Rozhovor s Mirkou Pörnerovou: Rány osudu

Před týdnem jsme si povídali s Mirkou Pornerovou o tom, že vyrůstala bez maminky a jak se s tím vyrovnala. Její osud si ale dál s ní zahrával a posílal jí nahoru i dolů jako na mořských vlnách. Dnes si s ní budeme povídat o tom, jak se její život odvíjel v dospělosti a jak jsi se s tím vším poprala.

Mirko, je samozřejmé, že po tom ne úplně naplněném dětství sis moc přála mít krásnou šťastnou rodinu. Podařilo se ti později tohoto cíle dosáhnout?

Tak já jsem pochopitelně i po rozvodu nosila v srdci touhu po rodině. Moc jsem si přála najít člověka, který by byl milý a který by přijal nejen mě, ale i mou dceru. Stále jsem věřila, že to splní. Měla jsem pocit, že toho špatného už bylo dost, že se život jednou prostě musí obrátit k lepšímu.

Když ještě dceři nebyly ani tři roky, začala jsem chodit do práce. Tam jsem potkala svého druhého manžela – byl to totiž můj kolega z práce, tou dobou už byl také rozvedený. Často jsme si povídali a hodně jsme si rozuměli. Mojí dceru Marušku si zamiloval, i přes její divokost a hyperaktivitu, což byl pochopitelně velký krok k mému srdci. Čím dál tím víc náš vztah rostl, až jsme se vzali.

Naplnilo toto manželství tvoje nejniternější očekávání? Jak se tvůj život odvíjel dál?

Naše manželství bylo moc hezké. Můj muž byl o 14 let starší než já, takže už si taky prožil ledacos. Uměl si víc vážit vztahu, rodiny i vůbec toho, že ještě potkal lásku a někoho, koho si přál. Díky tomu všemu jsme si naší lásky opravdu užívali a dávali si jí často najevo.

Taky jsme si přáli ještě mít jedno společné dítě. Holčičku už jsme měli, tak jsme tajně doufali v chlapečka. A podařilo se – otěhotněli jsme hodně brzy, prakticky ještě před svatbou. Na naše dítě jsme se moc těšili.

Dva týdny před termínem porodu měl můj manžel autonehodu, při které se smrtelně zranil a zemřel. Tehdy vezl i moji čtyřletou dceru. Tenkrát mi nastalo dost těžké období. Když jsem se o té nehodě dozvěděla, byl to pro mě velký šok. Při životě mě drželo jenom to, že Maruška byla ještě na světě, že přežila. A tak jsem za ní chodila každý den do nemocnice. Do toho se blížil termín porodu, což pro mě v té situaci bylo dalším styčným bodem. Soustředila jsem se pouze na své děti – že se Maruška musí uzdravit a to druhé dítě že musím přivést na svět. Kromě toho mě stále držela nad vodou naděje.

Bylo mi 25 let, takže jsem byla strašně mladá na to, abych něco vzdávala. Hodně jsem bojovala za to, abych byla v pohodě, abych nemusela brát žádné léky na psychiku a podobně. Stále jsem věřila, že to, co přijde, co mě čeká v budoucnosti, bude určitě lepší. Tomu jsem věřila prakticky odjakživa. Myslím si, že ta moje povaha mi hodně pomohla překonat toto těžké období.

Jak na tom byla Maruška zdravotně? A jak ty a miminko?

Po zdravotní stránce to naštěstí dopadlo všechno dobře. Maruška byla sice jeden den v bezvědomí, ale pak se probrala a hned poznávala všechno kolem sebe. Třetí den už normálně chodila a bez problémů reagovala. Otok mozku záhy zmizel a Maruška se velmi rychle dostala z kritického stavu. Nakonec byla hospitalizovaná jen osm dní, pak byla propuštěná do domácího ošetřování. Byl to opravdu zázrak, že se jí nic nestalo, neměla žádné následky ani zranění, byla jen poškrábaná. Na to, že nebyla připoutaná v sedačce – což jsem si tedy vyčítala dlouho – tak se jí nestalo, dalo by se říct, prakticky nic.

V těhotenství mi tím šokem naštěstí žádné komplikace nenastaly. Naopak jsem ještě dva týdny přenášela, díky čemuž jsem zvládla jak chodit do nemocnice za dcerou, tak s ní být ještě pár dní doma, všechno jí vysvětlit a věnovat se jí. Dneska chápu, jak to bylo všechno správně načasované, že jsem měla vlastně štěstí v neštěstí. Taky se teď už dívám z jiného úhlu pohledu, protože mám i širší poznání než jen to, že člověk může vlastními silami ovlivnit svůj život.

Porod proběhl docela rychle. Měla jsem moc příjemné doktory, kteří pochopitelně věděli o mojí situaci a snažili se mi to všelijak ulehčit. Narodil se mi zdravý čtyřkilový chlapec Štěpán – byl ho opravdu kus, jak jsem ho přenášela. Dobře se vyvíjel, byl moc hodný a klidný, takže jsem toto mateřství měla o něco klidnější než s Maruškou. Nemusela jsem řešit neustálý pláč dítěte a podobně, a díky tomu jsem měla víc prostoru pro řešení bolesti v mé duši. A právě ve společnosti svých dětí jsem se mohla začít postupně uzdravovat. Jezdila jsem hodně na návštěvy a na výlety, nechtěla jsem s nimi moc být doma v bytě.

Tyto události se staly už před několika lety. Neměla jsi později třeba špatné sny nebo strach, že se ti ještě něco hrozného stane?

Naštěstí strach z budoucnosti nemám, což je asi ten největší dar, který můžu prožívat. Když se podívám zpátky, tak ohledně té chybějící matky už tolik bolesti nezažívám. Za ta léta už jsem se s tím vyrovnala, že mě tehdy opustila. Pochopitelně mnohem víc bolí ta čerstvější zkušenost – ztráta mého manžela, kterého jsem milovala a se kterým jsem si rozuměla. Ale i s tím člověk musí ten život přijímat. Vždycky můžeme hledat to, co přišlo později a bylo hezké. Protože díky tomu mám třeba dneska rodinu, jakou mám. (Pozn.: O současnosti v Mirčiném životě si budeme povídat příště.)

A co bys ty, jako člověk, který si něco takového prožil, vzkázala lidem s podobně drsným osudem?

Pokud jsou právě teď v té bolesti, tak asi jediná pomoc pro tu chvíli je: žít ten den jeden po druhém. Nemyslet moc na to, co bude dál, nedívat se příliš dopředu. Protože člověk pak snadno může propadnout strachu, že budoucnost nezvládne, že to nedokáže překonat.

A až se začne pomalu uzdravovat a ty vzpomínky ze zranění a bolestivých zážitků začnou vyprchávat, tak ať se nebojí otevřít se lidem okolo a navázat nová přátelství, nové vztahy. A věřit tomu, že se ten život obrátí a změní se k lepšímu. Pokud takový člověk ještě nezná Boha, tak ho může poprosit, aby se mu dal poznat, potěšil ho, pomáhal mu, dal mu pocítit, že je živý a že ho miluje, a aby ho vedl životem dál.

A konečně, třeba může být můj příběh pro někoho povzbuzením, že se dá vydržet opravdu hodně.

Závěrečný rozhovor s Mirkou o změnách a obratu v jejím životě můžete čekat opět za týden.