilo, když o tom Ježíš mluvil. Ale když ono to znělo jako vážné varování. A taky jsem měl dojem, že je z toho sám smutný, že na to lidi neberou ohled, když to říká. Vzpomínám, jak se tenkrát tvářil Jan. On ti měl tenkrát slzy v očích.“

Petr opovržlivě odfoukl mušku, která mu poletovala příliš blízko očí: „Copak Jan! Ten má na krajíčku pořád. On má takové měkké srdce. To my, drsní rybáři a silní chlapi, my hned tak nepláčeme.“ Zamyslel se a jako správný silák s důrazem doplnil: „My vlastně nikdy nepláčeme!“ Znovu se ohnal po mouše a úplně normálním hlasem řekl: „Ale teď bych z tebe brečel. Hodinu tady stojíme a dohadujeme se, kterou cestou jít k jezeru. Já si stejně myslím, že na tom tolik nezáleží.“ Nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. „Podle mě je důležitý přijít včas.“

Ondřej se pokusil bratra uklidnit. „Petře, Petře, to jsi celý ty. Vždycky jsi do všeho moc hrr. Nechtěl bych zahynout kvůli tomu, že jsme spěchali a špatně si vybrali cestu. Co vůbec máš proti té úzké cestě?“

„Už jen to, že je tak úzká. Jen se podívej! Nemůžeme po ní jít vedle sebe a povídat si. Musíme pěkně za sebou a dávat si přednost. Taky je místy hrozně strmá, budeme se muset podpírat. No a možná se občas tak trochu ztrácí v houští a budeme muset hledat, kudy vlastně vede. A ještě budeme muset dávat pozor na ty hady. Samé těžkosti, copak to nevidíš?“ přesvědčoval, vysvětloval a nešťastně přemlouval Petr.

Ondřej se zasmál: „Ale rozhodně na ní nebude nuda!“

„To rozhodně!“ ozval se Petr trochu otráveně. Bylo mu už horko, otravovaly ho mouchy a chtěl co nejdřív dorazit k cíli cesty. „Je horší, úzká a taky tam asi moc lidí nepotkáme.“

Ondřej nadšeně tleskl rukama: „Počkej! Teď jsi mi to připomněl! Tohle Ježíš říkal. Přesně tak!“ Pomalu opakoval Petrova slova: „Je horší, úzká a taky tam asi moc lidí nepotkáme.“ A pak dodal, co si pamatoval, že řekl Ježíš: „Ale vede k životu.“

Shýbl se pro koš a zase si pečlivě na rameni upevnil jeho dlouhé držadlo. „Výborně, Petře, tys na to kápl!“ Rozhodným pohybem ukázal na odbočku vpravo. „Je to jasný. Jdeme tou úzkou cestou přes kopec!“

Vyrazil bystrým tempem a svýma dlouhýma nohama rázoval po úzké kamenité cestě vzhůru do svahu. Petr rychle popoběhl za bratrem a při chůzi si broukal do vousů: „Vždyť jsem říkal, že to je jedno. Hlavně, že už vyrazíme. To to zase trvalo…“ Za malou chvíli oba muži zmizeli za houštím oddělujícím obě cesty. Po široké cestě přejel těžký vůz tažený dvěma voly a rozvířil za sebou oblaka jemného šedivého prachu, který se zvolna usazoval.