Oběd v bufetu

Procházela se po ulicích velkoměsta. Byla právě pauza na oběd. Zahlédla svůj odraz ve skle výlohy a usmála se na sebe. Ano, daří se mi moc pěkně, pomyslela si. Mám skvělou práci, cítím se báječně v mém novém kostýmku, žiji v centru dění – zkrátka, nemám na co si stěžovat. Já vím, možná byla trochu neskromná, ale to víte, mládí...

Rozhlédla se, kam by mohla dneska zajít na oběd. O dvoje dveře dál zahlédla ošklivý bufet druhé kategorie. No fuj, tam by mě to tedy nelákalo.
V duchu však zaslechla tichý hlas: Ani kdybych to po tobě chtěl?
Zarazila se. Bože, zkoušíš mě? Myslíš, že jsem namyšlená?
Místo odpovědi vnímala jen stále to stejné silné nutkání zajít do toho umaštěného bufetu a dát si tam jídlo. No dobrá, pomyslela si, já ti dokážu, že se neštítím ničeho, když to po mně chceš ty. Ó, jak se mýlila ve svém úsudku o Božích motivech! Ale to poznala až mnohem později.

Dveře při otevření šeredně zaskřípaly a ona okamžitě cítila, že sem v tom pěkném kostýmku nepatří. Skoro jako by jí oči ostatních říkali, co tu ona vůbec pohledává. Ale teď už se nemohla vrátit. Slíbila to přece. Rozhodla se okolní svět ignorovat, popadla tác a z nápisů na zadní stěně si snažila vybrat nějaké jídlo. Za chvilku stála i s obědem u kasy a zaplatila směšně nízkou cenu. Aspoň ušetřím, pomyslela si se smíchem.

Rozhlédla se po místnosti. Kam se posadit? U stěny jedlo mlčky svůj příděl několik jednotlivců rozstrkaných do všech koutů. Dva dlouhé stoly uprostřed zely prázdnotou. U toho třetího se nakláněl nad jídlem nějaký velmi špinavý vrásčitý stařec. Určitě bezdomovec. No, nebudu nikomu překážet, rozhodla se pro jeden z volných stolů.
Opět však pocítila nutkání zasednout k tomu třetímu stolu. Hm, nešlo jí to do hlavy, co tím vším Bůh sleduje. Obvykle nevnímala tak jasné vedení ohledně nepodstatných maličkostí. Ale co, najím se na stojáka u stolu s bezdomovcem. Ostatně, proč ne.

Během jídla chtě nechtě pozorovala svého spolustolovníka. Obličej měl vrásčitý jako brázdy na poli, navíc plný ošklivých boláků. Oči klopil do talíře, jako by se měl hanbou propadnout za to, že vůbec je, že žije a existuje. Bylo jí ho líto. Napadlo jí, jak moc ho asi Bůh miluje, a jakou cenu má pro svého Stvořitele. Ale on to neví. Vůbec netuší, co k němu cítí za lásku a že přijímá každého člověka bez výhrad. Jen tu stojí a stydí se před lidmi i sám před sebou. Ach Bože, jak mu to jen říct? Bylo jí jasné, že každé nevhodně zvolené slovo by vyznělo jako klišé. Teď už chápala, proč jí sem Bůh poslal – aby povzbudila tohoto člověka. Po zbytek oběda se v duchu modlila, aby jí Bůh vložil do úst správná slova, a aby připravil srdce bezdomovce, aby k němu mohla Boží láska proniknout.

Když spolkla poslední sousto, nadechla se a oslovila ho.
„Pane, nezlobte se, ale musím vám něco říct.“
Bezdomovec vystrašeně zvedl zrak a hned ho zase sklopil. Měla pocit, že musí křičet, aby k němu její hlas dolehl, přestože stála jen metr a půl daleko.

„Víte, váš život má pořád ještě smysl. A vy máte velikou hodnotu jako člověk.“
Poprvé na ní pohlédl, aniž by uhnul očima. Potřásl hlavou a po tváři se mu začala kutálet slza.
Neohrabaně si ji utřel hřbetem ruky, aby se hned v zápětí vykutálela druhá.
„Jak jste to mohla říct?“ ptal se užasle.
Nakrčila obočí, protože nepochopila jeho otázku.
Muž za chvíli doplnil: „Jak jste mohla vědět, že...“ zbytek věty zůstal viset ve vzduchu.

Pomyslela si – já ne, ale Bůh to věděl. On zná váš celý příběh, vaše zoufalství i vaši hanbu. Nahlas ale neřekla nic. V srdci jen vnímala ujištění, že předala zprávu celou, a dál už je to na Bohu.

Rozloučila se, uklidila po sobě tác a vyšla ven do rušných ulic. Toho muže vícekrát nepotkala – netušila, jestli chtěl třeba spáchat sebevraždu nebo trpěl dlouhodobými depresemi, co prožil ani co ho spoutávalo. Jeho příběh pokračoval dál, jinou cestou. Mockrát si na něj ale ještě vzpomněla a modlila se za něj.

Cestou zpátky do práce jí přetékalo srdce vděčností. Děkuji ti, Bože, že se zajímáš o každého člověka. Že nás máš tak moc rád. Že můžeme být součástí tvého velkého příběhu.
Pak si s odlehčením povzdechla. Ano, dneska jsem dostala lekci. Ale úplně o něčem jiném, než jsem čekala.