Hledal jsem štěstí a našel

Studoval romanistiku, byl doktorandem, učitelem, potom pošťákem, oblátským novicem, opět studentem – tentokrát teologie na Lateránské univerzitě v Římě… Letos složil věčné sliby v kongregaci Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné a přijal jáhenské svěcení. Nyní absolvuje pastorační praxi a v příštím roce, dá-li Bůh, přijme kněžské svěcení.

Jmenuje se Vlastimil Kadlec, za jménem má zkratku OMI (Oblati Mariae Immaculatae). Říká: „Když se jednou rozhodneš dát svůj život Bohu ke službě ostatním, běží pak už všechno podle Jeho plánu, stačí se jen dívat a poslouchat.“ 

Jaké byly tvé původní životní plány?
Myslím, že od samého začátku, tedy od doby, kdy jsem začal aspoň trošku pobírat rozum, se můj životní plán dodnes nezměnil a troufnu si říct, že se neliší od plánu všech ostatních lidí, kteří kdy chodili po tomto světě: já jsem v životě vždycky chtěl být šťastný! To je možná ta jediná věc, která nás všechny opravdu spojuje, to, co charakterizuje naše lidství a zároveň ho přesahuje, protože učinit se sami šťastnými v našich možnostech jednoduše není. Říká se, že je jen jediná skupinka lidí, kteří nechtějí být šťastní: masochisté. Jenže oni ubližují sami sobě proto, že jim to přináší radost, a tedy je to činí šťastnými. Tak si myslím, že my to štěstí a touhu po něm máme prostě vepsány v sobě jako odlesk absolutního štěstí, jímž jsme byli stvořeni a k němuž tíhneme. Ale jelikož jsme tvorové komplikovaní, tak nám chvilku trvá, než pochopíme, v čem to štěstí spočívá, čím ten batoh štěstí, se kterým jsme se narodili, vyplníme. A všechny naše bolesti a těžkosti se rodí z toho, že do toho batohu cpeme všechno možné, jen ne to opravdové štěstí, a tak si nalháváme, že přece šťastní jsme, nebo si pořád jen stěžujeme, že šťastní nejsme, anebo prostě jen tak čekáme, že to štěstí jednou samo přijde.

Vzpomínám si, že když jsem byl malý, tak to bylo právě tak. Čekal jsem netrpělivě na Vánoce, protože jsem se těšil na dárky. Pak přišel konečně Štědrý večer, já jsem vybalil to, co jsem našel pod stromečkem, a byl jsem šťastný… asi tak do druhého dne. Proto jsem rychle musel najít něco jiného, nač se těšit. Snad tedy na konec školy, až začnou prázdniny. Prvního července jsem byl tedy zase šťastný… ale jen do 31. srpna. A co to zkusit s prvním sněhem? Byl jsem šťastný, když jsem se ráno probudil a před naším panelákem bylo nasněženo… než přišla obleva. Pak člověk roste, mění hodnoty, do kterých vkládá štěstí, ale logika zůstává stejná. Těšil jsem se tedy, až složím maturitu, protože pak budu skutečně šťastný a začne mi opravdový život… ale zase nic. Už od malička jsem chtěl být učitelem, a proto jsem se přihlásil na filozofickou fakultu a začal studovat romanistiku. Dokončil jsem školu, nastoupil na doktorandská studia, a začal i učit. Splnilo se mi mé největší přání. Práce i studia se mi moc líbily, byl jsem zamilovaný, tak co si víc přát?! Nevím, jen jsem cítil, že to není pořád ono. Opravdové štěstí je to, které trvá, které naplní všechny tvoje potřeby, touhy a přání. A tak jsem začal bloumat a přemýšlet. 

Kdy a jak jsi se rozhodl stát se misionářem?
Otázka to je pěkná, jenže nejdřív se musíš zeptat: Kdy a jak jsi se rozhodl stát křesťanem? Já pocházím totiž z nevěřící rodiny. Moji rodiče patří do generace, která už nebyla pokřtěna. Pokud v rodině nebyla silnější náboženská tradice, smysl křtu se za komunismu vytratil a to nám bohužel zůstalo i dodnes. Mám ale to štěstí, že moji rodiče jsou velmi otevření a rovní lidé, vážím si toho, že nikdy nevstoupili do strany, a raduji se z toho, že přijali i mou životní volbu. Proč? Protože i oni chtějí být šťastní a jsou šťastní, když vidí šťastné nás – šťastně provdanou sestru a mne, šťastného řeholníka. Ale jak jsem už řekl, na počátku bylo bloumání a přemýšlení. A protože bloumat a přemýšlet je lepší na čerstvém vzduchu, vypravil jsem se jednoho dne na Svatou Horu (pocházím totiž z Příbrami) a bloumal jsem a přemýšlel v ambitech baziliky. A najednou jsem z tlampačů uslyšel písničky a promluvy… a vůbec ničemu jsem nerozuměl. Až později jsem pochopil, že jsem se tehdy účastnil své první mše! Neodvážil jsem se vejít do kostela, kroužil jsem venku a poslouchal. A tohle trvalo nějaký měsíc. Začal jsem se coby samouk zajímat o to, co jsem si pravidelně odnášel z ambitů domů. Koupil jsem si svou první Bibli, katechismus a začal studovat. Jednoho dne jsem si konečně dodal odvahu a zaklepal na dveře kláštera, abych poprosil o křest. Tak začal můj tentokrát už oficiální katechismus. Za rok jsem pak byl o velikonoční vigilii pokřtěn. Změnil se mi život, byl jsem šťastný, protože jsem byl učiněn šťastným samotným Štěstím! Nalezené štěstí tě nezbaví starostí, ale pomůže ti je vyřešit. Já jsem netušil, jak na tak velký dar odpovědět. Dostal jsem od Boha všechno, dal mi svého Syna, dal mi svou lásku a svou radost. Dal mi své štěstí! A já jsem pomaličku pochopil, že to mé štěstí je tak veliké, že ho v sobě neudržím, že ho musím rozdávat a křičet pro druhé. Ono to ani jinak nejde, láska a štěstí se násobí jen tehdy, když se o ně dělíš. A tak jsem se z učitele stal pošťákem, abych měl víc času a klidu na hledání odpovědi. Když se jednou rozhodneš dát svůj život Bohu ke službě ostatním, běží pak už všechno podle Jeho plánu, stačí se jen dívat a poslouchat. A právě tak jsem se setkal s jedním oblátem, otcem Martinem, který je také konvertita, a od té doby jsem vlastně už od oblátů neodešel! 

Proč zrovna oblátem?
Protože to tak Bůh chtěl. Poslal mi v pravý čas do cesty obláty. Bůh promlouvá prostřednictvím lidí, a tak pro mě bylo důležité, že jsem poznal právě oblátskou komunitu. Ano, to je přesně to, čím se liší obláti od diecézních kněží, ale i od ostatních řádů a kongregací. Je jistě pravda, že obláti jsou misionáři, je jistě pravda, že jsou muži oddaní Církvi, že jsou specialisty na lidové misie, na práci s nejchudšími, ale obláti jsou především řeholníci, kteří si dobrovolně a s radostí volí intenzivní komunitní život. Během šesti let své formace v Itálii jsem objevil krásu společného sdílení materiálních, ale i duchovních hodnot: od společného mytí nádobí, vaření, přes společný apoštolát ve věznici, účast na lidových misiích až po společnou modlitbu a pravidelné sdílení těch úplně nejobyčejnějších, ale i vnitřních osobních zážitků a zkušeností. Komunita se pomalu stane součástí tebe samého, ne proto, že ti umožní efektivněji evangelizovat, ne proto, že pokud něco neumíš, najde se vždycky nějaký spolubratr, který tě nahradí. Poznal jsem komunitu ne jako nástroj, ale jako základ našeho života. Nesvědčíme o Kristu jako osamělí střelci, ale jako komunita. Náš první způsob evangelizace je svědectví společného života. Vždyť Bůh je komunita! A my se snažíme být komunitou po vzoru Nejsvětější Trojice. To je nádhera! Je to děsně těžký, ale jak říká jeden můj spolubratr: těžké není synonymem ošklivého! Myslím, že v dnešním světě svědčit o Božím životě tím, že máš jednoduše rád svého spolubratra, který je úplně jiný než ty, je o 40 let starší, má odlišné názory a pochází z úplně jiné kultury, stojí za to. A navíc to funguje! Naše komunity mají být otevřené a pohostinné, aby v nich každý mohl objevit novost vztahů prožívaných s Bohem a v Bohu. A pokud pronikneš do tohoto tajemství Božího komunitního života, pokud poznáš opravdovou lásku, opravdové štěstí, tak se prostě musíš stát oblátem nebo oblátkou! Samozřejmě přeháním…, ale jen trošku!

A jak vypadá příprava, když se někdo chce stát oblátem?
No, tak to by bylo na další rozhovor. Ale v podstatě jde jen o to učit se mít rád, být šťastným a činit šťastné všechny ostatní v těch nejmenších maličkostech každodenního života.

Dobrá, tak se na to někdy v budoucnu znovu zeptám…
 

Připravil P. Pavel Zahradníček, 2009

S laskavým svolením převzato z www.milujte.se