P. Pavel Hödl: Ježíš je neodolatelný

Jméno P. Pavla Hödla již z našich stránek můžete znát především díky poradně, kterou na Mařince vede. Abyste ho mohli poznat o něco lépe, požádala jsem ho o rozhovor, ve kterém by prozradil něco ze svého života. A protože souhlasil, můžete se nyní začíst do jeho odpovědí na mé všetečné otázky.

Vezměme to tedy od začátku. Vím o tobě, že nepocházíš z rodiny, která by tě vedla k Bohu od peřinky. Jak se to tedy stalo, že jsi Boha potkal?

Pán Ježíš si mě už dlouho předcházel. První okamžik byl ale křest. Druhý významný během dospívání, kdy jsem narazil na ty správné lidi. Klíčové pro mě bylo setkání s krásou katolické bohoslužby.

Pro hodně dětí a mladých je katolická bohoslužba nuda. Čím to, že tebe v tom věku tolik přitahovala?

Jako mladému kaplanovi, který přichází s mladými často do styku, se mi zdá, že je velký rozdíl mezi dětmi ve víře vychovanými, a těmi, kteří víru objeví teprve během dospívání. Ti první trpívají nudou, zdá se jim vše známé, pohrdají nejenom názory rodičů, ale i jejich hodnotami. Pro ty druhé se mše svatá jeví jako něco originálního. Kovářovic kobyla chodí bosa. To se ale dotýkám jen vývojově psychologické stránky. Objektivně, opravdu neznám nic tak pestrého a vzrušujícího, jako je rituální katolický svět. Žádná mše není stejná. Střídají se biblické texty, písně, oblečení, nálada, promluva, roční období. Ptáš se, proč mě liturgie tak přitahovala? Do kostela jsem svobodně vkročil o jedné adventní neděli, když mi bylo třináct let. Nerozuměl jsem ničemu, ale cítil jsem se dobře. Když se lidé ubírali ke svatému přijímání, zatoužil jsem jít taky. Ani nevím proč. Podotýkám, že mě nikdo nepoučil, že křesťané věří, že v tom kousku chleba se skrývá samotný Bůh. Babička mě upozornila, že se musím nejprve připravit. To se také stalo. Prorok Ozeáš říká ve Starém Zákoně: "Provázky lásky jsem tě přitahoval." Když jsem se stal ve čtrnácti ministrantem a stanul u oltáře, zakusil jsem, že je mi u něj dobře. Oltář mě přitahoval jako magnet. Jedním slovem, přitahovalo mě to nevyslovitelné. Na druhé straně nelze popřít, že mě zasáhla i samotná obřadní nádhera a vznešenost. P. Tomáš Halík to nedávno vyjádřil lapidárně: "Ona katolická církev je velice fotogenická." Neustále u mě rostla zvídavost. Žasl jsem, jak je celý ten bohoslužebný systém do nejmenšího detailu promyšlený. Neodbytně jsem pana faráře vyptával a on mi trpělivě odpovídal.

Myslíš si, že to bylo tím věkem, nebo že bys podobně "vzplanul" i později? Třeba nyní, ve třiceti letech?

Asi bych vzplanul znova. Odlišné by byly jen okolnosti. "Vybral jsem si tě od matčina lůna," říká prorok Jeremiáš. Ježíš je prostě neodolatelný.

To jsem přesně chtěla slyšet! Často slyším názor, že "kdybych se nepotkal s tím a tím člověkem, nestala se ta a ta událost, nikdy bych se k Bohu nepřiblížil". Osobně jsem ale přesvědčená, že kdybychom nevyužili jedno příležitosti, dostali bychom od Boha jinou. A pak případně další a další. Pro mě osobně je v tom veliká naděje, že Bůh má připraveno přijetí pro každého člověka. Pletu se?

Je to pravda. Na gymnáziu jsem osm let seděl v jedné lavici s jedním všestranně nadaným kamarádem. První otázkou, kterou mi tehdy v primě položil, mě zaskočil: "Věříš v Boha?" Mluvil o náboženství i o kostela jako něčem zcela normálním. Právě díky němu jsem popošel kus své duchovní cesty, udělal první krůčky, on mě pozval do "nábožka". Velmi mě mrzelo, že se po maturitě se s katolickou vírou rozešel. Nepochybuji, že si k němu Pán zase prorazí cestu. Že by ta zbožná předehra a mladická horlivost byla jedním dlouhým omylem? "Provázky lásky jsem tě přitahoval."

Vraťme se tedy k tvé cestě. Už jsi zmínil, že jsi vystudoval gymnázium. Co bylo dál? Jaké byly tvé představy o životě dejme tomu v těch 13 letech a jak se změnily do maturity?

Osmileté gymnázium v Uherském Brodě bylo přání rodičů. Viděli v této škole záruku hodnotného vzdělání. Dnes jsem za tu volbu vděčný, i když začátky nebyly snadné. Setkal jsem se tam s výbornými profesory. Jeden z nich - opravdový pedagogický talent - si povšimnul, že několik studentů ze třídy rádi diskutují o filozofických otázkách. "Co kdybychom si založili filozofický kroužek," navrhnul. Četli jsme klasické pasáže antických i moderních filozofů, formulovali vlastní názory a chystali si pro ostatní kolegy referáty. Zkrátka, bezvadné. Přesně, co jsme potřebovali. Chtěl jsem se oddat filozofii. Také mě přitahovaly románské jazyky. Když jsem se rozhodl jít do kněžského semináře, přestal jsem snít. Jelikož je filozofie povinnou součástí vzdělávání nastávajících kněží, neskončil jsem zase tak daleko.

To rozhodnutí pro kněžství přišlo kdy?

Nepochybně šlo o dlouhodobý proces. Mohu teď trochu zažertovat? 

Žertování je vítáno.

I na adresu mého nadřízeného? 

Neprozradím mu to.

Dobře. Chodíval jsem na pravidelné poutě za nová kněžská povolání na Velehrad, ale také na kněžská svěcení v olomoucké katedrále. Pan arcibiskup je skvělý katecheta. Závěrem mše svaté se vždy obrací k zástupům ministrantů. Vzpomínám si, že jednou řekl: "Milí hoši, dnes jste byli svědky svěcení nových kněží. Ale kdo ví, třeba i vy zaslechnete ten tichý hlas v srdci, který volá: Pojď za mnou." V tu chvíli ve mně něco hrklo. Pane Ježíši, já bych ten hlas tak rád slyšel. A ono pořád nic. Žádné hlasy ze záhrobí, žádná zjevení o půlnoci, jenom neodbytná touha: Já bych tak chtěl být knězem; jenomže nejsem povolán. Až když jsem byl v prvním ročníku kněžského semináře, tzv. konviktu, vysvětlil mi kněz, jak se to s tím hlasem má. Pochopil jsem, že je to právě ta obyčejná-neobyčejná touha patřit Pánu. Kde by se to jinak v našem srdci vzalo? Když jsem se pak poohlédl do své minulosti, bylo mi zřejmé, že všechny cesty ukazují jediným směrem. Ty schopnosti, které mi Pán Bůh dal do vínku, přesně odpovídají službě, do níž jsem byl postaven. Bohu díky!

Souhlasím. Nevím, jestli se to sem hodí, ale jednou jsem o tobě řekla, že "Pavel, to je kněžství na pochodu". Snad tě to neurazí.

No, kdybys byla řekla "kněžství na odchodu", to už bych ti ani ruku nepodal. "Na pochodu" beru.

Dovolím si přeskočit léta přípravy na kněžství a přeskočím rovnou ke svěcení. Naše společná známá Jana má moc ráda "pocity", dnes se ale výjimečně i já zeptám - Jaký to byl pocit, když jsi při kněžském svěcení ležel před oltářem? (Pozn.: jedná se o tzv. prostraci, která je výrazem naprostého odevzdání se Bohu.)

Bylo to krásné. Teď opět zažertuji: leželi jsme na historickém koberci se znakem naší arcidiecéze, který byl plný historického prachu.

Když jsem byl svěcen na jáhna (rok 2005), procítil jsem to ještě více. Abych umožnil našim čtenářům představu, zatímco svěcenci leží tváří k zemi na znamení naprosté odevzdanosti, celé shromáždění věřících zpívá litanie ke všem svatým. Byl to omračující zážitek. Snažil jsem se také zpívat: "oroduj za nás, oroduj za nás." Ale zpívej tváří k zemi! Nejde to... V tu chvíli mi ale došlo: Proč se namáháš? Vždyť okolo tebe hřmí celá velehradská bazilika. Zdi se úplně otřásají. Jako když se žene stádo koní nebo bojovníků. To jsou tvoji bratři a sestry, křesťané, kteří tě nadnášejí jako lodičku na vodě. Oddal jsem se jejich modlitbám. Bylo to nádherné, uvědomit si, že do této svaté služby nejdu sám.

"Co je bez chvění, není pevné," říká P. Tomáš Halík. Zachvělo se tvé rozhodnutí před přijetím svěcení, nebo jsi měl jasno bez výhrad?

Ani jednou se nezachvělo. Třeba mě to ještě čeká. Někteří kolegové tvrdí, že to ani nemusí přijít. Moje cesta ke kněžství neměla vážné překážky.

Tvoje rodina z toho ale nadšená nebyla, pokud vím. Představy tvých rodičů o synovi právníkovi nebo jiném významném postavení asi kněžství příliš nesplňovalo. Jak tvé rozhodnutí přijali?

Neříkáš to přesně. Rodiče byli sice zaskočeni, když jsem si podával přihlášku do semináře, ale nikdy mi to nerozmlouvali. Maminka vždy prohlašovala: "Důležité je, abys byl šťastný." Když mě pak vídávala jako ministranta a posléze kněze u oltáře, slzy smutku vystřídaly slzy vděčnosti (a rodičovské pýchy).

Tak to je skvělé. Já mám totiž takovou zvláštní úctu k matkám kněží. Nevím, kde se to bere, ale maminka kněze je pro mě úctyhodnou osobou. Je mi smutno, když se příliš často setkávám s věřícími rodiči, kteří se celé roky modlí za kněžská a řeholní povolání, ale když přijde jejich dítě, že chce svůj život dát do služby Bohu, brání mu v tom.

Děkuji svým rodičům za pochopení a podporu, kterou mě doposud obklopují. Pocházím z moravského Slovácka, kde matka kněze je opravdu úctyhodný pojem a kněz sám váženou osobností. Co nám to ale pomůže k Božímu království? Budeme-li si na svém dobrém bydle zakládat, tak "nás nevěstky a celníci předběhnou do Božího království", jak o tom svědčí evangelista Matouš.

To máš jistě pravdu. Chtěla jsem jen naznačit, že rodiče většinou argumentují tím, že pro své děti chtějí jen to dobré - ale často je to „dobré podle našich představ“. Stavějí se do pozice, že oni přece nejlépe vědí, co je pro jejich děti dobré, ať je dětem pět nebo dvacet pět a nebo padesát.

S tím souhlasím. Jde o jistých druh sobectví.

Nyní tedy pomalu končíš svá studia v Římě. Proč jde český kněz studovat do Říma?

Studia jsou nedílnou součástí života každého kněze. Zesnulý papež Jan Pavel II. mluvíval o tzv. "trvalé intelektuální formaci kněží". Nejde jenom o postgraduální programy, ale vůbec o ochotu obyčejných kněží se samostatně vzdělávat. Díky tomu neztratí kontakt se skutečným světem, získají spoustu užitečných podnětů ke své službě a taky - to bych zdůraznil - sami se budou rozvíjet ve zralé osobnosti. Mně bylo umožněno navázat na má základní římská studia licenčním programem v oboru liturgiky. Už teď usilovně přemýšlím, jak nabyté znalosti a dovednosti využít ku prospěchu věřících. Proto zvlášť nestojím o nějakou vysokoškolskou kariéru. V obyčejných farnostech lidé potřebují, aby je někdo uvedl do katolické bohoslužby, aby je naučil dívat se okolo, dešifrovat řeč symbolů a inhalovat posvátno. A zase jsme u té "kostelní nudy", s níž dnešní katolíci zápolí. To je mě pro velká výzva.

Předběhl jsi mě - právě jsem se chtěla zeptat na to, co vidíš jako svůj největší kněžský úkol.

Dobře, budu trochu konkrétnější. Od července bych měl být ustanoven do farnosti, skončí má bezstarostná kaplanská léta. Chtěl bych ve své farnosti vytvořit něco jako liturgickou radu. Vtáhnout lidi do toho, co se v kostele koná, aby pochopili, že to není jen otázka kněze. Poslední dobou se živě diskutuje například nad tím, zda by v mnoha kostelech nebylo žádoucí vrátit se ke slavení mše svaté na původních oltářích. Dále bych chtěl více zdůraznit význam knihy evangelií při farní bohoslužbě. Nejspíš časem nabídnu i kázání na pokračování, která by vysvětlovala mešní obřad. Dále bych chtěl věnovat zvláštní pozornost slavení svaté zpovědi, aby byla pro věřící opravdovým setkáním s milosrdným nebeským Otcem a Církví jako matkou. V neposlední řadě vážně přemýšlím o založení internetových stránek, které by se věnovaly právě bohoslužebné praxi. Nejméně informovanou skupinou jsou mladí rodiče. To je tedy moje přední "cílová skupina".

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tvoje kázání o liturgii jsou opravdu požehnaným slovem pro věřící, bohužel - jako i jiná kázání - jdou u mnoha lidí jedním uchem dovnitř a druhým ven. Máš nějaký recept na to, jak povzbudit věřící k větší opravdovosti víry a tím i zájmu o jakousi čistotu liturgie?

Jde o dlouhodobou léčebnou kúru, než o jednorázový recept. Je třeba začít od prožívání obyčejného křesťanského života. Druhý vatikánský koncil (1962-1965), který ovlivnil zásadním způsobem dnešní církev říká: "Liturgie je vrcholem a pramenem celého života církve." Tedy musíme začít od obyčejného života, kde se chováme podle desatera a vedeme své děti ke slušnosti. Pak bude nedělní mše svatá vyústěním a vrcholem, ale také pramenem síly do dalšího obyčejných povinností. Neexistují dva oddělené světy: kostel a moje rodina. Pokud se tohle nám podaří začlenit do svého života, máme napůl vyhráno. Dále je dobré investovat do přípravy na mši. Ta má začínat už doma. Např. tím, že si v sobotu večer přečtu nedělní biblické úryvky. To, co pak při mši uslyším, mi pak bude známější.

Jsem moc ráda, že jsi přijal naši nabídku stát se "rádcem" v duchovní poradně na Mařince. Zajímá mě tedy, jak se díváš na internet z pohledu křesťana. Od řady věřících lidí slyším, že křesťan by se měl internetu vyhnout.

Bije se ve mně Dr. Jekyll a pan Hyde, zpovědník a kazatel. Jako zpovědník mohu potvrdit, jakou neplechu internet působí ve vztahové oblasti, jako kazatel chápu, jaký nedozírný prostor se nabízí ke hlásání evangelia. Osobní rozhovor a setkání však nic nenahradí. 

Benedikt XVI. vážně mluví o tom, že je třeba "evangelizovat" internet. Našim čtenářům nabízím odkaz na zajímavý článek z vatikánského rozhlasu.

V tom smyslu právě oponuji těm výše zmíněným odpůrcům. Myslím, že jako máme být solí země, měli bychom tento úkol přijmout i v oblasti internetu.

Správně. Proto ti, effatho, děkuji, že se na tom podílíš. Kvalitní internetové stránky pomáhají lidem, kteří tráví spoustu času doma, např. maminkám na mateřské dovolené, nebo, budeš se možná divit, starším osobám po šedesátce. Ony totiž dokážou už počítač ovládat a hledají něco, co je pohladí na duši. Mařinka jim poskytuje určitou alternativu.

Je toho určitě ještě spousta, o čem bychom si mohli povídat a co by zajímalo i naše čtenáře. Čas je ale neúprosný a my musíme končit. Na závěr bych ti ale ráda dala příležitost říct našim čtenářům něco, co ti třeba leží na srdci a mé otázky k tomu nezamířily.

Děkuji za důvěru, kterou mi váš magazín poskytuje. Athénský filozof Sokrates své spoluobčany trýznil únavnými otázkami, aby se přiblížil k pravdě. Kéž i naši čtenáři najdou odvahu pojmenovat, co je zneklidňuje, a zeptat se na to.

A my děkujeme za tvoji podporu i za to, že ses rozhodl k našemu dílu také svým způsobem přiložit ruku. Za celou Mařinku ti přeji, aby se tvé představy o kněžské službě povedlo naplnit.