Rozhovor s Mirkou Pörnerovou: Dětství bez mámy

Když jsem Mirku poznala osobně, připadalo mi, že veselejšího člověka snad ani neznám. Působila na mě jako dítě štěstěny. Teprve časem jsem zjistila něco o drsném osudu, kterým si prošla, a to mi náhle spadla brada. Nešlo mi do hlavy, jak se dá takhle radostně přežít navzdory všem kopancům. Něco ze svého života nám poodhalí v rozhovoru pro Mařinku.

Mirko, s tebou se život nemazlil. Schytala jsi během něj několik ran, z toho první hned v dětství, když tě v raném věku opustila maminka. Jak k tomu, prosím tě, došlo?

Když mi byly dva roky, moji rodiče se rozvedli. Zůstala jsem v péči otce, protože máma se o mě starat nechtěla. Narodila jsem se totiž, když jí bylo 17 let, a ona se s tou skutečností nedokázala vyrovnat. Ani později se o mě nijak aktivně nezajímala.

To je pro mě docela drsná představa, do které se jen stěží dokážu vžít. Nedokážu si dost dobře představit, jaké to je, vyrůstat bez maminky. Jak jsi to prožívala?

Po pravdě řečeno jsem si až v dospělosti naplno uvědomila, že máma prostě člověku chybí. Jako dítě jsem tím totiž byla spíš zajímavá pro ostatní děti, které měly oba rodiče. V období dospívání mi dokonce kamarádky záviděly, že nemusím řešit věčné hádky s mámou. V jejich očích jsem se měla vlastně lépe než ony.

Kdy jsi poprvé pocítila, že ti ta máma chybí?

Určitě mě to dost ovlivnilo v období prvních lásek a prvního hledání sama sebe. Strašně jsem potřebovala s někým probírat svůj život, konzultovat různé otázky a situace, ale neměla jsem k sobě nikoho, kdo by mi poradil. Věty typu: „Tohle nevadí, to neřeš,“ nebo naopak: „Tamto je důležité, na to se zaměř.“ Prostě jsem si se vším musela poradit sama. Myslím si, že hodně životních chyb jsem udělala právě díky tomu, že jsem nevěděla, jak na to.

Navzdory tomu tvoje dospívání proběhlo bez velkých kotrmelců. Jak tě nepřítomnost maminky ovlivnila v dospělosti?

Tam už se to začalo odrážet úplně jinak, o dost hlouběji. Když se mi narodilo první dítě, neměla jsem žádné zkušenosti, táta mi moc neporadil, manžel mi nepomáhal podle mých představ a tchyně jsem se na nic ptát nechtěla. Možná jsem byla zbytečně moc samostatná. Navíc porod samotný byl dost těžký, dcera měla LMD, byla hyperaktivní a měla potíže s pohybovým vývojem. Cvičili jsme třikrát denně Vojtovu metodu, malá špatně spala, pořád plakala, zkrátka, bylo toho na mě moc. Dvacetiletá máma prvorodička, a na všechno sama. Dala jsem do toho maximum a očekávala jsem totéž i od partnera – že mě bude podporovat, pomáhat mi, že se mnou vytvoří právě tu rodinu, kterou já jsem nezažila. Když jsem zjistila, že se k tomu nemá, začala jsem na něj dost naléhat, aby byl pořád s námi. Myslím, že jsem to s tím nátlakem dost přeháněla. On tím víc utíkal do toho svého světa klidu a pohody. Vlastně to ani moc nedokázal, zapojit se do péče o nemocnou dceru. Nakonec naše manželství po roce a půl skončilo rozvodem.

Jak ses s rozvodem srovnala?

Na jednu stranu to bylo další zklamání, na druhou stranu jsem to tehdy moc neřešila. Byli jsme v těžké situaci a náš vztah to neunesl. Prostě jsem to brala tak, jak to přišlo.

Sešla ses někdy později s maminkou?

Pochopitelně – zvědavost, jak asi vypadá, hlavně fyzicky, ta mě provázela od dětství. Protože každý člověk chce vědět, jak vypadají jeho rodiče. Někdy mě to zajímalo víc, jindy méně.

V dospělosti mi táta ukázal její fotku, tak jsem si mohla udělat aspoň nějakou představu. Ale stejně mě to lákalo, vidět ji, setkat se tváří v tvář.

Nakonec jsem ji skutečně vyhledala, ale to až mnohem později.

Jak to setkání probíhalo?

Když mi bylo 26 let, život se mi dost změnil (o tom prozradím víc v dalším rozhovoru). Zkrátka, díky určitým okolnostem jsem pocítila víc než dřív potřebu najít svoje kořeny, poznat svoji matku a setkat se s ní. Tehdy jsem si na ni zjistila telefonní číslo a zavolala jí. Ona okamžitě poznala, kdo jí volá – což bylo takové zvláštní. Přijela jsem za ní do Prahy, ale bylo to spíš, jako když se setkají dvě kamarádky. Nedošlo k žádným silným citovým projevům, spíš jsme byly obě zvědavé.

Každopádně ji potěšilo, že ji chci vidět a že se na ni nijak nezlobím. Já jsem se zase dozvěděla víc o její současné rodině – o deset let později se jí narodila druhá dcera a po 14 letech ještě jedna. I s nimi jsem si docela rozuměla, bylo příjemné tam být a se všemi trávit čas. Na druhou stranu její styl života je takový požitkářský, konzumní, názory má dost rozdílné od těch, které jsem měla já. Mně záleží na čistotě, na hezkých vztazích, ale jejich život je založen spíš na touze hodně mít a jenom brát, což se mi moc nelíbilo. Jela jsem tam tedy asi čtyřikrát, až ta setkání vyšuměla do prázdna. Ano, jsem ráda, že jsme se setkali, ale už nemám tu potřebu se s ní vídat dál. A po tom všem si dnes říkám, že je možná dobře, že jsem nevyrůstala pod její výchovou – asi by se moje povaha formovala trošku jiným směrem.

Necítila jsi někdy hořkost, neodpuštění, sebelítost?

Já jsem vůči ní nikdy nebyla nějak zahořklá. Asi je to takový princip dětí, že když jim něco rodiče provedou nebo jim nějak ublíží, děti se je snaží pochopit a nemít jim to za zlé. Protože jinak by jim to mnohem víc ublížilo, kdyby si uvědomily tu tvrdost reality. A taky na tom asi má podíl můj otec, který mě proti ní nikdy nepopouzel a vždycky o ní mluvil hezky a s pochopením.

Samozřejmě, někdy uprostřed problémů a těžkostí to na člověka dolehne a začne počítat, co všechno se mu nepodařilo. Ale člověk se tím nesmí nechat strhnout. Lepší je doufat, že těžkosti přejdou, a upnout se k tomu hezkému, než si stěžovat na to zlé, co nás potkalo.

Děkuju ti za rozhovor i za upřímnost a těším se zase za týden na pokračování.