Moudrost nade vše?

Představte si, že jste potkali kouzelného dědečka, který vám může splnit jedno jediné přání. Jaký dar byste žádali? Možná radost, lásku, štěstí, bohatství nebo zdraví?
My, co známe příběh Šalamouna, víme, jaká byla jeho volba, a je nám to tedy jasné. V moudrosti se skrývají všechny ostatní poklady. Ale je tomu opravdu tak?

Už odmalička jsem si myslela, že ano. Proto jsem věděla, že mám Boha žádat o Jeho moudrost ve svém životě. Přesto byly věci, které jsem si třeba občas přála víc. Tak třeba naše sousedka byla moc smutná, když jí umřel manžel. Tou dobou bych se za moudrost modlila jen tak z povinnosti. Zato jsem vložila celé srdce do přímluv za novou sílu a radost pro naši sousedku. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, co si přeju nejvíc, asi bych odvětila, že schopnost potěšit smutné lidi.

Tehdy mi byly teprve čtyři roky, a přesto jsem cítila skoro stud za to, že ta moudrost není pro mě tím nejdůležitějším. Vždyť je to přeci v Bibli napsané tak jasně. Proč ale mé srdce hoří mnohem víc pro jiné věci? Je to snad hřích? Nebo jsem ještě nepronikla do tajů Boží moudrosti natolik, aby mě uchvátila stejně, jako kdysi Šalamouna? Rozumějte, já jsem toužila po Boží moudrosti. Lidé, kteří jí byli obklopeni, mi vždycky přišli úžasní a přitažliví, ráda jsem byla v jejich blízkosti. Ale stále jsem v nitru bojovala s prioritami, protože se mi před moudrost dostávaly ještě jiné položky.

Teprve v dospělosti jsem na to asi konečně přišla. Můj názor, že „moudrost je nade vše“, byl prostě zkratkovitý. Uvědomila jsem si, proč vlastně Šalamoun žádal moudrost. Měl být přece králem. A ani sebelepší osobnost nemůže dobře vládnout lidu, pokud mu chybí nadhled, prozřetelnost, schopnost vidět „za roh“ a přijít věcem na kloub. Pro Šalamouna byla tedy moudrost prostředkem k naplnění Boží vůle. Potřeboval Boží moudrost proto, aby byl dobrým králem, za kterého jej Bůh povolal.

Aha, konečně mi svitlo. Není nic špatného na tom, když prosím Boha, aby mě obdařil schopností utěšovat lidi zkroušené v srdci. Možná je to moje povolání. Možná proto v mém srdci byla vždy touha po tom, abych předávala naději, rozdmýchávala oheň a nadšení pro Boha, abych povzbuzovala a pomáhala. Třeba to tak Bůh chtěl. Takovou mi dal povahu, protože se mnou měl určitý záměr. Proto Boha tolik potěšila Šalamounova volba – že totiž nemyslel na sebe, ale na lid, kterému měl sloužit. A proto jej potěší moje volba, i když je rozdílná od Šalamounova příběhu.

A tak vás směle povzbuzuji: maminky mohou prosit o sílu a trpělivost. Manželky o porozumění svým manželům. Zdravotníci o moudrost a pohotovost při léčení pacientů. Misionáři o schopnost navázat vztahy i s naprosto odlišnými lidmi. Služebníci ve chvále, aby měli čistý libozvučný hlas a aby dokázali povzbudit celé shromáždění k sebevydání a chvále našemu Bohu. Proroci o to, aby dobře slyšeli a rozeznávali, co jim Bůh říká. A tak dále.

Protože to je to nejlepší přání každého z nás. Pak společně naplníme Boží vůli tady na zemi, jak se ostatně modlíme už modlitbě Páně. A právě to Bůh ocení. Když nebudeme myslet sami na sebe, ale naopak pro nás bude podstatné, abychom co nejlépe sloužili lidem kolem sebe – každý právě v tom obdarování, které nám Bůh vložil do srdce.

Nakonec si říkám, možná i v tom je Boží moudrost.