Marie Svatošová: Snažím se být k dispozici

Jméno MUDr. Marie Svatošové je neodmyslitelně spojeno s hospicovým hnutím v České republice, můžete ji ale znát také jako spisovatelku díky celé řadě jejích knížek. Její hlas jste mohli svého času také pravidelně slýchat z vln Českého rozhlasu. Protože si paní doktorky Svatošové velmi vážím, moc mě potěšilo, když zareagovala kladně na moji prosbu o rozhovor pro Mařinku.

Paní doktorko, můžete nám, prosím, říci něco o svém životě? V jaké jste se narodila rodině, jaké bylo vaše dětství a dospívání, cesta k Bohu...

Narodila jsem se v roce 1942 jako prvorozená ze tří sourozenců. Nikoliv v porodnici, ale doma, ve venkovské jednotřídní škole, kde byl tatínek řídícím učitelem. Rodina byla tradičně katolická, praktikující, rodiče nás statečně i v oněch neblaze proslulých padesátých letech posílali na náboženství, přestože s tím měl tatínek, vzhledem ke svému povolání, hodně nepříjemností. O práci však nikdy nepřišel, protože na jednotřídku se žádný z jeho kolegů s lepším kádrovým materiálem nikdy netlačil. Zpětně si uvědomuji, a jsem za to tatínkovi vděčná, že mi dal názorný příklad, jak si zachovat rovnou páteř a čistý štít. Ono je to vlastně celé o prioritách. I já jsem se musela jednoho dne rozhodnout, jestli budu dělat v medicíně kariéru anebo se spokojím se závodní ordinací, o kterou ambiciózní kolegové nestáli, kde se však v klidu dala dělat solidní medicína a člověk si mohl uchovat víru, nemusel se s ní skrývat. A taky nemusel být členem žádné politické strany, mohl si uhájit uprostřed vnější nesvobody, tolik cennou svobodu vnitřní.

První velká rána mě potkala v mých 32 letech, kdy se mi v autě zabila o rok mladší sestra. S odstupem 35 let mi už je naprosto jasné, že to byl klíčový okamžik v mém životě. Přes všechno těžké a bolestné měla i tato „mince“ svůj rub a líc. Bez této zkušenosti bych ve víře a v duchovním životě s největší pravděpodobností zůstala na povrchu a neměla motiv zajet na hlubinu. Můj život by se odvíjel určitě jinak, než se odvíjel po tomto zásahu Prozřetelnosti. Rozhodně by byl plošší, povrchnější, méně plodný a tudíž i méně radostný. Čím víc se blížím k závěru svého pozemského života, tím víc si uvědomuji, že všechny ztráty v něm utrpěné jsou pouze dočasné, a jak obrovským darem je křesťanská naděje, ono radostné očekávání plného, věčného života.

Proč jste se rozhodla pro studium medicíny?

Od raného dětství mi bylo jasné, že mám být zdravotní sestrou. Neměla jsem v tom nejmenší pochybnost, ale rodičům se to nelíbilo. Byla jsem extrémně hubené dítě a báli se, že na to fyzicky nestačím. Soudruh ředitel naší osmiletky se o mě určitě nebál, ale využil příležitost k pomstě za tu tvrdohlavost, s níž nás rodiče každoročně přihlašovali na náboženství. Když všem dětem přicházely pozvánky k přijímacím pohovorům na střední školy a mně pořád nic, začala jsem se pídit, co v tom vězí. Bylo to mé první setkání se světskou mocí: „Tobě jsem tu přihlášku ani neodeslal, protože na tu zdrávku tělesně a duševně nestačíš.“ Tak jsem si rok počkala, snad i pár dkg přibrala, a pak se to podařilo. Během studia a zejména praxí v nemocnici ve mně uzrávala touha studovat dál a po roce práce sestry jsem se do studia pustila.

Jaký byl Váš život v „předlistopadovém režimu“?

Jak už jsem se zmínila, kličkovala jsem v tom stejně jako mnoho jiných, kteří taky nechtěli ohnout hřbet a na vnitřní svobodě jim záleželo víc než na kariéře. Trochu mi je líto, když občas slyším dnešní mladé lidi házet do jednoho pytle a šmahem odsuzovat celou naši generaci. Na hodnocení je ještě příliš krátká doba a těžko srovnávat nesrovnatelné. Mladí se dnes běžně pohybují na internetu, mají přístup k informacím, mají téměř neomezené prostředky. My jsme dlouho do noci opisovali kvalitní knížky přes deset kopíráků, s rizikem, že nás chytí a zavřou, jsme šířili samizdaty. Objektivní zpravodajství rádia Svobodná Evropa rušily výkonné rušičky a nepřestávali jsme doufat, že totalitní režim jednou skončit musí. V těchto podmínkách nebylo snadné uhájit si vnitřní svobodu, ale někdy si říkám, že to je v dnešní konzumní společnosti pro mnoho lidí ještě těžší než tehdy.

Máte nějaký výrazný životní vzor?

Mám. Byl a stále jím je P. MUDr. Ladislav Kubíček, lékař a kněz, který se mne ujal v životní krizi. Tehdy se nakumulovalo víc věcí – smrt sestry, krize po pěti letech bezdětného v manželství, hrozba ztráty střechy nad hlavou atd. Byl to právě on, kdo mi pomohl ve zdánlivě beznadějné situaci se zorientovat a zajet na hlubinu. Že mi nepřišel do cesty náhodou, o tom nepochybuji ani náhodou. Jako můj stálý zpovědník a duchovní rádce o mne pečoval plných 28 roků. Co to pro mne a pro mnoho dalších lidí, kterým se věnoval, znamenalo, jsem se pokusila zachytit v knize „Až k prolití krve“. Díky zpětné vazbě čtenářů vidím, že blahodárně působí dodnes, přestože ho dva mladíci 11. září 2004 zavraždili.

Kdy jste začala vnímat potřebnost hospicové péče v naší zemi?

Ke konci totality vyšel v samizdatovém časopise Salus článek o slavném londýnském St. Christophers hospici. A protože jsem se jako praktická lékařka často setkávala s rodinami, které by rády svým blízkým v závěru života dosloužily, ale z nějakého důvodu na to samy nestačily, hospic se mi jevil jako optimální řešení. V té době měl však stát ve zdravotnictví monopol a nepadalo v úvahu do něčeho takového se tu pustit. A s příchodem demokracie mi přibyl ještě jeden velmi silný motiv. Uvědomovala jsem si, že jednoho dne si může „většina“ demokraticky odhlasovat zákon o beztrestnosti eutanazie. Tato hrozba mi nedávala spát. Cítila jsem potřebu včas se na takovou situaci připravit a nabídnout lidem jinou alternativu. Místo zabíjení kvalitní paliativní léčbu a péči.

Jaké byly začátky - s jakými problémy jste se musela potýkat, kde vás třeba naopak překvapila podpora ap., než se podařilo založit první hospic u nás?

Ihned po revoluci jsem opustila svoji ordinaci a přešla do Charity. Začít domácí formou hospicové péče bylo nejjednodušší, tak jsme začali s ní. Po nějakém čase se však ukázalo, že domácí péče je sice v mnoha případech to nejlepší pro nemocného, ale v mnoha případech nestačí a nemocný stejně skončí někde za bílou plentou v nemocnici. Protože bydlím v Praze, chtěla jsem budovat první hospic v Praze. Jenže jsem v milionovém městě nenašla dost lidí, kteří by se mnou do toho šli. A bez správně motivovaných, obětavých a patřičně vzdělaných lidí provozovat hospic není možné. Nakonec jsem je našla ve východních Čechách, odkud pocházím. Proto je první český hospic, Hospic Anežky České, umístěn tak excentricky, až u polských hranic, poblíž Náchoda.

Jak jste spokojena s vývojem hospiců u nás?

Lůžkových hospiců máme v současné době v Čechách a na Moravě čtrnáct a už jen ve třech krajích hospic není: v libereckém, karlovarském a na Vysočině. Ale i tam jsou určité aktivity a tudíž i naděje, že hospic jednou mít budou. Horší je to s rozvojem domácí hospicové péče. Konečně se nám ji podařilo prosadit do zákona a máme i lidi, ochotné v domácnostech u umírajících sloužit, leckde máme i dobře vybavené půjčovny pomůcek, a přesto se nám tato nejpotřebnější a pacientem nejžádanější forma hospicové péče nerozvíjí. Blokují ji zdravotní pojišťovny tím, že s poskytovateli, ač splňují personální i věcné vybavení a mají registraci, zásadně neuzavírají smlouvy. Tvrdí, že tato péče je dostatečně zajištěna stávajícími agenturami domácí péče a vůbec nechápou, že jde o jinou odbornost. Paliativní medicína, na které hospicová péče stojí, je dnes ve světě samostatný uznávaný obor. I u nás z ní už mohou lékaři atestovat. Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče v té věci jedná na nejvyšší úrovni, její zástupci se už „propasírovali“ k několika ministrům, k poslancům, senátorům, momentálně usilují o přijetí u generálního ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny…. Z většiny jednání si přinášejí nadějné sliby, ale skutek utek. Pak do toho přijdou volby, výměna křesel a začínáme od začátku. Ale nevzdáme to!

Co v současné době české hospicové hnutí nejvíce potřebuje?

Stabilizovat lůžkové hospice po finanční stránce. Tomu by měla napomoci novela příslušného zákona, pokud projde. Rozvinout domácí hospicovou péči, ve světě běžnou. Z naší strany jsme udělali, co jsme mohli, teď jsou na řadě zdravotní pojišťovny. Ty pojišťovny, jimž povinně odvádíme pojistné a nemůžeme mluvit do toho, jak s našimi penězi naloží. Já to chápu jako hrubou chybu v systému. Sice je u nás zdravotních pojišťoven několik, ale ty si vzájemně nekonkurují. Když se všechny dohodnou, že domácí hospicovou péči s žádným poskytovatelem nenasmlouvají, protože to není potřeba, tak jakápak je to konkurence? Ale je tu ještě jedna šance: osobní zkušenost někoho z mocných s pokročilou rakovinou ve vlastní rodině. A pohled na věc se ze dne na den změní. Zažili jsme to už víckrát.

Co v současné době potřebuje Marie Svatošová?

Prožít zbytek života co nejsmysluplněji.

Jak jste se dostala k psaní knížek?

První dvě byly o hospicích. Ten pojem tu byl nový, bylo nutno jej vysvětlit. Brzy jsem pochopila, že vysvětlovat ho všem ústně, jednotlivě a osobně, není v mých silách. Tak jsem to napsala. O některé další knížky mě požádalo Karmelitánské nakladatelství a po násilné smrti P. MUDr. Ladislava Kubíčka mi bylo jasné, že je mou povinností postarat se o zachování jeho odkazu. Jsem šťastná, že jsem to stihla a že to slouží. Zpětná vazba od vděčných čtenářů je obrovská a mám z ní radost. A v poslední době zase cítím potřebu aspoň trochu sdílet svůj duchovní život s ostatními, proto jsem ve své poslední knížce „Normální je věřit“ nechala čtenáře trochu hlouběji nahlédnout do vlastní duše. S kůží na trh jdu i v další knížce, která na ni navazuje a už se kdesi tiskne. Bude mít název „Tykadlem víry“.

Je téma, o kterém byste ráda psala, ale zatím k tomu nedošlo?

Já to mám jinak. Nic neplánuji, nic nevymýšlím, ale snažím se být k dispozici. Když přijde inspirace, sednu a píšu.

A jaké jsou vaše plány do budoucna mimo literaturu?

Myslím, že na tuto otázku jsem už odpověděla, ale zopakuji to jinými slovy ještě jednou. Snažím se neplánovat, ale rozluštit Boží vůli a do ní se co nejlíp strefit, zkrátka realizovat ji. Nevím, co bude zítra, bude-li vůbec nějaké zítra, a tak se snažím žít přítomný okamžik, jak nejlíp dovedu. Snažím se být stále připravena skočit do Boží náruče, jakmile mě zavolá jménem. Těším se na to a zároveň jsem ráda i tady, na té úžasné Boží vinici. Práce na ní mě baví, těší, obdarovává, naplňuje a je největším dobrodružstvím, jaké znám.

Paní doktorko, mockrát vám děkuji za čas, který jste nám věnovala. Za sebe i naše čtenáře vám z celého srdce přeji ještě mnoho krásných "zítra" a těším se další vaše knížky. Kniha Až k prolití krve ovlivnila i můj život a vím, že i pro mnoho lidí v mém okolí jsou vaše knihy velkým přínosem.

Fotografie převzata z tv-mis.cz