Miluju zvířata

 Zajímavý článek, zajímavé odpovědi.

Nedávno jsem vycházela z obchoďáku. Byli tam přivázaní dva pejsci. Jeden tak jako bez zájmu koukal prosklenými dveřmi, jestli to jako páníčkovi bude ještě dlouho trvat. Ani nějak nevnímal kolemjdoucí.

Druhý byl malý jezevčík (určitě ještě štěně), k pomazlení. Seděl zády ke mně (a prosklenému východu). Malinko se třásl zimou (asi). Seděl klidně po celou dobu, co jsem si kousek vedle přemisťovala nákup z igelitky do baťohu. Vycházelo mnoho lidí...a klid. 

Pak vyšli mladí manželé a asi necelé dva metry za nim malý chlapeček. Manželé o něčem mluvili (viděla jsem je periferně - spíš jsem se dívala na roztomilého jezevčíka).

Stalo se to hrozně rychle, tak během několika vteřin. Znáte ten stav, kdy vidíte, že se k něčemu schyluje a čas se jakoby zastaví...

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek a nemůžu nic dělat... 

Chlapeček si totiž všimnul roztomilého jezevčíka. Přiblížil se a (jak jinak, zezadu) ho chtěl pohladit. Pejsek se lekl, ohnal se (nekousnul, to ne, ale ohnal se po ruce).

Krve by se ve mě nedořezal.

několik vteřin na sebe chlapeček a pejsek bez hnutí koukali...bylo to jak v kresleném filmu. Šok se zračil v kukadlech obou a pak ve stejný moment oba začali. Chlapeček brečet, pejsek štěkat.

Bylo jasné, že pejsek je víc vyděšený než kluk. Přišlo mi nekonečně dlouho, než se rodiče (kteří šli debatujíce dál, s vírou, že chlapec se táhne za nimi) otočili a začali zjišťovat, co se stalo. 

Nejdřív netušili co se stalo (vypadalo to, že se kluk lekl štěkotu), až pak tedy dítě prohlédli, vytušili a poučili, že na cizí pejsky se nesahá).

No...já si oddechla, že se nic nestalo. Chlapeček už si asi netroufne na cizí pejsky sahat (a díky Bohu za tak účinnou lekci a přitom bez následků - kdyby tam seděl dospělý pes...nedomýšlím). Bylo mi ale líto i pejska. Kdyby mě někdo zezadu nečekaně sáhl na záda, přinejmenším vypísknu leknutím.

Pejsek byl asi v pěkném šoku, protože se třásl, štěkal, tlačil se ke sloupu a slyšela jsem ho ještě hoooodně dlouho.

Neodvažuji se posuzovat, kdo je vinen. Jestli majitel pejska nebo rodiče, kteří si všimli až po akci (ale kdo by předvídal, že když byl před obchodem celou dobu klid, psi se ani nepohnuli...že zrovna jejich synek neplánovaně odbočí z cesty následování jejich kroků a půjde si na jednoho z nich sáhnout).

Tak to jen, že mi tenhle článek připomněl tuhle nedávnou událost... 

Děkuji za všechny reakce.

Bylo mi jasné, že když nemám vlastní dítě, bude velmi těžké uhájit svůj postoj. Nechtěla jsem tím nikoho kritizovat, nebo osočovat. A samozřejmě, při střetu pes versus dítě, bych chránila dítě. Jakékoli dítě, nejenom vlastní. Mimochodem i své štěně jsem bránila před velkým rozzuřeným ovčákem.

Včera večer v televizních novinách, také bylo o útoku psa. Byl to obrovský pes, který hlídá nedaleké staveniště a svým majitelům utíká. V každém případě by si majitelé toho psa měli ohlídat a vina je rozhodně na jejich straně. Pes je vycvičen na to aby hlídal, takže to nemůže být miláček na hraní. Měl by existovat zákon, že kdo chce nějaké větší plemeno, musí mít podmínky pro chov a chodit s ním pravidelně na cvičák.

V nějaké reakci tam bylo že nejbojovnějši plemeno je jezevčík. Já mám zkušenost, že nejbojovnější plemeno jsou jorkšíři ve třech . Samozřejmě, že tak malý pes nemůže udělat tak velkou škodu jako třeba rotvajler.

A ještě bych chtěla uvést na pravou míru, to moje povídání o bublině. Neměla jsem na mysli neproniknutelnou bublinu, která by chránila před okolním světem. Bublinu z - to nedělej to je nebezpečný, tam nepůjdeme, to nesmíš, raděj se ani nehni z domova. Myslela jsem spíš něco jako obklopení láskou a porozuměním, které chrání tak nějak mimochodem, které podporuje sebevědomí.

Negativní zážitek? No, svoje vlastní pokousání psem si už naštěstí téměř nepamatuju. Spíš mám zprostředkovaný zážitek. Četla jsem příběh o jedné holčičce, která byla vinou své babičky 2x!!! pokousána tím stejným psem. Po prvním útoku to vypadalo, že se z toho dostane. Druhý útok ale přišel příliš brzy po tom prvním, vlastně vůbec to, že přišel druhý útok! :( , a ta holčička bude mít prý celoživotní následky. To byla asi ta pomyslná poslední kapka. Do té doby jsem psy nebrala až tak jako hrozbu a malou jsem do náruče vůbec před psem nebrala. Naštěstí naši Světlušku žádný pes ještě nepokousal a doufám, že se tak ani nikdy v budoucnu nestane.

U nás je to takhle: Jdeme po ulici a vidíme psa. Beru malou na druhou stranu, tak, abych já stála mezi ní a psem. Říkám jí, že budeme raději potichu, protože někteří pejsci nemají rádi děti, a my tohohle pejska neznáme, tak raději potichu projdeme kolem. Až když psa moje Světluška zaujme, beru ji raději do náruče.

Učím ji, že před cizími psy se má mít na pozoru. Ale pokud toho pejska známe, pokud víme, že je hodný, a pokud se jeho páníčka / paničky dovolíme, může si pejska pohladit. Jednoho takového v našem domě máme. Světluška si ho strašně ráda hladí, juchá, když ji pejsek olízne, mazlí se s ním, prostě si ho užívá. Ví, že může.

Nejsem ten typ mámy, která se snaží vytvořit kolem dítěte bublinu, izolovat dítě od celého světa, aby nikdo a nic dítěti neublížil/o. Nechávám ji, aby se trošku otrkala sama. Ale prostě od psů znetvořené děti jsou pro mě strašákem, noční můrou, takže raději malou beru do náruče, možná dřív, než je nutné, ale raději neriskovat. Vyčítala bych si to pak celý život.

chápu tě, ale...možná by jsi  pak mohla napsat, až to miminko ( dítě) budeš mít a až tě na  vlastní zahradě překvapí rozzuřený pes. Tvá reakce bude stejná, jako u všech ostatních mamin. Budeš bránit své dítě. Ne toho psa.
Já mám též zvířata ráda, ne nadarmo máme doma 2 kocoury, a tchýnáci maji fenku něm.ovčáka , čivavku a 2 kočky a ač čivavka už nemá zuby, přece jen se trošku děsím. Děsím se toho, že by mu malej ( 3 roky) mohl nechtěně ublížit a on by se ohnal. To samé, s něm. ovčákem. Posledně mu chudak nechtěně nalehl na žebra až chuderka zakňučela. Malej nechtěl, kdyby byla nevychovaná, a nikdo u toho nebyl, asi by se ohnala.Ted už se raději klidí, když malého vidí
Ale je to také o výchově. A nejhorší jsou nevychovaní zvářata v rukou nevychovaných páníčků.

Bohužel....

Jsem ráda, že jsi svou úvahu nakonec odeslala.

Zmiňovaný zápis do blogu jsem psala ještě trošku vyděšená, takže je plný emocí. Teď, v klidu, s odstupem času, to vidím trošku jinak, přesně jak psala effi. Opravdu jsem chtěla napsat, že nesnáším nevychované psy. Protože psi jako "celek" mi nevadí. Jako malá jsem si u tety se psy ráda hrávala, starala se o ně, ... Chvíli jsem pečovala o hodně starého pejska (bylo to moc těžké).

Proti zvířatům v podstatě nic nemám (no, pavouky a hmyz fakt moc nemusím). Ale jak se zvíře ožene po mojí malé, vidím rudě a bráním své dítě. Zrovna v sobotu jsem musela dalšího dotěrného psa odstrkovat nohou od malé (nekopla jsem!). Jeho panička si až po drahné chvíli vzpomněla, že by psa mohla okřiknout.

Já taky miluji zvířata, ale ne všechna..některá jsou mi bližší, jiná méně...třeba s pavouky a hady se nekamarádím...a dokonce se zmijí bojím. Jsem se zvířaty už odmalička v kontaktu...pocházím z rodiny, ve které se vždy vyskytovala...a sama jako dítě jsem jich domů natahala (pamatuji si, jak jsme si u babičky hráli a chytali ty nejbarevnější šneky....dělaly se setrou výlety za čolkama...pozorovali jak se líhnou pulci z vajíček)...ze strany otce jsem se mohla seznámit s kdečím...on dodnes odebírá časopis Živa..., navíc je v lesnictví a myslivosti...Na druhou stranu mám manžela, který od dětství se zvířaty do styku nepřišel...žili v paneláku a jeho zájmy byly naprosto odlišné od mých...Nemá zálibu v tom, dotýkat se jakýhkoliv zvířat, spíš je jen pozoruje, fotí...než jsem si vybojovala své papouščí hejno, bylo za potřebí hodně taktiky...docela byste se divili, jaké fígly jsem využívala, abych ho přesvědčila na zakoupení našeho prvního papouška...teď s nimi žijeme v hejnu...můžeš si o tom přečíst článek http://new.psi-kocky.cz/ostatni-mazlicci/zijeme-s-operenymi-africkymi-kamarady...manžel taky dost hystericky reaguje na psy...vůbec nerozlišuje, zda se jedná o rozverné štěně nebo zákeřného dospělého psa...nepozná to...hned majitele upozorňuje, aby si svoje mazlíky hlídali (a to dost ostře)...ani se mu nedivím, jeden něm. ovčák už ho kousnul...jedna moje žákyňka měla v obličeji velkou jizvu způsobenou psem...takže se nedivím Kekunce, že dostala strach a zápis do blogu byl bezprostředně po útoku....některé věci se řeší s nadhledem až emoce vyprchají...

Effi...teda jezevčíci...v naší rodině nebyli nikdy zákeřní...dokud si jich nikdo cizí nevšímal...my jsme na nich mohli dříví štípat (měli jsme 4 a tři z nich na nás nevrčeli ani při provokacích, když jedli)...ale vím, že bývají dost problematičtí- hlavně tvrdohlaví...já se víc bojím větších ras...přece jen nevychovaný velký pes nadělá větší zranění než nějaký malý ratlík ( u nás jedna brazilská fila zardousila už několik psů) když ti kouká tvář ve tvář...při pomyšlení na boj s dospělým člověkem...nevím, kdo by byl vítězem...

Tak já jsem taky text Kekunky brala spíš jako vylití srdíčka než prosbu o pomoc či radu. Takže jsem k tomu ani nereagovala.

Pravda je, že jsme si kdysi s nevychovanými psy také zažili, a neradi na to vzpomínáme. Zejména proto, že se v útlém věku vytváří celoživotní fóbie, a Bekynku to zatím stále drží (i když šlo jen o skákání na klín, byť psů 2x tak velkých než tou dobou naše děti). Ale nemám kvůli tomu odpor ke všem cizím psům nebo páníčkům. Jen jsem obezřetnější. A asi bych se u lhostejných páníčků ozvala dřív trochu víc "zostra".

Každopádně chápu obě strany, a sama se nacházím někde "mezi".

Keku, tak mě napadlo, neměla Ty jsi někdy nějaký negativní zážitek už dřív? Protože mi to tak přišlo, jako že v Tobě ten zážitek jen probudil nebo zostřil nějaký odpor nebo strach, který tam byl už dřív...

Nemusíš se nijak obávat, tvůj příspěvek se sem VELMI hodí. Ačkoliv na rozdíl od tebe dítě mám, vidím to podobně. Nemůžeme kolem dítěte vytvořit tu zmiňovanou bublinu. Nemůžu dítěti říct, že nikdy nedovolím, aby ji pes kousnul, protože já prostě nejsem schopná to zajistit. Nebudu brát dítě do náruče, aby se nesetkala s potencionálním nebezpečím v podobě psa, protože jednoho dne u ní nebudu a nebude, kdo by ji vzal do náruče (tady samozřejmě nemyslím situaci, kdy už pes dal najevo, že se mu dítě nelíbí). Musím ji naučit, jak se zachovat, když hrozí nebezpečí, ne ji před každým nebezpečím chránit. Chci, aby měla jistotu, že maminka je tu pro ni, ale ne že maminka je superman... Moje dcera už je dost velká, takže je jí to jasné tak jako tak ale nikdy jsme v ní nebudovali víru, že rodiče všechno zvládnou, vyřeší, zachrání.

Nebyla jsem u toho, nevím, jak to proběhlo, malá možná plakala proto, že spadla, ne proto, že ten "hrozný pes" byl tak hrozný. Kekunka sama byla jistě v šoku a možná se to teď v její hlavě stalo trošku jinak, než ve skutečnosti. Taky nevím, jak kekunka rozlišuje bojová plemena (podle mých zkušeností jsou nejbojovější jezevčíci). Nechtěla jsem tohle všechno k jejímu blogu psát, abych ještě zbytečně nejitřila rány, chtěla jsem to napsat až později, až se kekunka zklidní a možná bude schopná se na věc dívat jinak. A teď koukám na tvůj blog...

Shakti G. a podobní nejsou rozhodně mým "šálkem kávy", takže ani ten úryvek mi moc neladí, ale s jedním souhlasím - pokud před věcmi utíkáme, budou nás pronásledovat, dokud se jim nepostavíme čelem. A tak je to i s tím možným nebezpečím v podobě psa nebo čehokoliv jiného.