Úkol nad naše možnosti

Každý z nás se někdy dostal do situace, kterou neplánoval a na kterou nebyl připraven. Někdy se nám stanou špatné věci, jindy přijdou dobré zážitky v nevhodné době. Tak či onak, nebývá jednoduché se se vším poprat. I my jsme si zažili jedno takové hodně náročné období.

Povím vám, jak jsem tehdy našla útěchu a povzbuzení v příběhu z Betléma.

Když bylo Bekynce asi sedm měsíců, neplánovaně jsme přišli znovu do jiného stavu. Mávla jsem nad tím rukou se slovy, že nějak bylo, nějak bude. Brala jsem to s nadhledem, ovšem jen do té doby, než se těhotenství opravdu potvrdilo. Najednou jsem si nedokázala představit, že bych měla mít další dítě. Bekynka zcela zaplňovala mé mateřské srdce, a přišlo mi nemyslitelné, že bych dokázala stejně tak milovat i další dítě. Inu, mám na to devět měsíců, uklidňovala jsem se. To jsem ještě netušila, že mě během té doby čeká nejedna vichřice, ba dokonce uragán...

Bylo jasné, že byt, ve kterém jsme bydleli, nám ve větším počtu nebude stačit. Tak jsme se začali rozhlížet po větším, pokud možno také v dosahu babičky a dědečka (a tedy v nejdražší části Plzně). Potíž byla samozřejmě s financemi – věděli jsme, že si nemůžeme dovolit platit o moc víc, než dosud. A tak jsme hledali a hledali, ale nalézt nemohli. Asi do poloviny těhotenství jsme to neřešili a jen sháněli v předstihu velké krabice. Ale pak na nás začala působit nervozita. Kdy my se přestěhujeme? Kam? A za co?

Aby to nebylo málo, před Vánoci jsme dostali všichni nějakou ošklivou virózu. Bekynka měla napadené klouby (díky antibiotikům jsme se obešli bez následků), nás všechny to ošklivě sklátilo. Jenže – když nemoc přešla, manžel ne a ne být zdráv. Stále se cítil slabý, unavený, jeho tělo jako by se odmítalo uzdravit. Vše vyvrcholilo na Boží hod vánoční, kdy mě nad ránem probudila pořádná rána. Vstala jsem, abych se podívala, co se děje. Našla jsem manžela, který cestou na WC zkolaboval. Byl sice při vědomí, ale skoro mu nebylo rozumět, a vypadal hrozně. Byl celý bílý a měl černé kruhy kolem očí. Oba jsme byli vyděšení.
Manžela odvezli do nemocnice, kde se jím nikdo mezi svátky nechtěl zabývat. Stěžoval si sice na bolesti jinde, ale o Vánocích to přece tolik lidí přežene se smaženým jídlem... Napsali mu tedy, že šlo o záchvat žlučníku s atypickou bolestí. Oběma nám bylo jasné, že je to chybná diagnóza.

A tehdy nám to začalo. Manžel běhal od doktoru k doktoru, každý tvrdil něco jiného a nikdo si nebyl jistý. Diagnóza střídala diagnózu, a nás pomalu začal ovládat strach. Manželovi stále nebylo dobře, nebyl schopen ani se o sebe postarat, natož aby chodil do práce. Krom nedostatku peněz z tak dlouhé neschopenky nás trápily i otázky, které jsme raději ani jeden neřekli nahlas. O kolika lidech jsme už slyšeli, kterým nikdo nemohl na nic přijít, až jim zjistili rakovinu v době, kdy už nebylo pomoci... No, nebylo nám do zpěvu.

Konečně se nám podařilo sehnat byt, který budeme schopni platit. Prostorný, prosluněný, s krásným okolím na procházky. To bylo veliké požehnání uprostřed všeho toho uragánu. A na stěhování také nezapomenu. Měla jsem dva týdny před termínem porodu, takže jsem nic těžkého netahala. Tehdy nám pomáhala veliká spousta lidí, zejména z církve, ale i nevěřících. Někteří přišli na dvě hodinky, jiní na půl dne, a pár z nich dokonce na dva dny. Byt byl totiž v dost zanedbaném stavu, takže kromě stěhování bylo potřeba vydrbat okna, dveře, koupelnu, záchod, vyhnat moly z komory apod. Nikdy nezapomenu na to množství lidí, kteří nám ochotně a nezištně pomáhali – byl to jeden z těch zážitků, které vám zůstanou do smrti v milých vzpomínkách. Cítila jsem z toho, že na tom širém světě nejsme na všechno sami. Že hodní lidé žijí všude kolem nás. A také vděčnost, že nám je všechny Bůh poslal do cesty.

Byli jsme tedy přestěhovaní, tak jsem jen doufala, že se nám narodí klidné zdravé miminko. Do toho víru událostí bychom uvítali něco nenáročného. Jenže, chyba lávky. Miuška byla sice zdravá (a to taky není samozřejmost), zato pořád plakala, velmi špatně usínala, snadno se budila, pořád se chtěla chovat... Bylo to hrozně vyčerpávající. V ložnici manžel, kterému nebylo dobře a potřeboval klid. V obýváku já se řvoucí Miuškou v náručí a v pokojíčku Bekynka, na kterou nikdo neměl čas. Pořád jsem čekala, kdy se to změní, ale bylo to spíš horší. Miuška nespala ani v noci – pamatuji, kolikrát jsem, klepajíc se únavou a s bolestmi hlavy od nevyspání, volala k nebi: „Bože, prosííííím, ať už Miuška usne! Vždyť vidíš, jak moc už potřebuju spát!“ Ale Miuška pořád nespala a plakala. (Doplňuji, že častokrát neměla úplně v pořádku stolici, tak jí nejspíš bolelo bříško.) Nejdřív jsem z toho vyčerpání na děti křičela, později jsem začala fungovat jen jako stroj. Bez emocí, zajistit, co je třeba, ale nic necítit – negativního, ale ani pozitivního. A náš vztah s manželem se omezil na společné vzdychání – když jsme kolem sebe prošli, na chvilku jsme se objali a tiše vzdychali z toho všeho utrpení.

Zároveň jsem se cítila provinile. Takovouhle mámou jsem být nechtěla. Toužila jsem dětem dát to nejlepší, hřejivou náruč a laskavé slovo, pocit bezpečí... A přitom tu jen chodím jako mátoha a dětí si, pokud nemusím, vůbec nevšímám. Neměla jsem na to všechno dost energie. „Bůh nám věřil,“ říkala jsem si, „dal nám dvě děti, a my jsme selhali. Nezvládáme to.“

Tou dobou se mi dostala do rukou knížka od Maxe Lucada „On i dnes odvaluje kameny.“ Toho autora mám moc ráda, a všechny jeho povídky i zamyšlení se mi líbí a oslovují mě. Pak jsem ale dočetla ke kapitole o Josefovi v Betlémě, a úplně jsem se v tom našla. Nikdy mě nenapadlo, že se možná Josef nejspíš musel cítit provinile, když se mu nepodařilo zajistit Marii lepší podmínky k porodu. To měl přece zajistit on, jako hlava rodiny. Ale selhal. Podařilo se mu na poslední chvíli sehnat akorát smradlavou stáj. (Mimochodem, dokážu si představit, že bych provizorně rodila doma, nebo v nějaké lidské místnosti, ale ve chlévě bych taky rodit teda nechtěla.) My si ten Betlém představujeme tak hezky, romanticky, ale myslím, že Marie s Josefem to museli vnímat docela jinak...

Když jsem došla k modlitbě Josefa (kterou se možná modlil, ale možná taky ne), cítila jsem, jak se mi kutálejí slzy po tvářích. Ano, přesně takhle jsem se cítila i já. Kousek vám sem napíšu:

„Bože, takhle jsem  to neplánoval. Ani náhodou! Aby se dítě narodilo ve chlévě? Nikdy jsem si nemyslel, že to takhle bude. Jeskyně plná ovcí a oslů, sena a slámy? Moje žena má rodit pod hvězdami, které jediné slyší její bolest?
Rozhodně jsem to takhle nemyslel. Představoval jsem si celou rodinu. Představoval jsem si babičky. Představoval jsem si sousedy shromážděné před domem a přátele po svém boku. Představoval jsem si, jak se domem rozlehne první pláč novorozeňátka. Poplácání po zádíčkách. Hlasitý smích. Jásot.
Porodní bába mi podá dítě a všichni kolem zatleskají. Marie bude odpočívat a my budeme slavit. Celý Nazaret bude slavit.
Ale co teď, jen se podívej! Nazaret je pět dnů cesty daleko. A my jsme... v ovčí pastoušce. Kdo tady bude s námi slavit? Ovce? Pastýři? Hvězdy?
To se mi nezdá! Jaký jsem to manžel, když neseženu své ženě ani porodní asistenci. Nemá postel, kde by si mohla opřít záda. Jako polštář jí slouží deky z mého osla. Dům, který jsem jí zajistil, je bouda se senem a slámou.
Smrdí to tady a zvířata řvou. Vždyť i já sám zapáchám jako pastýř.
…
Prosím tě, odpusť, že se ptám, ale … takhle přichází na svět Bůh?“

Ano, tohle byla moje situace. Pocit selhání. Nesplněná touha, dát dětem mnohem víc, než jsem reálně byla schopná. Zajistit jim lepší podmínky. A pocit bezmoci, že se mi na tom nepodařilo nic změnit. Ale – možná, že i v tom našem příběhu má Bůh nějaký záměr. V příběhu od Maxe Lucada byla výzva, jestli zůstaneme Bohu poslušní, i když nerozumíme jeho jednání. Jestli Bohu budeme věřit, že vidí větší část obrazu, než my, a že nás dobře vede. Když jsem se zamyslela nad Betlémem, tak mi ledacos došlo. Boží syn se nemohl narodit v paláci. Měl být jedním z nás. Nejen jedním z nás lidí. Ale jedním z nás nejobyčejnějších. Možná jedním z nás smolařů. Dnes se stále zdůrazňuje, jak je důležité být ve správný čas na správném místě. Dalo by se říct, že Ježíš byl v době svého narození „ve špatný čas na špatném místě.“ Boží plány to nijak nenarušilo. A to je povzbuzení i pro nás pro všechny. Velká Boží díla nemusí mít vždy velkolepé začátky. Častokrát je to jinak. A když máme trochu smůly – Ježíš nám rozumí. On sám na tom od začátku nebyl o mnoho lépe...

Ten příběh jsem si četla znovu a znovu, a Bůh skrze ta slova uzdravoval moje rozbolavělé nitro. Znovu jsem se mohla upevnit ve víře, že Bůh ví, co dělá, a proč. Že nás dobře vede. A že je s námi, i uprostřed situací, které nezvládáme. Se kterými si nevíme rady. A možná, že část z toho Božího záměru pochopím ještě tady na zemi.

Mimochodem, chtěli byste vědět, jak se na tu dobu dívám dneska? Tak tedy – než se narodila Miuška, Bekynka byla středem vesmíru. Ač jsme jí vychovávali, začala být trochu rozmazlená. Myslím, že sourozenec byl tím pravým lékem v pravý čas. A že by nějak strádala? Sice jsem se toho trochu obávala, ale Bekynka si z mého nedostatku péče nic nedělala. Jen si „hrála“ stejně jako já. Když jsem nosila Miušku v náručí a utěšovala jí, Bekynka vzala panenku a velmi důležitě se zařadila dva kroky za mnou. Stejně jako já, i ona pohupovala svým hadrovým miminkem do kroku a šeptala: „Pšššt“. Z Miušky měla velikou radost, a ve svém věku jí nebrala jako konkurenci. Navíc dneska jsou nejlepší kamarádky, hodně si spolu vyhrají. A co manželství? Tehdy to pro nás byly opravdu náročné dny. Ale dnes vidíme, že i to období „vzdychání“ posunulo náš vztah. Mnohem víc si vážíme sebe navzájem, že jsme to zvládli. Ne každý vztah by unesl takovou zkoušku. A také se tolik nerozčilujeme, když věci nejdou podle našich představ. Jsem ráda, že už to období máme za sebou. Ale dnes vidím, že i to mělo v našem životě nějaký smysl. Bůh nás vedl dobře.

Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1. Kor. 10:13)