Kázání na hoře

V horkém letním dopoledni se skupina třinácti mladých mužů vydala na vysoký kopec daleko za městem. Výstup byl namáhavý, protože na příkrý kopec vedla jen nerovná a kamenitá cesta. Slunce žhnulo a žádný větřík nezafoukal a nezchladil upocená čela mladíků.

Zpočátku mohli stoupat všichni pohromadě, ve velké tlupě, ale jak se cesta zužovala, rozpadala se tlupa do menších skupin, postupně se všichni museli rozdělit až do dvojic, protože víc se jich vedle sebe na úzkou cestičku nevešlo.  Jak tak zdolávali kopec, občas se po zvlášť strmém úseku zastavili a povídali si.

Petr si rukávem otíral čelo a znechuceně se vyptával: „Kam zase jdeme, Ježíši? Proč se škrábeme někam nahoru na kopec?“
Jakub, který šel vedle něj, nečekal na odpověď a vmísil se do hovoru se svým názorem: „Ano, pane, Petr má pravdu. Nemohli bychom zůstat dole u jezera? Vždyť se nám tam posledně tak líbilo.“
Petr byl v ráži a dál do vrchu se mu už nechtělo. Doufal, že Ježíše přemluví, aby se vrátili. Rozhodl se, že by mohl ostatním navrhnout něco, čemu nebudou schopni odolat. Obrátil se k ostatním učedníkům a vemlouvavě se rozhovořil: „Navrhuju, abychom šli k jezeru. Když nikdo nepřijde, můžeme se opalovat, zaplavat si, máme tam u břehu čluny…“ Napadlo ho něco opravdu dobrého, a tak se zadíval přímo na Ježíše: „Kdyby se lidem to tvoje kázání nelíbilo, nebo kdyby nás to už nebavilo, vždycky se můžeme nalodit a hurá! Přeplujeme na druhý břeh.“ Podíval se vyzývavě po všech kolem sebe a očekával nadšenou odpověď.
Jakub ale zareagoval jinak, než si Petr představoval. Ti dva se vždycky škádlili a popichovali a Jakub si ani tentokrát nenechal ujít příležitost zarýt si do kamaráda. Výsměšně oznámil: „Jo a Petr nám pak naloví ryby k večeři! Že, Petře?“

Všichni kolem, kdo Jakubovu otázku slyšeli, se halasně rozesmáli.  Dobře si vzpomínali, nač Jakub naráží. Jejich smích přilákal i ostatní, kteří zatím postávali opodál, aby se přiblížili.

Jan se jako obvykle pokusil smířlivě zasáhnout. Hádky a spory neměl rád a krom toho všichni přece moc dobře vědí, jak to tehdy bylo. Namítl: „Ale no tak. Nedělejte si z Petra legraci. Copak si už nevzpomínáte, že nikdo z nás tehdy za celou noc nic nechytil? Kdyby byl Ježíš tehdy ráno neřekl, abychom jeli lovit na hlubinu, nikdy bychom tak rekordní úlovek neměli.“ Všichni uznale pobrukovali, že to je pravda, že to skutečně tehdy bylo něco mimořádného. Sítě potrhané množstvím ryb, to se příliš často nestává ani zkušeným rybářům a Petr na tom byl tehdy stejně jako ostatní.
Petr se ovšem nenechal vyvést z míry. Byl už na Jakubovo špičkování zvyklý, a tak mu ani moc nevadilo. Bouřlivě souhlasil: „Jasně! A kdybych jel na ryby s Ježíšem, vsaďte se, že bych něco přivezl! To by byla večeřinka! Grilovaný ryby na česneku a s tymiánem… to bych si teda dal!“ Znovu se obrátil na Ježíše, který až dosud neodpověděl a jen se usmíval jejich žertování. „Tak pane, proč teda jdeme na kopec?“ zvolal už trochu nešťastně. „Co tam budeme večeřet? Máme s sebou jen malou svačinu a není tam voda!“ Ježíš se šibalsky pousmál: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Všichni se znovu rozesmáli, ačkoli úplně přesně nerozuměli, co tím chce Petrovi říci.
„Myslím, že je pořádné horko,“ podotkl Jan. „Co myslíte, přijde vůbec někdo? Ani jsme nedali nikomu vědět, kam vlastně jdeme.“ „Jen se podívej,“ ukázal rukou Ježíš. Kam jen oko dohlédlo, blížily se k hoře zástupy lidí. Jan vykřikl: „Podívejte! Tam je lidí! To ani nespočítám. Teda Ježíši, takovou účast na shromáždění jsi ještě v Galilei neměl. To bude určitě nejmíň několik tisíc.“
 „Hele, támhle vidím přicházet i ty hádavý farizeje,“ všiml si Jakub blížící se skupinky mužů v černém. „Budeš si muset dát pozor na to, co řekneš, Ježíši. Oni každého chytají za slovo. Je to dost protivný, když ti skáčou do řeči a pořád mají ty své otázky a doplňky. Jednoho to může docela zmást.“ Varovně a starostlivě se na Ježíše obrátil, „aby tě nepopletli.“
Petr se hned chytil tématu: „O čem budeš kázat, pane?“ zajímalo ho. Nebylo těžké odlákat jeho pozornost. Snadno se pro všechno nadchnul, lehce se rozesmál nebo rozzuřil, vnímavě reagoval na různé situace.
„Nemělo by to být moc dlouhý, je strašný vedro,“ prohlásil Jakub. „V tomhle počasí hrát chvály, to nebude žádnej med. Když máte sucho v krku, špatně se zpívá. Teda já bych si dal pivo, až bych brečel.“ Ježíš se zatvářil na oko velmi vážně a nečekaně poťouchle řekl: „Blaze plačícím, neboť oni budou potěšeni.
„No jo, ty máš na všechno nějakou poznámku,“ povzdechl si trochu otráveně Jakub. Přesto si neodpustil varování: „Ale uvidíš, že se ti ty zástupy rozutečou, když budeš mluvit moc dlouho. Není tu žádné občerstvení a vůbec. Mimochodem, sbírku na konci kázání bude mít zase Jidáš? Posledně to bylo požehnaný. Vybralo se pak docela dost peněz.“
Petr bouřlivě souhlasil: „Jo, jo, Jidáš je na sbírky dobrej! Já bych mu to nechal.“
Ježíš se opět tak podivně zatvářil a odpověděl jim: „Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království.“
Všichni zase propukli v smích. Z Petra si dělali legraci často. Nebyl urážlivý a dokázal vtipně odpovědět, takže se všichni dobře bavili. Jenom Jan se pokoušel udržet si vážnou tvář, aby se Petra nedotkl a ozval se na jeho obranu: „Ale Ježíši, neměl by sis z Petra pořád dělat legraci. On to přece myslí dobře.“ Ježíš se mile pousmál na svého oblíbeného učedníka a laskavě řekl: „Blaze milosrdným, neboť jim se dostane milosrdenství.“
Petr sice pořád ještě přesně nechápal, co Ježíš svými výroky myslí, ale pro jistotu se rozhorleně ozval: „Pane, já se neurážím, to ty dobře víš. Ale já si opravdu dělám starosti o tvou službu. Ty každého uzdravíš, to je výborný, to všechna čest, ale ta tvoje kázání! Nezlob se na mě, ale s Janem Křtitelem se to vůbec nedá srovnat!“ Vemlouvavým tónem pokračoval: „Víš, Ježíši, kdyby sis toho Jana vzal trochu za vzor. Přece jen je to už zkušený kazatel.“
Jakub tak docela nesouhlasil. Neměl rád, když se někdo snažil poučovat Ježíše. Zvlášť Petr a ty jeho rozumy! Ozval se trochu výsměšně: „No jo, o Janu Křtiteli všichni říkají, že je to dynamický kazatel. Pořád křičí to svoje.“ Jakub vyskočil na kámen u cesty, začal divoce mávat rukama, kulit oči, čímž jako napodoboval Jana Křtitele, a se stejnou intonací pokřikoval: „Pokání čiňte a pokřtěte se! Pokání čiňte a pokřtěte se!“ Pak ale zanechal šaškování, seskočil z balvanu a tentokrát zcela vážně dodal: „Chtělo by to víc myšlenek. Občas citovat něco z Písma, připomenout nějaké verše, poukázat na stará proroctví a vysvětlit, co to dneska znamená… Rozumíš, Ježíši? Chodí na tebe i farizeové a to jsou nějací učenci.“

Ježíš se nadšeně usmál, až mu oči zajiskřily. Důvěrně se přiblížil ke svým nejbližším, Jana dokonce objal kolem ramen a ujistil je: „Nebojte se, kluci, bude to dobrý. Uvidíte, že kázání na hoře bude patřit mezi mé nejslavnější.“ Šibalsky na ně mrkl: „Koneckonců: Však teprve začínám, ne?“
Petr se hned snaživě zeptal: „Máme si dělat poznámky?“
„A máme se to učit nazpaměť? Budeš nás z toho zkoušet, pane?“ zajímal se Jakub, protože si nějak matně pamatoval, že tak se to ve škole dělávalo. Petr potřeboval všechno vědět naprosto jasně: „Co z toho můžeme zapomenout?“
Také Jan měl se školami své zkušenosti a tak je nezištně nabídl: „Navrhuju, aby se to naučil jen jeden z nás. Ten pak bude odpovídat na dotazy.“ Také ostatní nabízeli různé směšné rady a pokřikovali je na sebe jeden přes druhého.
Ale Ježíš už jejich žertům nevěnoval pozornost. Pustil Jana, napřímil se a jeho pobavený úsměv se změnil ve výraz velitele: „Tak kluci, konec řečí, lidi přicházejí. Farizeje pusťte do první řady, ať je máme pěkně na očích. Nebojte se, dnes vyrušovat nebudou.“  Sledoval, jak se blíží davy lidí. Zástupy se zdály nekonečné. Kam oko pohlédlo, černaly se masy lidí. Muži, rodiny se ženami a dětmi, všichni přicházeli a usedali do řad. Po hloučcích a po skupinkách tiše hledali vhodná místa a mlčky čekali.

Ježíš se ještě naposledy starostlivě obrátil na své učedníky: „Cítím, že Otec stojí při mně a za mými slovy bude jeho moc. Nikdo si nedovolí vyrušovat. Vy budete sedět hned vedle mne, abyste všechno dobře slyšeli. Nezapomeňte, že mluvím hlavně pro vás. Jste moji nejbližší a na vás mi záleží nejvíc. Kdybyste něčemu nerozuměli, nebojte se, já vám to pak všechno vysvětlím.“
Gestem ruky vyzval Jakuba: „Tak Jakube, máš naladěno? Můžeme začít? Já jsem připraven.“

Ukázka z knihy Nebiblické příběhy

Chtěli byste knihu Hany Pinknerové Nebiblické příběhy vyhrát? Napište nám v komentáři pod tímto článkem, který biblický příběh je pro vás v životě důležitý, máte jej rádi a vracíte se k němu. Pro jednoho z vás je připravena knížka Nebiblické příběhy s věnováním autorky.

Soutěž je uzavřena, knížku získává tabita. Gratulujeme!