Vsadím se, že spoustě mladých katolíků se při pohledu na sitcom „Comeback“ přihodila podobná věc: „Lexa?! Toho znám!“ A pak pochybovačný výraz v očích zbytku rodiny: „Ty znáš herce z televize? A vodkuď asi?“ Z celostátního setkání mládeže v Táboře, přeci! Tehdy byl s kolegyní Terezkou na pódiu k vidění celé dny, jako pohotový a nezdolný průvodce programem. Kudy že to vede cesta z celostátního setkání do celostátní televize? To, a ještě mnohem zajímavější věci se dočtete v následujícím rozhovoru.

V Comebacku má Lexa dvojče – hodňoučkou ségru Sašu. Jak jsi na tom ty, Matouši?
Mám o dva roky staršího bráchu, se kterým jsme se jako děti hodně hádali a prali. Většinou když jsem mu něco vyvedl, schytal to on. Já byl takovej vypočítavej, takže maminka spíš uvěřila mě než jemu. Když ale kvůli mě jednou proběhl skleněnými dveřmi a ještě dostal vyhubováno, tak jsem uznal, že už je to moc a ubral jsem. (V osmi letech, abyste si nemysleli - pozn.red.)

Jak jsi se dostal k divadlu?
Díky bráchovi. On byl hrozně živej a maminka hledala, co s ním. Našla mu dětské studio u Švandova divadla v Praze na Smíchově. No a co se mnou, že jo? Tak jsem začal chodit taky. Když jsem zjistil, že se divadlo dá i studovat, šel jsem to zkusit na konzervatoř.

Co ti škola dala do života?
Manželku Terezku. Všiml jsem si jí na chodbě, protože se pořád mračila. „Taková hezká holka a furt se mračí!“ říkal jsem si a dělal na ní posunky, ať se usměje, a ona se jednou usmála…a bylo. Teď jsme spolu čtyři roky a tři měsíce.

To jste se brali hodně mladí. Co tomu říkali lidi kolem?
No divili se, že prý máme ještě čas. Jenže my nechápeme manželství jako nějakou životní překážku. Pro nás je to posunutí i ve vztahu s Bohem.

Dá se tohle kolegům říct?
Dá, a je na nich, jestli to respektujou nebo ne. Divadlo je hodně ateistické prostředí. Já ale většinou neargumentuju nábožensky. Protože i lidsky se dá říct, že když člověk chce vzájemný vztah posunout dál, tak je manželství logický krok. A že jsme mladí? Mám pocit, že se dřív se lidi rozhodovali víc z lásky, srdcem, a tak se brali mladí jako my. Dneska je všechno takový rozumový a lidi mají děti ve třiceti, protože mají pocit, že by se o ně ve dvaceti nepostarali.

Jsi vychovaný ve víře?
Ne, ale nikdy jsem neměl odpor k církvím nebo náboženství. Maminka mi dala jméno Matouš a vždycky mi říkala, že to znamená „dar boží“. Když jsme s bráchou jezdili na skautské tábory, tak nám radila, až nám bude nejhůř, abychom si vymysleli nějakou modlitbičku. Víra pro mě byla přirozená, ale nepojmenoval jsem si to, čemu jsem věřil, slovem Bůh. Na to jsem přišel díky Terezce. Ona je z Pardubic a když jsem za ní začal jezdit, navštěvovali jsme spolu dětské mše otce Vládi Brokeše, které mě totálně nadchly.
Naplno jsem uvěřil na jednom dětském evangelizačním táboře. Hrál jsem jim tam postavu v táborové hře. Celé se to odehrávalo v klášteře. To prostředí na mě tak působilo, že jsem si během jejich večerní mše sedl v kostýmu té postavy pod sochu sv. Františka a proplakal tam celou noc. Tam na mě ta milost zapůsobila.

Máš pocit, že ti víra pomáhá i v herecké profesi?
Zcela určitě. Herecké prostředí je trochu svazující, protože je ateistické. Není jednoduché být v něm věřící. Mě víra pomohla v tom, že jsem se našel a vím, co chci dělat a co ne. Například: Milan Šteindler si mě vybral do filmu O život. Byla by to ohromná příležitost, ale ten scénář se mi nelíbil. Takový další z filmů typu Panic je na nic. Řekl jsem, že se na tom podílet nebudu, že mi to nic nedává a patrně to nedá nic ani těm divákům.
No a pak přišel Lexa. I když tam je taky občas dost drsnej humor.

Můžeš i v Comebacku říct, že něco neuděláš?
V seriálu je to těžší, ale zatím se to nestalo. Jednou byl díl, kde Lexa hrál ve škole Ježíše. S tím jsem zápasil, ale pak jsem došel k tomu, že si z Ježíše neděláme legraci. Lexa ho tam totiž srovnával s Terminátorem a měl ho tím pádem za děsnýho hrdinu.

Jak jsi se k Lexovi vlastně dostal?
Konkurzem. Přišlo ještě asi pět kluků, kteří typově seděli, ale nebyli herci. Jenže sitcom je projekt, kde jde o určitou hereckou zkušenost a invenci, tak vzali radši mě, i když se báli, že nevypadám mladě. Zato teď by mě nikdo nehádal dvacet tři, všichni myslí, že je mi šestnáct.

Studuješ si puberťáky?
Ani ne. Neprohlížel sem si je a neříkal: „Tenhle má dobrej pohyb, to použiju!“ Vlastně ani nevím, jak Lexa vznikal. Já jsem docela smíšek, rád dělám blbiny, a jak jsem si dal kšiltovku na stranu, tak to bylo jasný. Teď když jdu po ulici a vidím kluky v kšiltovce a širokejch kalhotách, tak si říkám: „Hele Lexové!“ Fakt jsou úplně takový…
Lexa je moc dobře napsaný, proto jsem do toho šel. Dřív jsem myslel, že seriály nejsou pro herce zrovna výhra, ale tyhle scénáře mě přesvědčily. Je to herecká práce a herecká příležitost a je to vtipný.

Bavíte se u toho?
No hrozně! Nejdřív se strašně smějeme, když si ty gagy na zkoušce čteme. Sitcom je totiž žánr, který se musí nazkoušet. Je důležité nacvičit si rozfázování gagů, rozložení energie, musíme nechávat místo na smích. Všechno musí být přesné. No a pak se ještě smějeme během natáčení těm gagům, co přinesou další herci. Martin Dejdar je v tom mistr.

Kde se vzaly holky, co tebou hrají?
My jsme se „Sašou“ a „Ivou“ spolužáci z konzervatoře. Z jiných ročníků, ale ze stejné školy.

Poznávají vás lidi na ulici?
Mě moc ne, protože na Lexu mám vyžehlený vlasy a bez kšiltovky mě lidi nepoznávají. Ale Marušku („Sašu“) docela jo, protože ta nemá v Comebacku vlastně žádné maskování.

Teď máš úplně novou roli. V březnu se vám narodil syn…
Nathanael - to taky znamená Bohem daný - je na svůj věk velký a hodně společenský. Pořád má dobrou náladu a snaží se komunikovat. Možná to bude jednou legrace. Bude dlouhý a společenský a my jsme oba malí a plachý. Co to s ním asi udělá, až mě jednou uvidí jako Lexu? Až ho budu napomínat, poví mi: „Podívej, cos tady sám dělal!“ Nebo možná pozná, že mám pochopení…

Co se jeho narozením pro tebe změnilo?
Hrozně moc věcí. Všechno! Když mě to dřív nešlo v divadle, tak jsem si dělal starosti. Nathanael se narodil před veřejnou generálkou ve „Švanďáku“ a já přišel do divadla úplně vysmátej, říkal jsem si, že je přeci jedno, jak to dopadne. Získal jsem nadhled. Pak jsem se lekl, že s tímhle nadhledem nebudu moct tu práci dobře dělat, ale není to tak. Spíš si jí víc užívám.
…no, a občas se nestihnu do práce oholit.

Minidotazník:

Oblíbená barva: Modrá a žlutá (Terezka má ráda fialovou, takže i fialová.)
Knížka: Maximální mužství – jak se má muž naučit být oporou rodině a najít si vztah s Bohem.
Filmy: Ty co obsahují hodně žánrů dohromady. Třeba Babel.
Herec: Robert Downey Jr.Hrál fantasticky Chaplina.
Herečka, s kterou bys si chtěl zahrát: Anne Hathaway (Deník princezny)
Místo na prázdniny: Chalupa v Krkonoších. Prožili jsme tam s Terezkou úžasné Vánoce.
Jídlo: Borůvkové knedlíky.
Sport: Začínám hrát hokej v klubu HC Olymp. K tomu mě přemluvil Martin Dejdar.
Vlastnost, kterou nemám rád: Lenost. Nemám rád, když lidi věci flákají. Já sám jdu do všeho na 100%, i když je to blbost. (To jsme poznaly na setkání čtenářek. Díky Matouši! - pozn.red.)
Čeho si na lidech vážíš? Tolerance a trpělivosti. (Terezka říká, že jsem docela trpělivý.)
Osobnost, kterou bys chtěl poznat osobně? Pan Marek Eben.
Kolik máš teď textů v hlavě? 10 celovečerních her.

Za skákání do řeči se Matoušovi omlouvá
a za rozhovor děkuje Helena
www.in.cz