To světlo ve tmě svítí

Rozhlédněte se kolem sebe a řekněte mi, čeho je ve světě víc: dobra, nebo zla? Přečtěte si noviny, poslechněte zprávy, a pak to posuďte – vítězí spravedlnost nebo vychytralost? Porovnejte pohádky s realitou, schválně, jestli i životě všechno dobře dopadne. Ať se na to podíváme z kterékoli strany, je to jasné – zlo má navrch a dobro se krčí někde v koutku. Nebo že by to bylo jen zdání?

Apoštol Jan měl na věc zjevně jiný názor. Na začátku svého evangelia píše o Kristu v několika metaforách, která zakončuje slovy: „V něm (v Kristu) byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.“ (Jan 1:4-5)

… a tma je nepohltila. Pokaždé, když čtu tento verš, mluví ke mně velmi silně. O naději. O síle lásky. O světle, které svítí i uprostřed temnot, a nic jej nepřemůže.

Tak tomu skutečně bylo od počátku. Proti samotnému Ježíši se vzedmula obrovská vlna nenávisti a touhy zahubit jej, počínaje Herodem už při Ježíšově zrození. Všichni víme, jak se tato nenávist lidstva vůči svému Spasiteli projevovala, byla jakoby všudepřítomná a stále gradovala. Nakonec ho dovedla až na popravčí nástroj, na kříž.

Ano, tak to byla Boží vůle, abychom my mohli být spaseni, vysvobozeni od hříchu. Ovšem na těch příbězích je nepopiratelné, že Ježíš trpěl z lidské svévole, pohrdání a nepřijetí. A tato nenávist se pak přesunula i na Ježíšovy učedníky, resp. první apoštoly. Církev byla pronásledovaná, její přívrženci nepochopení a zabíjení...

A PŘESTO – nebo možná o to silněji – se zpráva o Boží lásce nesla lidstvem stále dál, od generace ke generaci, od Středozemí do všech světových stran, až do samých končin světa.

A tak se ptám, jak je to možné? Jak to, že zvěst o spáse lidstva nezastavilo nikdy nic?

Možná, že najdeme odpověď přímo ve vlastnostech dobra a zla. Zlo je agresivní, křiklavé, rádo o sobě dává vědět. Dobro je oproti tomu nenásilné, často tiché, nenápadné. Může se nám zdát, že zlo prudce stoupá, zatímco dobro roste pomalu, kdesi v ústraní, a nikdo si ho nevšímá. Ale která strana tedy nakonec zvítězí? Snad ta, o které je víc slyšet? Říká míra informovanosti něco o reálných šancích na poslední slovo? Souvisí to spolu vůbec?

Víme, že Bůh je nejsilnější, nejmocnější, že není nikdo větší, než on sám. A jak se vlastně Bůh projevuje?

Když se s ním setkal prorok Eliáš, zažil nejprve mocný vítr, potom zemětřesení a oheň, teprve nakonec uslyšel svého Stvořitele – hlas jemný a tichý (1. Král. 19:12). Ano, Boží přítomnost předchází moc a síla, ale když se setkáme s ním samotným, mluví k nám do srdce, proměňuje nás, a to často bez nějakých burácejících projevů.

A tak i my, věřící i nevěřící, křesťané i lidé jiných vyznání, všichni bez výjimky toužíme po lepším světě, po čistém svědomí, po dobrých koncích, po štěstí, po lásce... Že by tohle byl ten hlas jemný a tichý? Že by mluvil ke každému z nás a burcoval nás, abychom hledali ten ztracený ráj, ten zapomenutý vztah s naším Tvůrcem? Projevuje se dobro takhle nenápadně?

Moc ráda si beru inspiraci v přírodě. Nejinak tomu bylo při mých úvahách o síle dobra. Vezměte si třeba takové malé semínko trávy. Člověk by řekl, že je to jen takové nepatrné nic. Málem by se dalo zaměnit za snítko prachu. Ale co když se zatoulá třeba pod asfaltový chodníček? Opravdu je to malé semínko tak slabé, tak bezbranné? Vždyť asfalt je pevný, dokonce unese i auto. Při jeho výrobě musela být hmota rozpálená na velmi vysokou teplotu. Jak by nad něčím tak silným mohlo zvítězit malé semínko?

A přece! Semínko se probudí, zatouží po životě, vystrčí klíček – a narazí na asfalt. Zastaví ho to? Kdepak. Ono roste pořád dál – možná nepozorovaně, tiše a bez fanfár. Ale i bez pozornosti kolemjdoucích přemůže sílu asfaltu; bude ho prorůstat milimetr po milimetru, dokud si neprorazí cestu a překážka nepukne. Teprve pak si ho možná pozorný chodec všimne a bude se obdivovat vítězství života nad civilizací. Ovšem, kdo ví – možná, že ho nikdo nikdy neobjeví. Ale to nic nemění na faktu, že to semínko poroste, dokud neprorazí skrz, dokud nezvítězí, dokud nevyroste a nevykvete v celé kráse, do své Bohem dané plnosti. Ale to ještě není všechno; během svého nadějného života vypustí semínka a předá svou zprávu po větru, dál a dál, na mnoho dalších míst, úrodných či nehostinných, aby znovu a znovu mohla příroda dokazovat svou moc a chuť žít, navzdory překážkám.

A právě tak je tomu v boji mezi dobrem a zlem. Nenechme se ošálit, uvést do depresí, když uslyšíme, jak je na tom lidstvo špatně. Dobro se stále rodí a množí – jen není tolik vidět. Ale je tam. Schované pod asfaltem. Uvidíš. I ono vystrčí klíček a bude ťukat na překážky. Každé slovo povzbuzení, každá modlitba, každý úsměv i obejmutí, to všechno může způsobit zázrak. Nic z toho není marné, všechno může vzbudit život. Jen ještě krůček, trochu vytrvalosti, a ocelová vrata se rozrazí a uvolní životu místo. Pak život vykvete, uzraje a vydá plody. A nakonec přinese mnohonásobný užitek...

Takovou moc dal Bůh do každého z nás. Takové semínko k prorážení překážek. Cítíš to? Už se klube na slunce...

Izajáš 55:11 „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“