Větší svačina

„... a chovej se slušně, Jáchyme, ať neslyším žádné stížnosti,“ starostlivým hlasem napomínala maminka svého synka, který se chystal jít s chlapci od sousedů a jejich tatínkem na kázání toho nového proroka až někam na okraj pouště. Bylo to poprvé, co ho maminka pustila někam samotného, předtím vždycky chodila s ním.

Ale to spíš Jáchym chodil s maminkou nebo tatínkem. Brali ho s sebou na každoroční pouť do chrámu, někdy na trh do sousedního městečka. Ale teď už mu bude co nevidět dvanáct, a to už je docela velký kluk.

Tatínek nebyl právě doma, odjel za obchodem, a když ani maminka jít nemohla, Jáchym tak dlouho prosil, aby mu dovolila připojit se k výpravě z jejich vesnice, až svolila. Šlo hodně lidí. Všichni byli zvědaví na nového proroka.
Maminka ještě pečlivě balila jídlo. „Kdoví, kdy to skončí,“ uvažovala nahlas. „Vodu ti dávat nebudu, to by ses pěkně pronesl, ale pár chlebů a pár rybiček ti zabalím. Dám ti toho víc a můžeš se klidně s někým rozdělit. Víš, co ten prorok mluvívá a sám každému ochotně pomáhá, tak se můžeš zachovat stejně.“ „Ale mami, copak můžu někomu vypomoct pár chlebama a rybičkou? Tím hladové zástupy rozhodně nenasytím,“ s troškou přezíravosti v hlase rozumoval Jáchym a v duchu se už olizoval. Maminčiny pečené rybičky byly jeho oblíbená pochoutka! Nelíbilo se mu, že by je měl někomu dát. „To přece kliďánko zvládnu sníst sám,“ ujišťoval svou starostlivou maminku.
„Jáchyme, pamatuj si, že lakomci se nedostanou do Božího království!“ smála se maminka a přísnějším hlasem dodala: „Kdyby měl někdo hlad, nejdřív mu nabídni jídlo a teprve pak jez sám. To si dobře pamatuj.“
Za dveřmi se ozvaly hlasy kamarádů, Jáchym se rychle rozloučil, popadl připravený raneček a vyběhl za nimi. Maminka vyšla za ním, aby mu zamávala, ale chlapec zapadl do hloučku kamarádů a ani se neohlédl. Usmála se pro sebe jeho smělosti a hleděla za ním, dokud nezmizel v zatáčce cesty. Pak se vrátila ke své práci. Také by se ráda vydala s ostatními poslechnout si nového proroka, o kterém toho už tolik slyšela, ale slíbila došít nové šaty na svatbu a zbývala jí ještě spousta drobného vyšívání. Nedá se nic dělat, nestihla by to.
 

Cesta v houfu lidí z vesnice rychle ubíhala a než se kdo nadál, viděli před sebou moře dalších lidí. Postávali ve skupinkách, posedávali v hloučcích, děti pobíhaly kolem, maminky na ně volaly, tatínkové diskutovali, vzdálení příbuzní nebo známí se halasně zdravili. Mezi tím vším se proplétali muži s nosítky, na nichž spočívali nemocní, ochrnutí nebo jinak postižení lidé. Všude panoval zmatek a hluk, ale zároveň také bylo cítit napjaté očekávání.
„O čem bude asi mluvit?“ dohadovali se muži, kteří už cestou rozebírali, kdo si co zapamatoval z minulých promluv a kázání. „Určitě tam budou zase farizeové. Budou provokovat,“ odhladoval jeden starší muž. „Však on jim to Ježíš nedaruje,“ těšil se jiný. „Oni farizeové se někdy do těch svých nařízení a zákonů tak zamotají, že se v nich sami nevyznají. To, co Ježíš říká, je jednoduché, že tomu každý může porozumět.“ „No já nevím, jak si tak vzpomínám na ty jeho příběhy, ony někdy nejsou úplně snadné k pochopení,“ mudroval starší muž. Ostatní se mu smáli, že to možná nebude Ježíšova chyba, když nechápe, ale všichni se těšili, co dnes uslyší. Jáchym byl celý nedočkavý, protože toho nového proroka Ježíše ještě sám neviděl. Zvědavě se všech vyptával, jak ten prorok vypadá, jak mluví, má-li dlouhé vousy a chodí-li oblečen do velbloudí kůže. Tohle totiž slýchal vyprávět o Janu Křtiteli. Ale muži se mu smáli. Ženy se zase celou cestu bavily o zázračných uzdraveních, která Ježíš vykonal. Skoro každá znala někoho, kdo měl zase jiného známého, jehož příbuzný nebo známý byl uzdraven. Jáchym hltal jejich příběhy a už se nemohl dočkat, až budou na místě a také on toho podivuhodného člověka uvidí.
 

Pak se jejich výprava také usadila a společně se všemi ostatními čekali, až to začne. Jáchym byl jako u vytržení. V životě neviděl tolik lidí pohromadě, dokonce ani na trhu a ani v Jeruzalémě v chrámu, kde byl pořádný nával, si nepamatoval takové množství. Postupně všichni utichli a prorok začal mluvit. Jáchym zíral s otevřenou pusou. Čekal staršího muže úctyhodného zevnějšku, s dlouhým vousem, možná o holi, který by všechny měřil přísným pohledem a vůbec by naháněl hrůzu. Ale nic nebylo pravdě vzdálenější! Ježíš byl docela mladý muž. „Určitě je mladší, než můj táta,“ napadlo Jáchyma a nemohl z proroka spustit oči. Vůbec nenaháněl hrůzu, ani na sobě neměl nějaké podivné kůže nebo zvláštní roucha. Byl oblečen úplně normálně v hezkých šatech, jako jiní muži. Co ale Jáchyma zaujalo nejvíc, byl výraz jeho obličeje. Ježíšova tvář vyzařovala nesmírnou laskavost. „On je asi moc hodný,“ přemýšlel Jáchym. „Myslel jsem si, že se proroka budu bát, ale tohohle Ježíše se ani trochu nebojím. On vypadá tak trochu jako můj tatínek,“ zvažoval Jáchym a vlastně vůbec nedával pozor na to, co prorok říká. Jen vnímal příjemný zvuk jeho hlasu a líbilo se mu, když se Ježíš usmál. Když si to uvědomil, trochu se lekl. Maminka se bude ptát, o čem mluvil prorok! „Ale co, zeptám se po cestě kluků, co si pamatují nebo se přitočím k nějakým známým z vesnice a budu poslouchat, jak budou po cestě promluvu rozebírat,“ hned ho napadlo chytré řešení. 
 

Prorok skončil své vyučování a prodíral se davem lidí k místu, kde se shromáždili ti s nosítky. Jáchym moc dobře neviděl, protože dospělí kolem něj vyskočili na nohy, aby mohli všechno pozorovat, a on mezi jejich vysokými postavami zahlédl jen shluk lidí. „On vstal, on vstal,“ rozléhalo se volání. „Podívejte se, ten muž chodí,“ křičela nějaká žena, „a to byl od narození chromý!“ Lidé nadšeně tleskali, volali, jásali, plakali a smáli se. Nikomu se nechtělo domů.
Jáchym stál v davu nadšených sousedů, v rukách svíral svůj raneček a cítil, jak ho začíná zmáhat únava. Dostal hrozný hlad. „Ještě, že mám s sebou svačinu od maminky,“ těšil se. Vtom zpozoroval, jak se učedníci toho proroka Ježíše  starostlivě shlukují kolem svého mistra a o něčem s ním vážně diskutují. Jáchym by strašně rád věděl, jak spolu rozmlouvají. Mluví k nim tak, jako když vyučuje, nebo je v soukromí jiný? Chová se jako učitel ve škole nebo s nimi žertuje jako s přáteli? Protlačil se tedy zástupem blíž ke skupině učedníků, uprostřed níž stál on, Ježíš. Byl už tak blízko, že zřetelně slyšel, o čem si povídají. Mluvili o jídle. Dohadovali se, jak dát jídlo všem těm lidem, kteří si přišli Ježíše poslechnout.

Jáchym zvědavě poslouchal, sám si přitom uvědomoval, jak mu kručí hladem v břiše, ale napadla ho překvapivá myšlenka. „Ale co on? Co Ježíš? On přece tak dlouho mluvil a pak uzdravoval. Jak unavený a hladový musí být.“ Soucitně pohlédl na Ježíše a jejich pohledy se setkaly. Ježíš skutečně vypadal dost unaveně, ale přesto se na Jáchyma šibalsky pousmál. Jáchyma polilo horko. Co to maminka říkala, než vyběhl z domu? Sám nevěděl, jak se to stalo, ale najednou se prodíral houfem učedníků a stál před Ježíšem. Podával mu svůj uzlík a se zrudlými tvářemi vykoktal: „Tady, pane, vezmi si mou svačinu. Máš už také jistě hlad. Jsou to rybičky, co pekla moje maminka, a chleba.“ Ježíš si vzal uzlík z jeho rukou a kolem úst mu cukalo. Rozhlédl se po učednících a řekl: „Myslím, že to máme vyřešené, hoši.“ Ukazoval jim raneček se svačinou. Jáchym zkoprněl a učedníci rovněž. „Ale pane, to je přece jen…“ zvolal jeden z učedníků, takový vysoký, černě zarostlý muž. Ale než kdokoli stačil cokoli udělat, Ježíš se posadil, rozbalil si na klíně Jáchymův uzlík, vyndal z něj chleba, pohleděl k nebi, tiše poděkoval a kousek ulomil. Nestrčil si ho však do pusy, jak Jáchym čekal, ale podal ho tomu černému učedníkovi. „Na, Petře,“ řekl a ulomil další kousek, „Jane?“ podal ho dalšímu a pokračoval v lámání a rozdávání učedníkům. Ti na něj upřeně hleděli, a když se na ně Ježíš stále povzbudivě usmíval a pokyvoval hlavou, aby to udělali jako on, taky začali lámat své kousky chleba a rozdávat lidem okolo. Jáchymovi se chtělo vykřiknout, protestovat, že Ježíšovi nic nezbude a ta svačina je přece jen malá, jenže nemohl nic říct. Ohromeně zíral na chleba v Ježíšových rukou. Neubýval. Někteří z učedníků se svými kousky chleba poodešli dál a vydávali povely lidem, aby se posadili. V rozdělování chleba nastal řád. Jáchym zaslechl, jak lidé chválí chleba: „Tak výborný, přesně ochucený, báječně vypečený, vynikající…“ Dmul se pýchou, protože ty pochvaly patřily chlebu, který pekla jeho milovaná maminka. V duchu si myslel: „Počkejte, až dojde řada na rybičky. Takové koření, jako umí namíchat moje maminka, to hned tak někdo nesvede!“

Podíval se na Ježíše, který stále ještě lámal chleba. Teď si konečně taky kousek nechal pro sebe. Ukousl si, uznale pokýval a jedním okem na Jáchyma mrkl. Chlapec se šťastně usmál a vzal si od Ježíše kus chleba. Blaženě se zakousl do své porce a pořád přitom pozoroval toho zvláštního proroka. Ježíš zalovil rukou v bílém plátně uzlíčku a vytáhl jednu pečenou rybičku. Přivoněl k ní, přivřel oči, slastně mlaskl a zase poděkoval směrem k nebi. Pak odloupl kousek masa od páteře a tentokrát prvním, komu nabídl, byl Jáchym. Toho ani nenapadlo, aby maso jedl. Viděl už přece dost. Opatrně rozdělil svou porci na poloviny a jednu z nich podal starému muži, sedícímu za zemi hned vedle v hloučku dalších mužů. Pak uloupl další kousek a podal následujícímu. Když podělil nejbližší hlouček, přistoupil k dalšímu a pokračoval. Rybička v jeho rukách se nezmenšovala. Mezi rozdáváním koukl směrem k místu, kde seděl Ježíš. Zrovna si olizoval prsty, protože dojedl svou porci ryby. Šťastně se na Jáchyma usmál a pokynul mu, aby přišel blíž.

Jáchym se zatetelil blahem. Usedl na kámen vedle Ježíše a taky se pustil do ryby. Během jídla nepřestával pozorovat muže vedle sebe. Proroka a učitele. Zázračného uzdravovatele. Teď právě klidným pohledem sledoval nasycené zástupy a červánky na obzoru. „Musíte jít domů,“ řekl Ježíš, „brzy bude tma.“ „Ani se mi odtud nechce,“ přiznal Jáchym. Ježíš pokýval hlavou, že rozumí, ale namítl: „Maminka by měla starost.“ To musel Jáchym uznat. Kromě toho naléhavě toužil vypovědět jí všechno, co dneska zažil. „To mi neuvěří, že její svačinou se nakrmilo tolik lidí,“ vyhrkl nahlas myšlenku, která mu připadala nejvýznamnější. Ježíš se rozesmál, objal Jáchyma kolem ramen a řekl: „Vyřiď mamince, že ji pozdravuju. Má požehnané ruce i srdce.“ Pak rychle vstal, naposledy se na Jáchyma usmál a zmizel někde mezi lidmi. Zástupy se pomalu rozcházely. Někteří z učedníků sbírali do košů zbytky chleba.

„Jestli jsem dobře počítal, bylo těch zbytků dvanáct plných košů,“ povídal při zpáteční cestě Jáchymův soused. „Kde oni najednou vzali tolik jídla?“ ptal se jiný muž. „Jak mohli vědět, že přijde tolik lidí?“ dohadoval se další. „Copak to není prorok? Věděl to přece,“ nabídl řešení muž, kterého Jáchym vůbec neznal. „Kdopak jim to asi pekl? Bylo to moc dobré,“ pochvalovali si muži a odhadovali, že to asi byly zbožné dobré ženy.

Jáchym si poskočil radostí a rozběhl se dopředu, ke skupině svých kamarádů. Bílé, trochu umaštěné plátno rozbaleného uzlíčku držel ve vztyčené ruce nad hlavou a běžel tak rychle, že látka za ním vlála jako prapor.