Pohádka o mařince IV.

Za chvilku jste mohli vidět na kraji lesa černou čáru na zemi. Kdybyste se ale podívali pěkně zblízka, poznali byste, že to není opravdová čára. To mravenci si vykračovali jeden za druhým od mraveniště k lánu voňavých kytiček s bílými kvítky. Teď už všichni věděli, že se ta rostlina jmenuje mařinka, a že nosí dobrou náladu a dobře se po ní usíná.

Vpředu před mravenci pochodoval jejich vedoucí. Hned za ním cupital co nejrychleji mraveneček Honzík. „Tamtím směrem, tady kolem toho stromu, už tam budeme,“ radil jejich průvodci. To víte, měl předtím z výšky docela dobrý rozhled, tak se dobře vyznal.
„Vidím, že máš výbornou orientaci,“ pochválil ho vedoucí mravenec. Honzík ani nevěděl, co na to říct. Všichni kluci se mu jen posmívají, a teď mu ukáže uznání i sám mravenčí velitel!
Nakonec špitl: „Ano, trefit někam, to umím. Ale zase mi moc rychle necupitají nožky,“ dodal skromně.
„Prosím tě, vždyť teď běžíš, že mám skoro co dělat, abych ti stačil,“ trochu přeháněl mravenčí velitel. „Krom toho, rychlost není všechno! U mravenců je nejdůležitější spolupráce. Spolupráce, Honzíku, pamatuj si to!“
Mravenec Honzík hrdě narovnal záda a polichoceně se rozhlížel kolem sebe. „Jauvajs!“ vykřikl vzápětí. Jak se díval svrchu, zakopl o kořen, tak tak že nespadl na nos. A bylo to pro něj ponaučení, to mi věřte. Ani mu k tomu nemusel nikdo nic říkat.

Brzy mravenci dorazili k lánu rostlinek, pro které sem šli, a černá čára z jejich těl se změnila ve velký mrak. „Hmmm, to to voní!“ ozývalo se ze všech stran.
„No bojdeť by ne!“ smál se Honzík. „Vždyť se jmenuje mařinka vonná!“
A pak se mravenci dali do práce. Kousali a cupovali jednotlivé rostlinky na kousky, takže za chvilku měli z lístků a stonků celou hromádku. „Co s těmi květy? Vyhodit?“ ptal se velitel.
„Né, vyhodit né!“ volala jedna mravenčí slečna s červenajícími se tvářemi. „Ty dáme do vázy v hodovní síni! Chystá se přece zase brzy mravenčí svatba!“
„No, dobrá,“ podrbal se velitel na hlavě. On na tu romantiku nikdy moc nebyl.

Než bys řekl POPOKATEPETL, už si to ta obrovská mravenčí společnost šinula zase zpátky ke svému mraveništi. Tentokrát ale vypadali spíš jako potůček s plujícími zelenými lístečky a bílými kvítky. To jak vždy několik mravenců neslo jednotlivé částečky rostlin. Jejich dálnice se táhla od místa, kde rostla mařinka, až k mraveništi. Svůj poklad poskládali u domečku chůvy – a bylo toho tolik, že se všechno dovnitř ani nevešlo. A tak si další natě rozebrali i ostatní. Nejedna hospodyňka zajásala nad voňavou ozdobou na zdi komůrky.
Ani květy nezůstaly nazmar. Po celém mraveništi byla velká sháňka po vázičkách, sklenicích a nádobách všeho druhu. Jéje, to bylo slávy a radosti. Taková jarní kvítka potěší každou romantickou duši.

Mraveneček Honzík také nasbíral pár kvítků a svázal z nich krásnou kytici. Zaklepal na dveře chůvy, a vstoupil dovnitř.
„Chůvičko moje, něco ti nesu,“ podával jí svůj pozdrav z přírody.
„To jsou ale krásné květinky! Děkuju ti, Honzíku. A jak krásně voní! Jako... jako... co mi to připomíná?“ Chůva si sedla na lavici u stolu a zasněně pohlédla z okna ven. Pak se jí úsměv rozzářil. „Ano, už vím! Chodili jsme skákat s přáteli na stoh slámy – i když jsme to měli zakázané. Jéje, to byla mela, když na mě spadlo pár snítek! Kamarádi museli zavolat dospělé mravence, aby mě odtamtud dostali. Od té doby už jsme nikdy ten zákaz neporušili. Ale za teplých letních nocí jsme chodili spát pod širák poblíž, ach, to byla lahoda – ty hvězdy, cvrkot cvrčků, a ta vůně... Ano, to je přesně ona. To jsi mě, Honzíku, moc potěšil.“
Mraveneček Honzík se radostně usmál. „To ještě není všechno!“ A doběhl i pro naporcované natě. „Za chvilku bude večer. To bych ti mohl uvařit čaj hned. Sova říkala, že bys po mařince mohla dobře spát.“
„Honzíku, ty jsi tak hodný! Ale posaď se, čaj uvařím já. Dáš si se mnou?“
„Rád,“ uvelebil se na lavici a s láskou pozoroval tu stařenku, jak zatápí v kamnech, otáčí se v kuchyni, a přitom z ní vyzařuje stále to stejné lidské teplo, jako vždycky.
Pak si spolu sedli nad šálky čaje z mařinky, povídali si a vzpomínali na staré časy. Jaké to bylo, když byl ještě Honzík malou kuklou a chůva mu nosila jídlo a starala se i o jeho kamarády...
V dobré náladě se mraveneček Honzík rozloučil a popřál chůvě dobrou noc. Sám se odebral domů do hajan, a před spaním se ještě krátce pomodlil za dobrý odpočinek pro svou milovanou chůvu.

Ráno se probudil za kuropění, a hned utíkal do domečku chůvy. Ale co to? Všude byla zatažená okénka! Počkal si tedy před vchodem – sedl si na lavici pod okny a nechal sluneční paprsky, aby ho zahřívaly pro celém těle.
Teprve když se slunce vyhouplo trochu výš, ozval se zevnitř nějaký šramot. Honzík vystřelil jako šíp a rychle zaklepal na dveře. „Chůvičko moje, tak co? Vyspala ses? Už jsi vzhůru?“
Chůva otevřela dveře, zívla a protáhla se. Sluníčko jí polechtalo po županu. „Ahoj Honzíku. Ano, vyspala jsem se krásně. Převléknu se, a za chvilku jsem u tebe.“
O něco později už seděli na lavičce před domem oba. Chůva mravenečkovi moc děkovala, jak hezky se jí usínalo, jak si konečně pěkně odpočinula, a jakou má teď báječnou náladu. Jéjej, to vám ani nemusím povídat, jakou měl mraveneček Honzík radost. Jak si tu posledně lámal hlavu, co by mohl udělat, a najednou to opravdu vyšlo a chůva se díky němu vyspala.
Počkat – díky němu? Teď mu to došlo. Včelička Lucinka mu poradila, že se má zeptat sovy. Čížek Kája ho tam donesl na svých křídlech. Sova mu prozradila, ve které rostlince najde lék pro svoji chůvu. A nakonec se o rozkouskování i dopravu postaralo celé obrovské mraveniště. Vlastně těch hodných duší bylo mnohem víc.
A tu si Honzík vzpomněl na mravenčího velitele, jak mluvil o důležitosti spolupráce.

Ano, v tom to bude. Tohle všechno by přece Honzík sám nikdy nedokázal! A tak vyprávěl chůvě, kdo všechno se o to přičinil, a jak je to krásné, když si lidé i zvířátka pomáhají a mají se rádi. No, pěkně se jim to tam sedělo při tom povídání.

Před obědem už musel utíkat domů. Tu mu zkřížil cestu pihatý Lojzík. „Kam tak chvátáš, Honzíku?“ poškleboval se mu jako vždycky. „Stejně jsem rychlejší! Uvidíš, jak tě předhoním!“
Dneska ovšem Honzíka jeho posměváčky nijak nerozházely. Věděl, že udělal něco krásného, a co bylo proti tomu nejrychlejší běhání? Lojzíkovi tedy odpověděl: „A proč si myslíš, že je rychlost tak důležitá? Nebo že musím být v něčem první, nejlepší? Já myslím, že nejkrásněji na světě je tomu, kdo má spoustu kamarádů, kteří mu pomůžou.“ Lojzík se něčeho takového od Honzíka nenadál. A tak tu jen stál s pusou otevřenou, zatímco Honzík vesele odhupkal na polévku.

Brzy se i ostatní mravenčí kluci přestali Honzíkovi posmívat. Zjistili, že už mu to nevadí, a tak to pro ně přestalo být zábavné. A kdo ví, možná i Lojzík se nad sebou zamyslel, jestli by nemohl spíš ostatním pomáhat, než se jim jen pošklebovat. Jisté je, že se z těch dvou za čas stali docela dobří kamarádi.

A chůva? Ta začala spát jedna báseň. Za pár dní už ani odvar z mařinky nepotřebovala. A tak se mohla zase věnovat svým malým kuklám – u nich totiž trávila svůj čas nejraději. Nosila jim jídlo, přebalovala je, zpívala písničky, a když večer nemohly usnout, vyprávěla jim pohádky. Ze všech nejraději měly tu o mravenečkovi Honzíkovi, který jí s pomocí všech svých kamarádů přinesl mařinku, aby mohla dobře spát...

* K O N E C *