Miluje mě!

Také se občas díváte na pohádky spolu s dětmi? Já ano. A některé momenty jsou opravdu kouzelné. Tak například, v jednom dětském kresleném filmu se po vyznání lásky mladá sobí samička roztančí radostí a volá: "Miluje mě! On mě miluje!" Když jsem tu scénu viděla poprvé, něco mi to připomnělo.

Už jako malá holka jsem se někdy cítila během pokání provinile. Jak jsem tak vyznávala Bohu své hříchy, odkrývala se moje špína a neschopnost jednat vždy správně. Sice jsem se toho všeho haraburdí potřebovala zbavit, ale zároveň jsem se před Bohem tak trochu styděla. Čekala jsem, že mi pěkně vyčiní, nebo aspoň dá najevo svoji nadřazenost. Místo toho jsem ale vždy pocítila v srdci jeho lásku a bezpodmínečné přijetí.

Později, na konci puberty, jsem nějak na té cestě života zbloudila hodně daleko a nedokázala se hned tak vrátit zpátky. Tehdy se na mojí duši toho haraburdí nalepilo nějak víc než dřív. Nikdy bych to ošklivé období nevrátila. Ale jedno vím jistě. Když jsem se konečně našla zpátky na své cestě za Bohem, pocítila jsem tolik lásky od mého Vykupitele, jako asi nikdy předtím ani potom v životě. Stále dokola jsem z různých stran a různými způsoby dostávala ujištění o tom, že jsem milovaná Boží dcera, doslova jsem se topila v Boží lásce. Pokud jsem někdy pochybovala o existenci Toho, ve kterého jsem věřila odmalička, po této zkušenosti už nemohu více váhat. Jednalo se o tak silný osobní zážitek, že je pro mě skutečnější než jakýkoliv vědecký objev a pevnější než skála.

A jak je tomu v mém vztahu s Bohem dnes? Víte, teď už třeba nevyvádím hlouposti, jakých jsem se dopouštěla na prahu dospělosti. Ale zase řeším jiné potíže. Častěji jsem unavená, vyčerpaná, svou náladu nemám vždy pod kontrolou, domácnost také nevedu vzorově, na děti někdy křičím víc, než bych musela... Přesto vím, že se nemusím bát o Boží lásku. Samozřejmě, že se snažím změnit se k lepšímu, a Bůh mi v tom opravdu pomáhá. Ale není to podmínkou jeho lásky ke mně. Naopak. Právě proto, že mi dává svou lásku najevo, mám novou chuť na sobě pracovat.

Na závěr ještě napíšu takovou malou zkušenost asi před půl rokem. Byla jsem právě taková vyčerpaná, rozmrzelá a unavená, takže je jasné, že jsem v tomto stavu příliš radosti kolem sebe nešířila. Tehdy jsem se v neděli vydala na shromáždění. Během chval jsem Bohu vyznávala, že se chci chovat lépe, ale že to nedokážu, a jak je mi to líto. Hádejte, co se stalo. Jak jsem zpívala oslavné písně Bohu, On vlil do mého srdce radost, lásku, novou sílu, doslova mě ponořil do svého láskyplného náručí. Nikdy na to nezapomenu. Místo, aby mi vyčítal, dal mi to, co jsem tolik potřebovala. Novou naději a radost do srdce. S takovou se pak člověk snadněji chová lépe, ani to nestojí tolik úsilí. Navíc jsem se tak znovu přesvědčila, že Bohu na mně záleží. Že mě má rád. Že to se mnou myslí dobře. Že mi rozumí a chce mi pomoct. Odcházela jsem tehdy s vědomím, že já jsem sice Bohu zpívala písničku, ale On mně také. Jeho píseň nebyla sice slyšet nahlas, ale v srdci, v srdci mě změnila.

Kéž nás Bůh denně naplňuje novou radostí, silou a láskou.