S láskou

Nerada bych psala nějaká moudra nebo rady do života, aby byl člověk šťastný, pozitivní a nedělal si nic z neúspěchů. Život přináší jak radosti, tak spoustu starostí. Někdy je těch problémů daleko víc, než bychom si mohli kdy předtím představit. Z pohledu věčnosti je ale náš pozemský život jen malá část, která je časově omezená. A pro každého z nás různě dlouhá.

Hodně lidí si myslí, že po smrti už nic není. Chtějí si tedy na zemi užít co nejvíce mohou. Chápu je. Vlastně jsem možná kdysi byla jedna z nich. Jenže jako věřící člověk jsem poznala, že pravda je jiná, než jsem si myslela. Díky všem situacím, do kterých jsem se postupně dostala, jsem se mohla přesvědčit o tom, že existuje i život v nebi. Ten věčný, co nám Bůh zaslíbil. V Bibli je o tom mnohé psáno. Jenže dokud se člověk Bohu víc nepřiblíží nebo se nedostane blízko smrti, tak si to ani neuvědomuje nebo o tom nechce přemýšlet. Proč taky?

Takže trendem dnešního světa je užívat si, dokud to jde, stejně pak všichni skončí stejně, že? Mnozí si hrabou, co mohou, aby se jim žilo stále lépe. Jiní zase holdují alkoholu nebo drogám. Na chvíli to ulehčí jejich mysli a je jim na nějakou dobu dobře. Všechno je to ale přelud. A oni raději znovu hledají další klamy, aby obelhali sami sebe. Život je přece jeden a tak si ho musí pořádně užít a vše vyzkoušet, když pak budou ležet někde v prachu pod zemí. Taky jsem žila podobně, takže moc dobře vím, jak člověk uvažuje. Hlavně v mládí, když je člověk svobodný, skoro nic ho nesvazuje, aby žil zodpovědněji. Vždyť je to zábava a tak se baví dneska každý. Můžeme to slyšet ze všech stran.

A do jisté míry mají pravdu. Pokud by Bůh neexistoval a nebyl by žádný věčný život, pak bych si tuto variantu bez váhání vybrala také. Když by to všechno naše namáhání bylo marné, proč si tedy dokonale neužít? Jenže pak jsem se přesvědčila, že je to jinak, že Bůh existuje a že život v nebi také není vymyšlený. Těžko jde však někoho přesvědčit. Druhý může říct, že je to jen moje představa a že má víra není ničím podložená. Asi bych takto dřív reagovala i já. Takže nikomu svoje názory nevnucuji, jen o nich píšu. Ať si to každý přebere podle svého, jestli tomu bude věřit, nebo ne.

Musím říct, že si i jako věřící člověk také umím užívat života. Ale trochu jinak, než dřív. Rozhodně se neopíjím alkoholem, abych byla veselá, protože radovat se umím i bez něho. Pokud totiž člověk žije s Bohem, tak je to znát z jeho života. A díky postižení dcery Jolanky jsem se naučila radovat z maličkostí a být vděčná. To mi předtím chybělo. Netoužím ani po tom být někým obdivována nebo jít za kariérou. Vidím, že život je také o něčem jiném, než jen mít úspěch v některé oblasti. Člověk se mnohdy spálí, mnohdy riskuje, dělá chyby, nikdo není dokonalý. Nepotřebujeme však dokonalost, potřebujeme mít někoho, kdo nás má rád. Kdo nám dává lásku bez podmínek, kdo tvoří zázemí rodiny, kam se člověk může vracet. Zjistila jsem, že ke spokojenosti mi stačí moje rodina.

Ale v mé rodině nesmí chybět ani Bůh. Je to tak. Díky víře jsem se mohla změnit a přijmout svůj život takový, jaký prostě je. A do toho vysněného má daleko. Kromě vrásek, které mi časem přibývají, šedivých vlasů, které se pod tíhou všech starostí objevují, a také šrámů na duši, které si člověk nese z minulosti, se pak začne ozývat i tělo. Už nám přeci jen není těch dvacet let a ne každý pohyb nám prospívá ke zdraví. Pak si člověk uvědomí, že taky stárne, přestože se ještě cítí docela dobře. A co bude pak, až jeho čas tady na Zemi vyprší? Díky Bohu už vím, že v nebi je místa dost pro každého, a věřím, že se tam dostanu taky, protože peklo bych zažít nechtěla. Dost hrozných věcí se děje tady na Zemi, po smrti bych měla ráda klid a užívala si v nebi krásné časy s ostatními, které si tam Bůh vyvolil už dřív. Nyní ale žiji tady a určitě má můj život nějaký smysl. Tím je v současnosti moje starost o rodinu. Často máme přátele, z kterých se stanou nepřátelé, a naopak z některých nepřátel se zase mohou stát naši přátelé. Bůh je ale přítelem stále - v dobách dobrých i zlých. Z toho mám velkou radost. Jediný věrný Bůh totiž s námi zůstává pořád. I když se někdy pod tíhou okolností vzdalujeme, zase můžeme přijít a dostat odpuštění. Jak je to krásné. To by lidé neuměli. Odpustit vždy a v jakékoliv situaci. Možná jen malému dítěti promineme všechno, když udělá něco nechtěně a kvůli nerozumu. Ale dospělému? Často máme hořkost vůči někomu celý život. A s tím pak i umíráme. Bůh to ale tak nechce. On nám odpouští a zároveň nás vede k tomu, abychom i my uměli odpouštět druhým. Stojí to mnoho sil, ale jde to. S láskou a Bohem to jde.

Cokoliv totiž děláme s láskou a s Boží pomocí, jde úplně jinak, než z vlastní vůle. A proč tohle zamyšlení vůbec píšu? Stále slyším kolem sebe, jak mnozí na něco naříkají. A já někdy nejsem výjimkou (abyste nemysleli, že chci něco kázat a nevím o tom nic). Také si mnohdy postesknu, že by se nám něco hodilo, ale nemůžeme to mít. Taková je skutečnost. Ovšem jiné je si něco přát a nejít za každou cenu za svým cílem, někdy doslova i „přes mrtvoly“ nebo vidět jen svůj cíl a nic jiného. Někdy můžeme mít hodně, ale nikdy nemůžeme mít všechno. Kdo má mnoho, chce stejně ještě víc. Vždy je kolem nás někdo, kdo má víc než my, ať už materiálně nebo vztahově. Ale dívat se a srovnávat, jestli jsme na tom my lépe nebo hůř, nás nikam nedovede. Možná jen k soutěživosti, kdo z koho. Možná je lepší podívat se na naše možnosti a být šťastný s málem. To další třeba přijde časem.

A co se týká práce, jeto také velice složité. Buď není taková práce, která by nás uspokojila, nebo je dobrá práce, ale za málo peněz. Já sama jsem neměla pouze jedno zaměstnání. Vystřídala jsem jich víc, protože jsem hledala to pravé místo. Ale v ničem jsem nenašla to, co jsem očekávala. Možná byla chyba i ve mně. Pokud člověk něco dělá nebo musí dělat, je dobré, když to dělá s láskou. Jsem v práci pro peníze nebo pro lidi? Asi je potřeba oboje, to ano. Ale budeme-li mít v srdci postoj znechucení nebo nadřazenosti už od začátku, pak se nám práce nijak dařit nebude. A spokojeni nebudeme už vůbec. Je to tak. Zažila jsem mnohé. Viděla jsem umírat děti v nemocnici, měla jsem noční služby i práci v zahraničí. Mohla jsem se setkat s VIP osobnostmi a cizinci v luxusním obchodě s módou. Zažila jsem módní přehlídky, pracovní i finanční posun nahoru. Stejně tak jsem zažila i velký pád dolů. Nahoru na výsluní se jde krásně. Pády dolů bývají bolestné.

Svůj život bych mohla porovnat jízdě na horské dráze nebo plavání ve vodě. Buď vám jde vše skvěle, nebo se potápíte. A často je to nahoru a zase dolů. Naše očekávání se nám ani za celý život nemusejí splnit, přesto můžeme být šťastní - pokud budeme všechny věci (i povinnosti, které máme) dělat s láskou. Něco můžeme změnit, něco se dá částečně ovlivnit, ale někdy to nejde. A tak, ať už se nacházíte nahoře nebo dole, ať už pracujete jako toaletářka, uklízečka nebo doktor práv, je to jedno. Pokud máte v srdci lásku a umíte se radovat z maličkostí, věřte, že Bůh vám ještě přidá ke spokojenosti mnohem víc, než jste čekali. Jen možná půjdete chvíli jinudy, než jste chtěli. Já se svých plánů nevzdala dobrovolně, chtěla jsem být průvodkyní v zahraničí někde v teple u moře. Ale najednou jsem v Čechách a už ani nebydlím v hlavním městě. Jsem doma s postiženou dcerou, o kterou se starám. Ale věřte mi, že to najednu dělám moc ráda a s láskou. Bůh změnil mé srdce a můj postoj k životu a já jsem konečně, po mnoha letech hledání, spokojená. Navzdory tomu, že už zřejmě nebudu nikdy pracovat v luxusním prostředí a nebudu cestovat po světě, jak jsem si kdysi přála. Je lepší žít s láskou v srdci, než mít navenek hodně a uvnitř být prázdný. Cítím, že jsem tam, kde mě Bůh chce mít, a takový pocit štěstí není na prodej.

Chce to jen žít - s láskou!