Rozhovor s Evou a Pavlem Dolejšími

Když se řekne "Eva a Pavel Dolejší", vybaví se většině z nás hned několik křesťanských beletristických knížek, které se čtou jedním dechem. Příběhy, v jejichž ději najdeme pravé přátelství, nezišťnou pomoc, krásnou přírodu; skrze které nejednou pocítíme Boží dotek a načerpáme velký kopec naděje.

K mé veliké radosti se mi podařilo spojit s autory, a oba byli ochotni odpovědět na mé všetečné otázky pro magazín Mařinka.cz. Výsledný rozhovor si můžete přečíst na následujících řádcích:

Všichni víme, že píšete beletristické knížky, ale čím jste (nebo jste kdy byli) v „normálním“ životě? Jaké máte zaměstnání?

Pavel: Stavbyvedoucí ekologických staveb

Eva: Sociální pracovnice

Kdy vás vlastně poprvé napadlo, že byste mohli napsat knihu? A koho z vás jako první? Nebo si vás ten nápad našel společně?

Napadlo to Pavla ještě v době hluboké totality a byla to kniha „Deset a jedno setkání“. Dlouho ležela „v šuplíku“, než po letech, již značně upravená, spatřila světlo světa.

Bavíte se o svých hrdinech i ve volném čase (třeba na procházce) – nebo jen ve vyhrazených chvílích pro tvorbu? Jak moc s vámi románové postavy žijí?

V době psaní jednotlivých knih jsme o nich mluvili neustále – v pracovním i volném čase. Dalo by se říci, že jsme rozpracovaným příběhem žili. Zvláštní bylo, že oběma nám nejvíce myšlenek přicházelo před spaním.

Se kterou postavou jste se nemohli rozloučit?

Pavel: S Pavlem Votrubou.

Eva: S Evangeline de La Fouré

A která fiktivní osoba z vašich knih je vám nejsympatičtější?

Pavel: Komisař Coleti

Eva: Honza Batelka

Které místo na zemi máte nejraději? Kam se rádi vracíte? (Jestli to není tajné)

Oba milujeme hory, především Vysoké Tatry a Malou Fatru.

Jaké je vaše největší přání?

Nechtěli bychom, aby to vyznělo jako duchovní fráze, ale pokud máme pravdivě odpovědět, tak skutečně to, abychom vítězně došli do cíle – Božího království a spolu s námi i naši milí a co nejvíce těch, kteří Boha dříve neznali.

S jakým cílem především jste psali své knihy? Podařilo se vám jej naplnit?

Naše touha vždycky byla napsat příběhy, které by obsahovaly evangelium v natolik poutavé formě, aby český nevěřící čtenář knihu neodložil hned, jakmile narazí na slovo „Bůh“. Netroufáme si posuzovat, nakolik se nám to podařilo, ale vždycky jsme měli velikou radost, když jsme slyšeli, že se knihy dostaly do sekulárního prostředí. 

Jaké je vaše nejoblíbenější místo v Bibli? A proč?

Pavel: Žalm 16:9-11* a kniha Zjevení.

( * Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.)

Eva: Nemohu říci, že bych měla nějaké nejoblíbenější místo. Bibli mám nesmírně ráda celou – Starý i Nový Zákon. Velice často v modlitbě děkuji za to, že Boží Slovo je „světlem pro mé nohy“ (Žalm 119: 105), že „To hlavní v něm je pravda“ (Žalm 119:160), a že „kam pronikne, tam vzchází světlo a nezkušení nabývají rozumnosti“ (Žalm 119:130). S velkou vděčností vyznávám, že „Hospodin je moje radost!“ (Žalm 104:34)

Kdy se vás osobně Bůh nejvíce v životě dotkl? Kdy jste nejvíc cítili jeho blízkost, jeho lásku?

Pavel: Nejvýraznější Boží blízkost se vším krásným, co s sebou přináší, jsem prožil nedávno – 3. června 2010, kdy jsem po vážné operaci cítil, jak z mého těla uniká život.

Eva: Během posledních deseti let jsme prožívali situace, o nichž se bez nadsázky dá říci, že byly děsivé. Několikrát, ve chvílích totálního fyzického i psychického vyčerpání, jsem cítila – v pravém slova smyslu cítila – příliv pokoje a síly. Tyto okamžiky, kdy jsem na vlastní kůži prožila, že skutečně existuje dar pokoje, nezávislého na situaci, a dar síly pro toho, kdo už žádnou nemá, patří k mým nejkrásnějším duchovním prožitkům.

Uvažujete do budoucna ještě o nějaké knize?

Ne. Knihy jsme nepsali jenom pro pobavení čtenářů, nýbrž i proto, že jsme chtěli něco sdělit. Leccos vzdáleného jsme s Bohem prožili my, o lecčems jsme slyšeli nebo četli a přišlo nám škoda si to nechat jenom pro sebe. Zároveň jsme se po dobu věnování se této činnosti – asi 13 let – modlili, aby nám Bůh srozumitelně ukázal, kdy skončit, aby nedošlo k opakování už řečeného. Ukázal nám to. Kniha „Stalo se“ byla poslední.

Děkuji manželům Dolejším za milý a upřímný rozhovor. Jste přesně takoví, jak jste na mě působili ze svých knížek - radostní, pokorní lidé s láskou k přírodě, a hlavně se zápalem pro Ježíše Krista a pro Boží království.

Jménem všech čtenářů vám děkuji za povzbuzení a posilu skrze vaše knížky, za světlo, které z nich vždy zářilo.

Kéž Vám Bůh žehná i v dalších dnech života v každé oblasti!