Každý, kdo se dozví, že Terezka Hurychová byla jako zdravotní sestra ve válečných konfliktech, zaostří na ni ještě jednou.

Nechce se věřit, že tahle jemná osoba ošetřovala válečná zranění, umírající děti, znásilněné holčičky a byla připravena vyjednávat s Kolumbijskou guerillou.

Jak tě napadlo jet do válečných konfliktů?
My neměli televizi, když jsem pak jednou uviděla záběry z genocidy ve Rwandě, hrozně mě to zasáhlo. Viděla jsem zdravotníky, kteří jim pomáhají, a napadlo mě, že to bych chtěla jednou dělat. Studovala jsem tehdy pedagogiku volného času a neuměla žádné jazyky. Abych se naučila anglicky, odjela jsem do ciziny. Za čas jsem poznala Lékaře bez hranic, kteří mě slíbili přijmout, pokud splním potřebné podmínky.

Jak dlouho trvala příprava?
No, dost. Od prvního okamžiku, kdy jsem zahlédla tu televizi do odjezdu na první misi uběhlo osm let. Musela jsem si rozšířit znalosti ze „zdrávky“ o tropickou medicinu, naučit se jazyky projít školeními a psychotesty.

Kde všude jsi byla?
V Burundi, Afganistanu, Čadu, Indonesii, Nigeru a Kolumbii.

První dojem z první mise?
Hned první noc jsem zažila ostrou palbu poblíž našeho stanoviště a zjistila, že být na něco připravená teoreticky, ještě neznamená, že se nebudu bát. A pak ženy z Burundi. Chudé, ale krásné.V neděli do kostela musely být všechny vyšňořené jako princezny.

Mohla jsi chodit do kostela?
V Burundi ano. To jsem si je úplně nečekaně získala. Běloška a přišla do kostela! Povídali si se mnou, doprovázeli mě. Tam nejsi nikdy sama. Chodila jsem ráno běhat a vždycky se přidali školáci. Běželi v žabkách a ještě byli rychlejší než já.

Druhá mise už tě nepřekvapila?
V Afganistanu to bylo hodně jiné! Člověk vždycky musí ctít místní zvyky. Tady to znamenalo chodit zahalená, nepodávat mužům ruku…atd. V Afganistanu nám umíralo nejvíc dětí. Na úplné hlouposti, jako je třeba chřipka. Když onemocní, jdou nejdřív k mulovi, to je místní duchovní, a ten jim dá amulet s modlitbou proti nemoci. Do nemocnice přijdou, až když je hodně zle. Maminky tam tráví s dětmi celý den. Na noc musí přijít ještě jedna žena, protože muslimka nesmí být v noci sama z domu, takže v pokoji býval nával a nedýchatelno. Tatínkové čekají ve zvláštní místnosti. Překvapovalo mě, jak byli něžní a citliví.

Na další misi jsi byla v Čadu, kde lidé trpěli hladem.
Když člověk vidí ty vychrtlé děti, vypadá to hrůzostrašně. Ale podvýživa se léčí dobře. Jakmile se jim dostane pomoc, docela rychle se vzpamatují, a to je povzbuzující.
Vzpomínám na jednu pětiletou holčičku. Zavraždili jí maminku a ona každý den přinášela do nemocnice na zádech podvyživeného bratříčka.Tatínek říkal, že se jí pokaždé strašně nechtělo, ale chodila pravidelně, protože on se musel starat o obživu. Prý už jí dlouho nikdo neudělal copánkový účes. Tak jsme to s ostatními maminkami za odměnu zařídily.

A Kolumbie?
To bylo nejtěžší, protože nejdelší. Byla jsem tam rok a půl. V kraji, kde jsme byli, hrozilo nebezpečí, že na nás zaútočí místní guerilla. Nikdy se nic nestalo, ale bylo to stresující.
Hodně mi pomáhala hudba. Vždycky jsem měla s sebou kytaru nebo flétnu a muzicírovali jsme. Buď s kolegy nebo s dětmi. V Kolumbii byla nejoblíbenější „A ja taka dzivočka“. Děcka mě tam chtěla naučit svoji zábavu. Vzali do náruče těžký kámen a přešli s ním po dně řeku a vynořily se na druhém břehu. Pokusila jsem se to udělat, ale neměla jsem na to.

Za odvahu ve vhodnou chvíli a otevřené srdce děkuje Helena
www.in.cz

Kdo jsou a co dělají Lékaři bez hranic?

Malé skupiny lékařů, zdravotníků a lidí, kteří jim zajišťují zázemí. Vyjíždějí do první linie v místech postižených válečným konfliktem nebo přírodní katastrofou, kam se nedostane jiná pomoc.Ošetřují všechny potřebné bez rozdílu, bez ohledu na to, na které straně konfliktu stojí, jaké jsou rasy nebo náboženství. Musí být naprosto nestranní, ale zároveň vydávat svědectví o tom, co viděli, aby se svět dozvěděl o utrpení, kterého byli svědky.