Dávejte a bude vám dáno

Máte raději dárky, co dostáváte, nebo vám dělá radost je hlavně dávat? Myslím, že obojí je moc fajn. Ale není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jsou lidé, kteří by chtěli jen přijímat a nic dávat. Prostě si z nějakého důvodu myslí, že si to zaslouží, aby dostávali a měli se dobře, ale do ostatních jim nic není.

Proč by měli rozdávat ze svého, když nemusí?! Pak jsou lidé, kteří naopak dávají, co mohou, ale sami nechtějí přijímat. Žádný z těchto příkladů není správný. Člověk se má naučit dávat i přijímat. Přesto je v Bibli napsáno: "Blaženější je dávat než dostávat." (Sk.20,35)

Totiž ten, kdo hodně dává, je bohatý; kdo málo dává, ten je vlastně chudý. Nemusí to být jen ve financích. Dávání je radost a máme tím otevřené srdce, do kterého Bůh vidí a požehná nám. Jenže to není ani nutnost, ani povinnost a už vůbec se dáváním nedá koupit Boží náklonnost! "Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení. Vždyť radostného dárce miluje Bůh." (2.Kor. 9, 7)

Ať už dáváme cokoliv, záleží na našem postoji, jestli je to ze srdce a s radostí. Pak je jedno, zda je to malý dárek či velká suma peněz. Dávat a nic neočekávat, pomáhat a nic za to nechtít, nedávat něco jen proto, že se cítíme být zavázáni. To je důležité. Dávám, protože chci, udělá mi to radost, že ten obdarovaný bude rád a nebo mu to v jeho situaci nějak pomůže. Bůh má rád, když děláme věci s láskou, s chutí, ze srdce a ne z vypočítavosti. Pokud máme v srdci a mysli jen své blaho, nemyslíme na ostatní, pak to není správný postoj, ale do srdce se dostává sobectví a lakota. Dáváme tak prostor ďáblu, který na to čeká, a od Boha se vzdalujeme. Taková je realita. Ani závist není na místě. Jedno je totiž jisté: "Lepší je to málo, co má spravedlivý než bohatsví mnoha svévolníků."

Budeme-li lidem přát, co mají, a spokojíme-li se s tím, co máme my, najdeme v srdci klid a Bůh nám dá, co potřebujeme. Možná dostaneme mnohem víc, než bychom si přáli nebo jen pomysleli. Mylně se však někteří domnívají, že stačí Boha poprosit a dostanou vše. Tak to nefunguje. Pokud žádáme o to, aby Bůh uspokojil naše touhy a dal nám vše, co si zrovna vzpomeneme, tak to nemusí být v souladu s jeho plánem pro nás, a nedá nám to. Je to jen z důvodů – že nás má rád a je naším otcem, takže nás taky vychovává. Dali byste svému milovanému dítěti vždy vše, oč žádá, pokud by vám to nepřipadalo pro něj dobré? To by pak nebylo ani výchovné ani správné. Skončilo by to třeba plnou lednicí zmrzliny nebo skoupením celého hračkářství. A pokud by člověk mohl dostat od Boha vše, co chce, tak by měl každý velký dům, auto a dovolené u moře... Jenže to bychom si z Boha udělali spíš sluhu a k věcem bychom měli nesprávný postoj. Do nebe bychom asi ani nedošli, vždyť by pak majetek začal být víc než láska a vztahy; nepoznali bychom vděčnost ani pravé životní hodnoty. Neznamená to, že Bůh nám nemůže to všechno dopřát, bude-li chtít, jistě nám to dá. Ale ne každý by unesl tolik požehnání najednou, aby nezpychl a nesešel z té správné cesty, která nás vede do nebe.

"Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý zákon i proroci." (Mt.7,12)

Z mého života mohu napsat svědectví, jak se Boží požehnání může stát skutečností. Dávání mi dělá velkou radost. Začalo to kdysi jednou igelitkou plnou věcí, kterou jsem darovala potřebným lidem. A najednou mi přišel balík s krásným oblečením od jedné kamarádky. Tak jsem zase vyřadila pár věcí, abych to měla kam dát. Ale opět se mi dostalo tolik, že mám pocit, že moje skříň je bezedná. Od té doby se mi to totiž děje stále. Pořád víc dávám a pořád mi neubývá. A pokud jdu koupit dárky, tak mají zrovna velkou slevu, klidně i 90%! Tak mohu pak nakupovat třaba dvacet dárečků místo jednoho a obdarovat tak mnohem víc lidí. Díky Bohu a jeho požehnání. Pokud si něco pomyslím, že by se nám hodilo, ale není to nutné, i to mi Bůh připraví. Mají třeba přesně ten poslední kousek pro mě ve výprodeji nebo ten den, co jdu do obchodu, tak zrovna udělají akci, ale další den už to tam není. Takže Bůh mi takhle dělá radost. Jakoby mi to tam připravil, abych si to mohla dopřát. A jednou jsem si pomyslela, že bych potřebovala hodinky, které jsem ztratila venku a na nové jsem v té době neměla. A co se stalo? Přišel mi hned druhý den balíček a v něm ne jedny, ale hned troje hodinky! Byly značkové a krásné, jaké bych si nemohla nikdy sama koupit, a ještě různé barvy a druhy, takže je nosím podle stylu a barev oblečení jako doplněk a jsem za to moc vděčná. Kamarádka je vyřazovala, a tak mi je poslala, ale nevěděla, že by se mi zrovna tak moc hodily! I takhle Bůh může jednat a skrze jiné lidi nám může žehnat.

Pokaždé, když něco daruji, mám radost, že to lidi potěší. Ale taky je důležité umět přijmout, když chce zase někdo potěšit nás, což pro mě bylo dost těžké. Naučila jsem se to až v době, kdy jsme se ocitli jako rodina v těžké situaci – manžel byl bez práce, v peněžence jsem měla deset korun, do výplaty bylo daleko a na účtě nula. Jak jsem pak ráda přijala pomoc od některých přátel z církve, kteří mi dali nějaké peníze. Pak jsem se vlastně díky tomu naučila i s vděčností přijmout požehnání ve formě financí. A můžu říct, že i to přijímání je velmi požehnané. Neměl by ho člověk odmítat. Teď už to vím také. Ale zase to má své meze, neměl by to člověk brát jako samozřejmost a čekat, až mu někdo pomůže, to vůbec ne. Chce to mít pokoru, vděčnost a umět přijmout nabízenou pomoc v případě, že to opravdu potřebujeme. Nezneužívat toho dlouhodobě, to ne.

Moje pravidlo pro život na závěr: Řídit se srdcem, dělat vše s radostí, naplnit se Boží láskou, vírou a věrností. A ještě verš z Bible: "Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce." (Ž.37,4)

A já ještě dodávám, že to srdce musí být naplněné láskou a ne sobectvím!!!