Pohádka o mařince II.

„Tak co,“ ptal se vesele druhý den, „jak se ti včera spalo?“ „No, to víš, že se mi po tom tvém čtení krásně usnulo,“ odpověděla chůva, a Honzík se hned zaradoval. „Jenže asi za hodinku jsem se zase probudila, a pak už se mi spánek znovu nepodařilo přivolat.“

Honzíkovi hned spadly ramena. „To mě moc mrzí. A já bych ti tolik přál, abys mohla zase pěkně spinkat!“ „Ty můj mravenečku,“ objala ho chůva. Ale vypadala skoro stejně unaveně, jako předchozí den.
„Co budeme dělat?“ ptal se sám sebe Honzík, když odtamtud odcházel. A myslel na to, jak by jí pomohl, každou volnou chvilku. Dokonce ani špičky od posměváčka Lojzíka dnes neposlouchal. „Pane Ježíši,“ poprosil v duchu, „prosím tě, pošli mi do cesty někoho, kdo by mi poradil. Ty víš, jak moc bych své chůvě přál zase příjemný spánek.“
A jak si to tak vykračuje na louku, najednou mu něco zabzučí kolem uší. Mravenec Honzík se pěkně vylekal a rychle si lehl do trávy. „Co to bylo?“ ptal se vyděšeně. Už si myslel, že je to podivné vrčení pryč, když v tom se k němu vracelo zase zpátky. Jejda, kam se schovat? Ale než si stačil najít úkryt, pilná včelka si sedla na rostlinku hned vedle malého mravenečka. Labužnicky se napila nektaru uvnitř květu, a pak zvědavě nakoukla dolů.
„Přeju hezký den. To nám ale dneska hezky svítí sluníčko, že?“
Honzík se trochu osmělil, a že byl od přírody slušný, odkašlal si a odpověděl: „Ano, slunce svítí opravdu krásně. Ale nijak nezaplašilo stíny v mé mysli.“
Včelka se rozesmála na celé kolo. „Jsi snad básník? Jak ti vůbec říkají?“
„Já jsem mravenec Honzík. A ty?“
„Já jsem včelička Lucinka. I když, moji přátelé mi někdy říkají Všetečka. Tak prozraď, Honzíku, jaké že chmury tě trápí, že ani slunce je nerozehnalo?“ zeptala se potom s poťouchlým úsměvem od ucha k uchu.
„Ále, moje chůva nemůže spát, už několikátou noc. Rád bych jí nějak pomohl. Ale vůbec netuším, jak.“
Včelička Lucinka přelétla na druhý květ, trošku se zamyslela, a pak navrhla: „Být tebou, zaletím si k moudré sově. Ta ví skoro všechno na světě. A spravit takové špatné spaní, to je přeci maličkost.“
„Myslíš?“ zeptal se Honzík s nadějí v hlase. Ale hned zase posmutněl. „Vždyť já vůbec nevím, kde taková sova bydlí. A jak bych se tam vůbec dostal. Rád chodím na procházky; a tam, kam dojdu, jsem nikdy sovu neviděl.“
„Hlupáčku,“ zasmála se včelka Lucinka, „vždyť je to nedaleko. I když, jak se tak dívám na tvé nožky, asi bys tam šel nejmíň týden!“
Věřte mi, děti, Lucinka to vůbec nemyslela zle. Nechtěla se Honzíkovi posmívat. Ale nechtěně se ho dotkla v tom nejbolavějším místě jeho dušičky. Vždyť i zlomyslný Lojzík se mu poškleboval, jak je pomalý. A tak se nesmíte divit, že se najednou začal na svou novou kamarádku durdit.
„Mám nožky, jaké mi narostly,“ začal rozhněvaně křičet. „Tobě se také nikdo neposmívá pro to, jaká máš křidélka. A já mám křídla jen při mravenčí svatbě. S tím nic nenadělám, ale nemusíš se pro to nade mě povyšovat!“
Včelce jen poklesla brada. „Promiň, Honzíku, nemyslela jsem to zle. Já jen přemýšlím, jak by ses k sově mohl dostat.“ Aby se jí lépe myslelo, naklonila se do květu a vypila další kapku lahodného nektaru. „Já bych tě na zádech asi neunesla,“ pokračovala ve svých úvahách. „Kdo by tak mohl...“ a jak se zahleděla na nebe, právě tam přeletěl její kamarád, čížek Kája.
To se divíte, že ho znala jedna obyčejná včelka! Ale až ji více poznáte, už vás to ani nepřekvapí. Ne nadarmo jí všichni oslovovali „Všetečka“, takže někteří málem zapomněli, jak se jmenuje doopravdy. Ona totiž všechno chtěla vědět, každého poznat, se všemi se dala do řeči, a tak není divu, že měla kamarády i mezi vylíhlými mláďaty čížka.
A tak Lucinka rychle vzlétla za ním, zabzučela, jak nejvíc uměla, a do toho volala: „Kájo! Čížku! Haló, slyšíš mě? Zastav! Pojď sem!“ Už se zdálo, že ji malý ptáček neslyší, ale před první borovicí lesa se otočil a slétl k trsu rozkvetlých pampelišek.
„Kdo mě volal? Kde jste kdo?“ volal pod sebe, aby věděl, kde přesně má přistát.
„Tady jsme,“ bzučela znovu včelka Lucinka a vedla čížka ke květu, pod nímž se krčil malý mravenec.
„Nesní mě?“ zeptal se pološeptem.
„Kdepak, kamarády přece nikdo nejí!“ A než si to Honzík stačil rozmyslet, už ho včelka vyzvedla nahoru na květ, a představovala ho svému známému.
Sotva ptáček složil křidélka, Lucinka na něj spustila bez dlouhých úvodů: „Ahoj Kájo! Neudělal bys pro mého kamaráda službičku?“
„Ahoj Lucinko, to jsi ty? Kdo je ten malý mraveneček? A co pro něj můžu udělat?“
Honzíkovi se trošku ulevilo – čížek se po něm nenatahoval zobáčkem, naopak, jen se staral o to, jak mu může pomoci. A tak mu společně vysvětlili, co ho trápí a proč potřebuje mluvit s moudrou sovou.
„Ale samozřejmě, že tě tam vezmu. Pojď, vylez na mě; zalez si do peříček za krkem, ať nevypadneš, a připrav se na pořádný let!“

... pokračování zítra ...