Křtít, či nekřtít? To je otázka! Ráda bych vám přinesla malé zamyšlení o křtu malých dětí a také několik názorů z různých stran. Hned na začátku předesílám, že půjde o pohled na křest v katolické církvi. Praxi ani teologii jiných křesťanských společenství nemohu nijak komentovat, protože je znám jen zvenčí a jistě i velmi okrajově.

Co je křest?

Ježíš Kristus dal apoštolům za úkol získávat mu nové učedníky a křtít je - „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19-20) Je zde tedy naprosto jasné, o co vlastně jde - křest samotný je „jen“ jedním krokem. Je to krok velmi důležitý a nenahraditelný a má výsostné postavení v životě křesťana, ale nesmí se stát sám o sobě cílem. Ježíš mluví zcela jasně - člověk se má stát učedníkem, pak může být pokřtěn a dále vyučován ve víře. Znamená to tedy, že křest sám o sobě nestačí. Evangelista Marek píše: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen...“ (Mk 16,16)

Na jiném místě Bible, konkrétně v Jakubově listu, čteme: „Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.“ A dále: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“ Apoštol Pavel pak v listu Římanům píše: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.“

Myslím, že z uvedených úryvků je jasně patrné, že křest, který není spojený s vírou a z ní plynoucími skutky, je jakoby „mrtvý“. V Katechismu katolické církve čteme: „Křest je zrozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama církev, do níž křest uvádí. ... Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.“ Slova jako „zrození“, „uvádí“, „otevírá“ jasně ukazují, že křest je branou k dalšímu křesťanskému životu, ne nějaký magický rituál, který nám zaručí, že dítě bude po celý život zdravé a šťastné. Ano, s takovou pohnutkou se u rodičů, kteří chtějí pokřtít své dítě, v dnešní době velmi často setkávám. Jedná se o rodiče nevěřící, kteří byli možná kdysi dávno také pokřtěni, ale nikdy je nikdo s Bohem neseznámil. Zůstalo právě jen u toho rituálu pro jeden slavnostní den. Ať už jsou důvody, proč se nevěřící rodiče rozhodují své děti nechat pokřtít, jakékoliv, je to pro mě vždy nepochopitelné. Jak je smutné vidět rodiče, kteří odsouhlasí vše, na co se jich kněz při obřadu křtu dítěte ptá, a vůbec se neuzardí, když slibují, že budou dítě vychovávat ve víře, že je povedou k Bohu atd. Jak by mohli? Těžko můžu např. z dítěte vychovat lyžaře, když sama na lyžích stát neumím. Jistě, mohu ho poslat do lyžařské školy, kde ho to naučí. Ale takto to s křesťanským životem nefunguje. Každý z nás může dítě vychovávat jen v tom duchu, v jakém sám žije. Pro křesťanskou výchovu dítěte nestačí je pak případně ještě posílat pár let do náboženství, aby mohli k dalším svátostem. Láska k Bohu a život v Církvi se nedá naučit jako to lyžování. To musí dítě od nás tak nějak okoukat. A když není co okoukávat...

Už jsem docela pochopila, proč i takoví rodiče chtějí pro své dítě křest (magie, přání babičky, všichni jsme pokřtění atd.), ale zřejmě nikdy nepochopím, jak může člověk, který s Bohem nežije, notabene se i veřejně vyjadřuje o své nevíře, slibovat něco, co zjevně nemůže a ani nechce splnit. Postoj nevěřících rodičů je často podobný návštěvníkovi restaurace - číšník (v tomto případě kněz) jim poskytne to, co si vyberou, oni zaplatí a odejdou. To je ale přece tak málo! Smutné však je, že jim často jejich mylné představy o svátostech a opravdovém žití s Bohem nikdo nevysvětlí.

Názor kněze

Požádala jsem o názor jednoho mladého, ale velmi vzdělaného a moudrého kněze:
„Pokládám křest dětí za velmi důležitý a smysluplný obyčej naší církve. Křest v raném věku bezpečně dokládá už křesťanská archeologie (v římských katakombách např. nalezneme hrobečky malých několikadenních novorozenců). Církevní Otcové křest dětí převážně nevylučovali. Ale i mezi nimi nalezneme výjimky jako afrického Tertuliána, který varoval současníky před nebezpečím laxismu. Křest dětí je uznáván a doporučován i dnešním učitelským úřadem církve (papežem a biskupy ve spojení s ním). Nejpádnější opodstatnění křtu dětí vyplývá z povahy církve. Je-li církev lidským společenstvím, musí v ní mít své místo jak dospělý, tak dítě. Jak by vypadaly naše rodiny, kdyby v nich scházeli ti nejmenší? Křesťanští rodiče mají dokonce právo žádat o křest svých dětí. Rozumný duchovní správce se musí však přesvědčit, zda existuje oprávněná naděje, že dítě bude v křesťanské víře růst. Tertuliánova obava z rozvolnění křesťanské poctivosti platí stejně ve století 21. jako na počátku století třetího.“ (P. Mgr. Pavel Hödl, kaplan v Hranicích, v současnosti na studiích v Římě)

Názory maminek

Oslovila jsem také několika maminek, jimž jsem položila společnou otázku: Nechali jste (hodláte nechat) pokřtít své dítě jako miminko? Proč (ano nebo ne)?

Ano, hodláme naše díťátko nechat pokřtít jak jen to půjde nejdřív. Záleží nám na tom, aby to bylo "DÍTĚ BOŽÍ". (Mirka, 30 let, za pár dní 1. dítě)

Ne, nemám pokřtěné děti. Důvod - sama nejsem křtěná... v mé rodině je křtěný pouze můj otec... nějak to v naší rodině historicky vymizelo, ač se mi obřad jako takový moc líbí. (Mirka, 37 let, 3 děti)

Naše dítě nemám v plánu pokřtít, protože nejsem věřící. (Veronika, 27 let, zatím bezdětná)

U mě je odpověď jasná: děti nejsou křtěné, protože já s manželem, jako rodiče dětí, nejsme sezdaní v kostele a jsme "bez vyznání", pokřtěný je jen manžel. (Petra, 36 let, 2 děti)

Děti jsme nechali pokřtít jako malé a moc jsem se při tom těšila na tu radost, že už je "Boží"... (Kejt, 38, 4 děti)

Pokřtít děti jsme chtěli vždycky, připadá mi to "normální", takové přirozené. Jenomže vždycky do křtu něco přišlo, stěhování, úmrtí v rodině, problémy, svatba, těhotenství, tak jsme se rozhodli, že až se narodí druhé dítě, pokřtíme je oba, v jeden den. Zase nám do toho přišly problémy a pak zase nemohli kmotři, už jsem si říkala, že se prostě na to vykašlu a vyberu 2 lidi jako kmotry, kteří by zrovna mohli, a bude to bez příbuzenstva a hned. (Martina, 2 děti)

Naše děti jsou pokřtěné. Je to v naší rodině takový zvyk. S manželem nejsme věřící, ale babička (tedy vlastně prababička dětí) by byla hodně zklamaná. A pak taky aby mohli mít svatbu v kostele. (Jana, 28 let, 2 děti)

Nenechala a důvod je jednoduchý - nejsem věřící. Ovšem pokud se jednou v budoucnu stanou věřícími a nechají se pokřtít jako dospělí, nebudu na jejich křtu chybět. (Monika, 3 děti)

Naši dceru Magdalenu Marii jsme nechali pokřtít v jejích osmi týdnech. Je to doslova vymodlené děťátko, chtěli jsme, aby se co nejdříve stala dítkem Božím. Jak se píše v Katechismu katolické církve (1250): "...děti mají zapotřebí, aby se znovu narodily křtem, aby byly osvobozeny od moci temnot a přeneseny do království svobody Božích dětí." Sám Ježíš přece řekl: "Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží." (Lk 18,16) (Silvie, 24 let, 1 dítě)

Naše děti chceme (s pomocí Boží) vést k víře, a tak by myslím byla velká škoda "neudělat" z nich Boží děti co nejdříve, proto jsme je nechali pokřtít už jako úplně malá miminka. (Terka, 26 let, 2 děti)