Pohádka o mařince III.

Netrvalo dlouho, a čížek Kája přistál i s mravenečkem Honzíkem na silné větvi starého stromu. „Tak co, jak se Ti líbí létání?“ zeptal se ptáček svého mravenčího kamaráda. Honzík si vzpomněl na krásný pohled dolů, ale i na lechtání v bříšku, a tak vlastně ani nevěděl, jestli měl víc radosti nebo strachu.

Ale jo, pomyslel si nakonec, dohromady to bylo moc fajn. Nahlas tedy odpověděl: „Moc – jenom škoda, že jsme se ani pořádně nerozloučili se včeličkou Lucinkou.“
„Jéjda, však ona si z toho nic dělat nebude, uvidíš,“ odbyl jeho nejistotu čížek. A hned se začal naklánět k obrovské vykotlané díře ve kmeni. Temný otvor vypadal trošku hrůzostrašně, ale mraveneček Honzík už dneska překonal mnohem větší strach, tak jen čekal co se bude dít.
„Hůůů,“ ozvalo se zevnitř stromu, „kdo mě to budí?“
„Moudrá sovo, nebudeme dlouho obtěžovat, jen prosím, …“ spustil rychle čížek, ale sova ho rozespale přerušila. „Dobrá, dobrá, o co jde?“
Mraveneček Honzík předstoupil dopředu a poprosil: „Víte, paní sovo, moje chůva nedokáže už několik nocí pořádně spát. Chtěl bych jí nějak pomoct, ale nevím jak. Moji kamarádi mi říkali, že byste mi mohla snad nějak poradit.“
Sova naklonila hlavu na stranu. „Dobrá, to je pomoc snadná. Na spánek pomáhá spousta bylinek v lese. Řekni mi, mravenečku, ze kteréhopak jsi mraveniště?“
„No přece z našeho!“ odpověděl bez váhání Honzík.
„Hahaha, hů,“ zasmála se sova, „to se ví, že z vašeho. Tak mi zkus třeba říct, jak to kolem vypadá?“
Honzík se bezradně podíval na svého ptačího průvodce, a ten se svou vyřídilkou hned spustil: „Tam u té velké borovice, na kraji mýtiny.“ A křidélkem ukazoval směrem, odkud přiletěli.
„Ták,“ přemýšlela sova, „pár stromů od vašeho mraveniště roste mařinka. Tu budeš mít ze všech léčivých bylinek na spánek asi nejblíže. Natrhej z rostlinek nať a uvař z ní pro tvojí chůvu čaj. To by jí mělo pomoct.“ Otevřela přitom jednu se spousty knih, které měla doma, a ukázala svým návštěvníkům obrázek.
„Děkuji ti mockrát, moudrá sovo,“ zdvořile se rozloučil mraveneček. Ale sova už ho skoro neslyšela. Nejdřív zavřela jedno oko, pak druhé, a už si to vychrupovala. Sovy totiž ve dne spí.
„Tak co, letíme zase k tobě domů, ne?“ popostrčil ho čížek Kája.
„Ano, letíme,“ odpověděl zamyšleně Honzík. Vyšplhal se do ptačího peří za krkem, a cestou zpátky přemýšlel, jak se mu podaří natrhat tak veliké rostlinky. Lámal si nad tím hlavu tak poctivě, že se i zapomněl bát létání.
Ihned po přistání je uvítala včelička Lucinka. „Nazdárek, to vám to trvalo! Už pětkrát jsem stačila odnést nektar do úlu a zase se vrátit, zatímco jste byli pryč!“
„Ty jsi ale nedočkavka,“ zasmál se čížek Kája.
„Náhodou,“ usmál se mraveneček, „co jsme potřebovali, to jsme se dozvěděli!“ Zvedl při tom důležitě prst a tvářil se tajemně.
„Jéjda, ty mě napínáš. Tak prozraď! Co vám poradila tetka sova?“
Mravenec s čížkem se začali překřikovat a mluvili jeden přes druhého, že z toho včelka měla brzy guláš. Nakonec ale pochopila, že mají nasbírat támhletu rostlinku, na kterou oba svorně ukazovali.
„A jak natrháš tak velkou kytičku a dovezeš jí do mraveniště?“ ptala se užasle včelka Lucinka.
„Jak by, jednoduše! Pozvu celé mraveniště, a spolu to zvládneme!“ odpověděl Honzík nadšeně, jakou měl radost, že už na to cestou sem přišel.
„No, tak to abyste už začali,“ chytla se včelička Lucinka vedení. Ale Honzíkovi nemusela říkat dvakrát. Krev v něm jen hořela při té naději, že své milované chůvě konečně pomůže. Už se nemusí trápit s tím, že neví, jak jí pomoct. Kéž by se rada moudré sovy osvědčila!

... pokračování zítra ...